Britové mají k BBC ironicky láskyplný vztah: rádi o ní mluví jako o „tetě“, takové té trochu starosvětské, možná staropanenské. Dnes je prý trochu při těle a potřebovala by omladit.

Generální ředitel BBC Mark Thompson si ve středu 17. října 2007 pozval 100 mediálních hvězd a načrtl jim budoucnost své korporace: v nejbližších několika letech bude mít BBC velkou nouzi o finanční prostředky, a aby obstála v digitální éře, je třeba během příštích dvou let snížit rozpočet o tři procenta. K tomu je podle něj nutné propustit kolem dvou a půl tisíce zaměstnanců, především ze zpravodajských a novinářských profesí. Korporace prý zároveň vytvoří sedm set nových pracovních příležitostí, takže něco přes třetinu propuštěných bude možné nasadit na jiná pracoviště, a korporace tak fakticky přijde „jenom“ o 1800 lidí.

V pátek 19. října mělo vedení korporace začít rozesílat dopisy, v nichž chtělo zaměstnancům oznamovat nezbytné propouštění a navrhovat „dobrovolný odchod ze zaměstnání“. Odbory oznámily, že v tom případě ještě týž den uspořádají tajné hlasování o možnosti stávky.

Byly doby, kdy se jedna konzervativní vláda po druhé pokoušela omezit vliv BBC, organizace, kterou považovala za semeniště levičáckého myšlení. Jeden z velkých konfliktů proběhl počátkem osmdesátých let mezi BBC a tehdejší premiérkou Margaret Thatcherovou, která požadovala, aby se o britských vojácích mluvilo jako o „našich hoších“; BBC se tehdy bránila, že její povinností je referovat pravdivě a především nezaujatě. Bylo z toho oboustranné rozladění a paní (dnes baronka) Thatcherová to korporaci nezapomněla.

S tím levičáctvím to nebylo tak úplně neoprávněné: vliv (a moc) odborů v sedmdesátých a osmdesátých letech byly tak silné, že si redaktoři například dlouho nesměli sami stříhat rozhovory a jiné nahrávky, aby nepřipravili o práci zvukaře. Koncem osmdesátých let se povaha vysílání zásadně proměnila a z více méně překladatelského servisu se stala více méně normální rozhlasová redakční práce. O tom jsme se mohli přesvědčit i z vysílání do tehdejšího Československa.

Na osudech zahraničních redakcí BBC by se v malém daly vystopovat také proměny vysílání BBC jako celku. Počátkem devadesátých let částečně zanikla skrytá propagandistická funkce ve vysílání, zejména pro východní a střední Evropu. Možnost cestovat a provádět nábor novinářů přímo v cílových zemích postupně erodovala zaměstnavatelskou politiku a ubylo stálých nebo dlouhodobějších smluv se zaměstnanci. Dokud byly hranice zavřené, bylo obtížné sehnat hlasatele/překladatele s dostatečnou kvalifikací. Standardní nabídka pro nové redaktory tedy byla prvotní termínovaná smlouva na čtyři a čtvrt roku a vzápětí potom skoro automaticky smlouva trvalá. Tento princip vystřídaly krátkodobé smlouvy, zaštítěné politikou „omlazování“ vysílání, jež redaktorům nezaručovaly právo usídlit se trvale na území Británie. Ruku v ruce s tím do vysílání postupně pronikala technologická revoluce. Z československé redakce byly jako první propuštěny písařky, jimž
jsme diktovali texty překladů: mechanické psací stroje totiž nahradily nejdřív stroje elektrické, pak primitivní textové editory (bez háčků a čárek), pak rafinovanější systém, který vedle možnosti práce s textem zprostředkovával také přístup k agenturním i jiným informacím. Pak se digitalizoval také zvukový záznam a z kdysi špičkových nahrávacích magnetofonů a minidisků se staly relikvie minulosti.

Novinářské a rozhlasácké odbory pochopitelně ani tehdy tyto změny nesledovaly úplně nečinně: když se měly měnit systémy smluv a pracovní podmínky, proběhla v celé BBC vlna stávek; shodou okolností v době, kdy se v celé střední Evropě hlasitě demonstrovalo proti autoritářským komunistickým režimům za změnu. Jenom těžko jsme vysvětlovali stávkovým hlídkám u vchodu do Bush House, proč se chováme jako mrvy a stávkokazové a předáváme dál informace, které jsme v dané situaci považovali za důležitější než platy.

Ačkoli vláda Margaret Thatcherové moc odborových organizací v Británii zásadním způsobem oklestila (vlna divokých stávek ve druhé polovině sedmdesátých let vedla k jejímu vítězství a vzpomínky na ně udržely konzervativní stranu u vlády až do roku 1997), šok z nedávného Thompsonova prohlášení však byl natolik silný, že odbory opět vytáhly do boje. Naposledy přitom pracovníci BBC stávkovali před dvěma lety, rovněž kvůli hrozícímu propouštění. K rozhodnutí odborů přispěly fámy, jaké se rodí snad všude, kde jsou ohrožena pracovní místa: každý zaměstnanec prý bude muset napsat esej o dvou stech slovech a vysvětlit, proč by místo mělo zůstat právě jemu. Vedení BBC ovšem tyto fámy odmítá jako naprostý nesmysl. „Je to falešná a poplašná zvěst,“ řekla Helen Boadenová, šéfka oddělení zpráv, které by podle plánu mělo propustit 370 lidí. „Samozřejmě ale budete mít příležitost vyjádřit se ke své situaci a možnosti propuštění písemně, pokud by to mohlo
přispět k tomu, abyste si své místo udrželi. Ale nikdo vás nebude nutit, je to naprosto dobrovolné,“ dodala.

Nakonec se ale korporace velkého tlaku ze všech stran lekla a nečekaně oznámila, že bude s odbory dva týdny jednat jak o podmínkách propouštění, tak o možnostech přeškolování propouštěných osob na jiné profese v rámci BBC a dalších postupech, jež by tvrdý náraz trochu zmírnily. Tři tisíce interních dopisů, vyzývajících zaměstnance, aby projevili zájem o dobrovolný odchod z práce, jsou sice již připraveny k odeslání, ale jak to vypadá, nejbližší termín, kdy se ocitnou v soukromých schránkách zaměstnanců, je 5. listopad 2007.

Pokud se ovšem obě strany nedohodnou na oboustranně přijatelných podmínkách, stávka může – jak připomínají britští komentátoři – ohrozit vysílání BBC právě v době, kdy po celé Británii planou hranice, připomínající nepodařený útok Guye Fawkese střelným prachem na základy britské demokracie.

Autor je někdejší redaktor BBC.