Pro rubriku eskalátor téma klíčové. Před mnoha lety se na jezdících schodech do metra stávalo ve dvou řadách. Po roce 1989 se objevila značka nabádající zařadit se do pravého pruhu a levý ponechat těm, kteří pospíchají. Posléze se ale zjistilo, že když stojí většina cestujících na jedné polovině, zatímco druhá je bez zátěže, nerovnoměrně se opotřebovávají součástky v mechanismu schodů a musí se draze opravovat. Piktogramy začaly zobrazovat několik panáčků stojících na přeskáčku. Objektivně podložený požadavek jede ovšem proti duchu doby a lidé se neomylně řadí do zástupu po jednom, aby nepřekáželi pospíchajícím. Přitom následování piktogramu by tuto frontu zkrátilo minimálně na polovinu a ušetřilo čas všech. Někdy se rozhodnu k malé revoltě a stojím vlevo i za cenu nepříjemných pohledů a šťouchanců. Eskalátor je totiž taková společnost v malém – většina uhýbá aktivní, dravé menšině, která chce jet, žít rychleji než ostatní.
Požadované uspořádání by přitom omezovalo hlavně ty, kteří jako Červené královny Lewise Carrolla mají nutkání běžet v situaci, kdy se celý svět vtělený do eskalátoru hýbe spolu s nimi. Už na začátku devadesátých let však na tomto příkladu Matt Ridley ukazoval, že čím rychleji se pohybujeme, tím rychleji se pohybuje i svět kolem, a tím pomaleji se dosáhne skutečného pokroku.