Na rozdíl od prozaických příběhů ze světa skřítků muminů, určených dětskému čtenářstvu, obsahují muminí komiksy Tove Jansson výrazně kritický pohled na společnost. Dokonce by se dalo říct, že komiksové stripy známé finské autorky představují myšlení blízké kulturnímu kritikovi Marku Fisherovi.
Ilustrace Nikola Logosová
Tvorbu Tove Jansson, autorky postav z muminího údolí, zásadně ovlivnila filosofie. Jedna z historek praví, že první kresba Muminka vznikla jako parafráze na fotku Immanuela Kanta a že k ní Jansson připsala: „Svoboda je nejlepší věc.“ Myšlenka svobody coby zastřešujícího konceptu osobní i kolektivní odpovědnosti se promítla do celé její tvorby. Skrze pojetí svobody se do jejího díla dostalo i myšlení Jeana-Paula Sartra, dalšího filosofa, který měl na Jansson zásadní vliv. A v neposlední řadě je z muminků patrná náklonnost k Nietzschemu, k jehož dílu autorku přivedl levicový politik a literát Atos Wirtanen. Nietzscheho filosofie i Wirtanenovy charakterové rysy se otiskly hlavně do postavy Šňupálka, ale zrcadlí se i ve vztahu obyvatel muminího údolí k autoritám a k vlastnictví. Rodinná hierarchie ani instituce typu školy nebo vězení pro ně nemají žádný význam. Mnohem důležitější je udržování vztahů mezi jednotlivými postavami, nezatížené mocí nebo společenským postavením.
Jinakost a palačinky
Podoba muminích příběhů je silně ovlivněna životem jejich autorky. Jansson překračovala společenské normy a dlouho hledala vlastní identitu. Tématem, které se výrazně propsalo do jejího díla, je přijímání jinakosti. Psaní jí pomáhalo uniknout z každodenní reality světa zasaženého válkou. Proti tmě postavila světlo linoucí se z majáku nad muminím údolím, jež novinářka Anna Samson popisuje jako místo „bezpodmínečné laskavosti k ostatním, které Jansson vytvořila jako protiváhu k nejistotě světa, ve kterém žila“. Její svět ale nebyl zcela imaginární. Ačkoliv muminci sami o sobě jsou fiktivními postavami, vztahy, instituce a zákonitosti, které v knihách nacházíme, odrážejí svět reálný.
Po skončení druhé světové války se Jansson ve své práci čím dál častěji zabývala otázkami morálky a spravedlnosti. Muminci tak mezi sebou začínají vést diskuse na téma vztahu dobra a zla, řeší, co je dobře a co špatně, a dávají tak čtenáři možnost zamyslet se nad morálními aspekty vlastního jednání. Tuto myšlenku rozvíjí filosof Dan Zahavi v článku Manhattanský dynamit a žádné palačinky: Tradice a normalita v díle Tove Jansson. Jádrem Zahaviho argumentace je, že autorka zpochybňuje naše vnímání toho, co považujeme za tradiční a normální. Zdůrazňuje, že postavy jako Bambul nebo Fififjonka striktně dodržují pravidla, kterým nerozumějí, jen proto, že si myslí, že „se to tak dělá“. Taková mechanizace myšlení a chování ovšem ústí v řadu nešťastných událostí.
Komunita a pospolitost
Obzvlášť v první knize komiksových stripů pracuje Jansson s obrácenou logikou toho, co takzvaná normálnost a tradice znamenají. Tento převrácený hodnotový systém nám pak umožňuje vidět spojnici mezi světem muminků a úvahami kulturního kritika Marka Fishera. Ve stripech, které u nás vyšly v souboru Muminek omnibus (2022), každodennost muminků sestává z péče o zahradu, odpočívání, houpání se v síti a obecně z činností, které pomáhají zahnat pocity úzkosti a zároveň jsou považovány za neproduktivní. A právě neproduktivitu či „umění nudy“ Fisher považuje za možnou alternativu ke kapitalistickému realismu. Být znuděný podle něj znamená odpojení od světa plného stimulů. Nuda tedy není negativním stavem mysli, ale naopak důležitou podmínkou seberozvoje, která ale není v kapitalistické společnosti tolerována.
Skrze tuto logiku můžeme výlety muminků mimo jejich komfortní (znuděnou) zónu číst jako krátké návštěvy kapitalistické reality, v jejichž průběhu jsou postavy přehlceny vnějšími podněty, které je lákají do světa zbytečného bohatství. Narativní náplní komiksových stripů je pak konstantní tenze mezi těmito dvěma stavy bytí, která většinou končí konstatováním, že být přehlcený je dlouhodobě neúnosné. Jedním z mých oblíbených příkladů je příběh Muminek začíná nový život. V něm se v údolí objeví postava charismatického proroka, jenž obyvatelům představuje novou, hedonistickou doktrínu toho, jak být šťastný. Muminkova maminka se ho zeptá: „Ale, drahý proroku, nejsme tady už dost šťastní?“ Prorok odvětí: „Samozřejmě, že nejste. Jste svázáni tradicemi. Já jsem tu, abych vám ukázal, co znamená svoboda.“ Poté obyvatelům údolí předá knihu receptů na šťastný život, na jejímž základě mumini začnou přehodnocovat své pojetí štěstí a svobody. Pochybnosti o dosavadním životním stylu však vedou k narušení toho nejcennějšího, co mají – smyslu pro péči, komunitu a pospolitost. S rozpadem hodnotového žebříčku ovládne údolí chaos. Následně se na scéně zjeví nová postava – asketický prorok, který opět přináší domnělou spásu a nový řád jako lék na muminí zhýralý způsob života. Postavy proroků v obou případech fungují jako paralela ke kapitalistickému přehlcení, zmatení a stavu úzkosti. Fisher varuje, že kapitalismus je éra desocializace a individualizace. Když mumini přistoupí na výzvu kazatelů a začnou uplatňovat individuální svobodu na úkor té kolektivní, naruší rovnováhu celého údolí.
Pochybuj jako Muminek
V podcastu Moomin Philosophy profesor literatury Björn Sundmark vyzdvihuje fakt, že mumini se vzájemně vnímají jako postavy bez třídní, náboženské a rodové příslušnosti. To pomáhá čtenáři oprostit se od povrchních charakteristik a zaměřit se na komplexnost a hloubku jejich vztahů. Jako by Jansson zobrazovala cosi blízkého a známého, ale přesto nedosažitelného. To, co si čtenář odnáší, není ani tak vize nového fiktivního světa, ale poznání, do jaké míry je náš život ovlivněn slepým následováním toho, co považujeme za normální.
Podle Fishera je největším úskalím kapitalistického realismu to, jak moc určuje naše chování. Nejde jen o politický nebo ekonomický systém, ale o každodennost, která se skrze svoji repetitivnost stává nezpochybnitelným faktem, bez kterého si nedokážeme představit vlastní existenci. Díky čtení díla Tove Jansson se můžeme podívat na svět muminím úhlem pohledu, který nám sice explicitně neřekne, co je dobré a co je špatné, ale má sílu přimět nás pochybovat o zažitých normách. A právě pochybování je podle Fishera prvním krokem při hledání alternativy ke kapitalistickému realismu. Fisher nás zkrátka – stejně jako mumini – nabádá k přehodnocení tradic a normality.
Tove Jansson ve svých knihách vytvořila svět, který nenabízí dystopickou nebo utopickou vizi reality. Její svět je založený na drobných modifikacích naší každodennosti a uvědomění si vzájemné pospolitosti. Normou se v něm stává to, co nyní považujeme za pouhou alternativu.
Autorka vystudovala filosofii a provozuje říční saunu.