Ve feedu na sociálních sítích se mi v souvislosti s Halloweenem letos objevovaly vedle očekávatelné přehlídky tematických kostýmů, dekorací a dalších kuriozit také příspěvky, které připomínaly skutečnosti, z nichž do­­opravdy běhá mráz po zádech – případy znásilnění, násilí na ženách a statistiky femicid. Podle společné zprávy OSN bylo v roce 2024 na světě přibližně padesát tisíc žen a dívek zabito intimním partnerem nebo jiným členem rodiny, což v průměru znamená 137 životů denně, každých deset minut jedna. Objevovaly se také připomínky odhalených případů takzvaných rape academies, šíření pornografických deepfake snímků, pedofilních kanálů s obrovským množstvím materiálu a dalších forem porušování základních lidských práv.

Vymístěná hrůza

Připomnělo mi to souvislost mezi sférou imaginárna a skutečnostmi, které odmítáme vidět a nechat vstoupit do indexu a kódu našeho světa, naší žité sociokulturní reality. Jako bychom potřebovali vymýšlet příšery, aby hrůza měla svou podobu a bezpečné místo v našem světě. Dokážeme se dívat na monstrum, převlékat se za něj, hrát jej jako videoherní postavu, sdílet jeho obraz a vyprávět jeho příběh. Stěží si ale dovedeme připustit, že něco z toho, co ztělesňuje, se odehrává také mimo fikci. Pohádky nebo horory nám umožňují dát hrůze podobu a čelit jí, dokonce…