Pamatuju si docela přesně, jak ohromné mě pronásledovalo trápení během posledních let, která jsem prožil ve městě. Bydlel jsem tehdy v docela útulném malém bytě, každé ráno procházel parkem, stoupal po schodech do redakce malého nakladatelství a tam pak koukal do stohů papírů a do obrazovky, pořádal korespondenci v šanonech a děsil se, že tohle – život v kanceláři – už bude celý můj život. Navždy. Každý den, někdy snad i co hodinu, jsem si opakoval, jak strašlivému způsobu existence jsem propadl, že jsem vyměnil možnost rozhodnout o sobě a svém čase za jistotu pravidelného každoměsíčního příjmu, a ujišťoval jsem se o tom, že déle než měsíc nebo dva už tohle martyrium nedokážu snášet.
Vůbec nejhorší byly zimy, ty dlouhé tři měsíce, kdy se město stalo pastí naplněnou mokrým špinavým sajrajtem, odstřikujícím od kol projíždějících aut. Stačilo jen pomyslet na cokoli, na jakoukoli alternativu k upachtěnému životu redaktora, docházejícího na určený čas ke své židli, a …
