Kdybych měl vybrat jednoho hudebníka, který zásadně ovlivnil můj estetický vkus, bez delšího váhání bych jmenoval Nicka Cavea. A to navzdory tomu, že na hudební scénu vstoupil už koncem sedmdesátých let, více než dekádu před mým narozením. Na počátku velké lásky byl ušpiněný obal alba The Boatman’s Call z roku 1997, které si otec skoro deset let po jeho vydání půjčil od kamaráda a nikdy je už nevrátil. Uhrančivý pohled toho zvláštního chlápka s vizáží oscilující mezi Arthurem Rimbaudem a Sidem Viciousem okamžitě upoutal moji pozornost, ale taky mě zmátl. Očekával jsem punk, z desky se však linuly jemné balady s klavírem a procítěným zpěvem. Podobně jsem se v otcově sbírce desek nachytal ještě dvakrát – s Bobem Dylanem a Tomem Waitsem, ale to už jsou jiné příběhy…
Možná už tehdy mi došlo, že dobrý hudebník musí být i dobrým hercem. Že nestačí být sám sebou, jak nabádají self-help tutorialy. Ano, rockové hvězdy hrají hru s publikem – předstírají, …
