Téma „nevěřících“ dnes nabylo na aktuálnosti: jednak v rámci přemýšlení o evropské identitě v době sjednocování, jednak jako součást globálního napětí vyvolávaného představou hrozícího ,,střetu civilizací”. Český čtenář má již k dispozici několik knížek ukazujících na posavadní neporozumění mezi různými náboženstvími a především mýty, které panují o islámu v křesťanském světě a obráceně. K takovéto korektuře se zaměřuje Franco Cardini (Evropa a islám, česky 2004) a podobně také autor této recenze (Islám a Západ, 2002).

Andrew Wheatcroft se ve své zřetelně objemnější knize však věnuje téměř jen negativním stránkám potýkání. Zkoumá způsoby, jak nenávist vznikala, udržovala se a šířila. Na titulu údajně pracoval více než sedmnáct let. Probádal přitom archivní prameny v Granadě a několik stovek publikovaných prací historické, literární i jazykovědné a filosofické povahy. Výsledek je pozoruhodný bohatstvím shromážděných informací, zároveň však působí varovně.

Práce je sice primárně historická, avšak v popředí zájmu nejsou ani tolik události samy o sobě, jako jejich pevné a někdy také deformované otisky v paměti lidí. Vedle slovních svědectví o islámu tu na evropské straně hrály roli vždy také obrazy a mnohá z takovýchto děl v barevné nebo v černobílé reprodukci knihu také doprovázejí. Výklady a úvahy začínají kapitolou o bitvě u Lepanta, oslavovanou v katolické Evropě jako velké vítězství nad ,,nevěřícími” Turky. Teprve pak autor krátce probírá první konfrontační kontakty křesťanstva s islámem, datující se již k prvním obdobím po jeho vzniku. Velkou pozornost Wheatcroft věnuje muslimskému období ve Španělsku – al-Andalusu – až po dobytí Granady a následující století tvrdých tlaků na násilně pokřtěné morisky (pokřtěné Maury). Dále se těžiště výkladů přesouvá na Balkán za doby osmanské nadvlády. Události v Bosně v polovině minulého desetiletí ukazují již
směr k pokračujícím napětím naší doby. Kniha se uzavírá zamyšlením nad nenávistnou rétorikou dneška.

Velkou silou knihy jsou rozebírané detaily; možná nám připomenou známý výrok, že právě v nich se skrývá ďábel. Některá barvitá líčení přinášejí cenná poučení, například o tom, jak fungovaly galéry a galeassy. Děsivě ale působí zvláště detaily o vynalézavých ukrutnostech, jaké jsou předvedeny například na umučení benátského velitele po tureckém dobytí Famagusty, osudech křesťanských mučedníků v Córdobě v 9. století, krveprolití po dobytí Cařihradu Turky a masakrech v 19. století. Slavný Delacroixův obraz připomíná násilí na řeckém ostrově Chíos, Wheatcroft však líčí i mnoho dalších, podobných. Se stejnou pečlivostí uvádí i zrcadlově obdobné krutosti ze strany křesťanů: po dobytí Jeruzaléma první křížovou výpravou, po dobytí Malagy při tažení na Granadu i při dalších příležitostech.

Wheatcroftova kniha ovšem není vyvážená. Vztahy mezi křesťanstvem a islámem sleduje vlastně jen z konfrontační stránky a opomíjí téměř všechno dobré, čím tyto vztahy obohacovaly oba partnery. Bylo by možné uvádět doklady jak z oblasti obchodní výměny, tak vědeckého, technického a mnohostranně kulturního přínosu, který Evropa čerpala od Arabů přes Španělsko a Itálii. Od renesance se karta obrátila a více podnětů, zvláště technických a organizačních, přijímal od křesťanské Evropy svět islámu. Bylo by také namístě připomenout první kroky k mírovému mezináboženskému dialogu. Za křížových válek vedených z obou stran proti ,,nevěřícím” protivníkům – latinsky infideles, arabskykuffár – František z Assisi takovouto nálepku a takovéto pojetí odmítl a přemýšlel o úctě ke zbožnosti jinověrců s důrazem na potřebu míru. Myšlenka mírového dialogu mezi věřícími obou tradic v knize zcela chybí.

Wheatcroft se odvolává na studie M. M. Bachtina o odlišných úhlech pohledu, které brání dvěma subjektům vidět a vnímat totéž. O zrcadlově převráceném obrazu nepřátel svědčí blízká obdoba strachu z džihádu nebo z křížové výpravy v dnešním diskursu západní, respektive muslimské strany. Úhel pohledu byl zde i tam silně ovlivněn zděděnými předsudky a způsobem, jak se v jejich světle jeví i mnoho rysů současného dění. Tak jako viry mutují podle měnících se podmínek, mění se i způsob nevraživosti a jeho rétorické i praktické vyjadřování. Perspektiva je globálnější: na Balkáně se kdysi přičítala ,,široká stopa krve” Turkům; dnes si média oblíbila Huntingtonův zobecňující výrok, že ,,islám má krvavé hranice”.

Autor se vyslovuje i k nedávným případům křesťansko-islámského potýkání, a nechybí přitom ani opatrná kritika Bushova atavistického válčení. Dodejme s povzdechem, že k tématům podobně zaměřených knih se v budoucnu přidají i názvy Abú Ghraib a Guantánamo.

Překladatel Weatcroftovy knihy, Miroslav Košťál, odvedl nepochybně velkou práci. Text nejenom překládal, ale na několika místech doplnil pro českého čtenáře i poučenými poznámkami. Snažil se zřejmě dodržovat i určitá pravidla v přepisu často se vyskytujících arabských a tureckých jmen a termínů, na tomto poli ale zůstalo mnoho nepodařeného. Nejkřiklavěji působí deformace termínu džáhilíja (str. 72), jak Arabové označují ,,barbarské” předislámské období a dnešní islamističtí ideologové současný stav světa. Podobných chyb nalezneme v knize více, což je trochu škoda.

Autor je profesor Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.

Andrew Wheatcroft: Nevěřící. Střety křesťanstva s islámem v letech 638-2002.

Přeložil Miroslav Košťál. Nakladatelství BB art, Praha 2006, 470 stran.