Duch doby se obrací k dělnické třídě a znovu se probouzí i zájem o třídní boj – a tentokrát v něm vystupují do popředí ženy. Dokladem je nová kniha americké politoložky Jodi Dean Capital’s Grave. Neofeudalism and the New Class Struggle (Hrob kapitálu. Neofeudalismus a nový třídní boj, 2025) i literární tvorba Marion Messiny, vycházející hvězdy francouzského literárního nebe.

Nová vlna třídní literatury – od Didiera Eribona přes Édouarda Louise až po Annie Ernaux či Virginii Despentes – potvrzuje obrat směrem k dělnické problematice i k autobiografické reflexi třídního původu. Společným jmenovatelem většiny jejich románů (s výjimkou Života Vernona Subutexe I–III; viz A2 č. 4/2025)jsou však příběhy společenského vzestupu, zatímco Marion Messina se naopak soustředí na zkušenost neúspěchu – na osudy studentů z dělnického prostředí, kteří se po marném pokusu o emancipaci vracejí zpět ke své třídě. Náměty nových knih Jodi Dean a Marion Messiny spojuje především tematika nového typu třídních bojů dělnictva zaměstnaného v sektoru služeb.

Proletářská melancholie

Splín jako životní pocit rozhodně není aristokratickou výsadou dandyho, kanonicky zosobněného Charlesem Baudelairem, který utišoval smutek z odcizení a porážky revoluce roku 1848 útěkem do umělých rájů poezie, hašiše a opia. Podobnou melancholii sdílela britská dělnická třída po své porážce v boji s vládou Margaret Thatcher v osmdesátých letech 20. století. Hlavní postavy románu Trainspotting (1993) Irvina Welshe, pocházející právě z tohoto prostředí, prchají před bolestí k heroinu.

Celou tvorbu Marion Messiny prostupuje melancholický pesimismus, vědomě inspirovaný deterministickým fatalismem Émila Zoly. Na rozdíl od něj však Messina nehledá příčiny lidských osudů v dědičnosti, ale v třídním původu. S jejím literárním debutem, bildungs­romanem Faux départ (Chybný start, 2017), jsem se poprvé setkal právě ve chvíli, kdy mě vyloučili z prvního doktorátu. Propadl jsem tehdy podobné depresi jako Ozzy Osbourne, když se po vyhazovu z Black Sabbath na několik měsíců zavřel v hotelovém pokoji s chlastem a koksem a smiřoval se s vizí života na podpoře v Birminghamu.

Splín vytváří návaznost, která spojuje tradici naturalismu, dekadence a proletářské literatury postindustriální éry s tvorbou Marion Messiny. Přestože má spisovatelka dělnické zázemí a ve svých románech ztvárňuje sobě podobné postavy, nelze tento aspekt její estetiky ztotožňovat se sociálním realismem typu Steinbeckových Hroznů hněvu (1939, česky 1941) ani s proletářskou literaturou nebo socialistickým realismem ve stylu Olbrachtovy Anny proletářky (1928) či Zápotockého Rudé záře nad Kladnem (1951). Americká kulturní historička Sabine Hake v knize The Proletarian Dream (Proletářský sen, 2017) ukázala, že kultura dělnického hnutí převzala od buržoazie nejen vkus pro realistický styl, ale i její estetické představy o výchovné funkci umění. Podstatným paradoxem je, že morálně výchovná funkce divadla a literatury, jak ji formuloval Friedrich Schiller, jenž chápal básníka jako tvůrce národního cítění, má své kořeny v idealistické estetice Immanuela Kanta. Takto pojatá společenská role umění se později stala východiskem nejen pro materialistickou literární teorii Györgye Lukácse, který stavěl realismus do kontrastu vůči modernismu, ale také pro epické divadlo Bertolta Brechta, jehož cílem byla výchova lidového diváka ke kritickému myšlení.

V duchu modernistické tradice není próza Marion Messiny mravoukou, ale spíše citovou výchovou. I proto se v narativní struktuře jejích románů nesetkáme s triviálním schématem Anny proletářky, kde naivní venkovská služka Anna skrze platonickou lásku ke slévači Toníkovi dochází k třídnímu uvědomění a rozpoznání rodiny stavitele Rubeše – symbolu buržoazie – jako třídního nepřítele. Postavy Chybného startu Messina rozřezává sociologickým skalpelem – s chladnou přesností a cynickým odstupem. Naprosto nezajímaví studenti provinční univerzity, ať už uniformního vzezření, nebo s tolerovaně extravagantním stylem oblékání (dready, piercing, barevné šátky ve vlasech), nahlížejí hudbu a film úzce politicko­-sociálním prizmatem, zatímco hlavním tématem jejich konverzací zůstávají opilecké večírky. Pro většinu mladých Francouzů se univerzita stala jedinou alternativou k nezaměstnanosti, neboť pozadím jejich životů byla ekonomická krize roku 2008, která utvrdila rozdělení francouzské společnosti do neprostupných kast a proměnila ideál rovnosti šancí v závod želvy se zajícem. Jednou z nich je také Aurélie – dcera uklízečky, která si během studií práv v Grenoblu vydělává na živobytí stejnou prací jako její matka. Se svým mladým kolumbijským milencem, s nímž se snaží uniknout osamělosti, ji spojuje pocit odcizení jak vůči světu, z něhož pochází, tak vůči tomu, kam by chtěla patřit. Zklamaná z pornem formovaných představ o sexualitě – mužských tužeb po análním sexu a výstřiku na obličej – odchází studovat do Paříže, kde se tragika jejího osudu opakuje a vrcholí potratem. Příběh Aurélie ve spisovatelčině podání je zpovědí dítěte své doby a třídy: v důsledku sociální výlučnosti školství a lhostejnosti okolí se její život mění v existenciální peklo vyloučení v prázdném sociálním meziprostoru.

Splín a nenávist

Sociálně dystopický román La peau sur la table (Obnažení,2023) představuje výrazný posun v emocionálním rejstříku autorčiny tvorby – rozvíjející se květy zla nechávají dozrávat splín v hořký plod obnažené třídní nenávisti. Tento obrat směrem k hněvu reflektuje proměny v naladění francouzské společnosti: v době mezi vydáním obou děl došlo k zásadní události soudobých francouzských dějin – povstání Žlutých vest v roce 2018, které děj románu inspirovalo.

Hlavním aktérem zápletky je Enzo Brunet, který spolu s Aurélií představuje podobný sociální typ – studenta z pracující třídy. Jeho matkou je vdova postižená rakovinou prsu, jež se zadlužila, aby svému synovi umožnila studovat. Je přehlížený woke politikou diverzity, rovnosti a inkluze, v jejímž rámci zrovnoprávnění „dříve marginalizovaných“ skupin slouží k maskování ekonomického predátorství vůči většině společnosti. Zápletku tvoří Brunetovo spektakulární sebeupálení před Národním shromážděním – k sebevraždě ho dohnalo hromadné znásilnění ze strany buržoazních spolužáků, pro něž bylo jeho mučení srovnatelné s týráním psa. Akt, streamovaný na sociálních sítích i se jmény útočníků, se stal rozbuškou masového sociálního povstání, které propojilo osudy hlavních postav. Messina zde mistrovsky obrací logiku call­-out kultury – původně nástroje rozbíjení solidarity – ve zbraň dělnické třídy.

K dalším postavám patří Paul, pocházející ze solidní rodiny staré katolické buržoazie, která s pohrdáním hledí na nouveaux riches a jejich špatnou angličtinu. Ani s doktorátem z literatury však nenachází uplatnění v oboru a končí jako řezník na maloměstě. Zde nalézá ponurý svět nemoderně oblečených žen, jejich machistických mužů uctívajících kult násilí a osamělých sídlištních důchodců, jejichž jedinými společníky se staly kočky. Sabrina učí studenty z vyšší třídy – soutěživé utilitaristy neschopné soustředění, snící o kariéře startupových milionářů. Aurélien a Élodie, žijící v Ardèche, jsou mladý pár farmářů ze staré školy – lidé, kteří své sliby berou vážně a pro něž manželství nepředstavuje pragmatický kariéristický svazek.

Aurélien po letech marného odborového aktivismu rozpoznává své skutečné třídní nepřátele: nejsou jimi celebrity, ale muži stojící v čele velkých koncernů, opření o moc starých rodin. Messina však obrací afekt nenávisti především proti postavě postmacronistické prezidentky – úspěšné ženy zosobňující zájmy liberální buržoazie. Životní styl buržoazní bohémy, v němž se prolínají elitní soukromé školy s buddhistickou spiritualitou, ostře kontrastuje s realitou „coworkingových center“, kde je nezaměstnaným ženám dovoleno nabízet sexuální služby, pokud odmítnou tři pracovní nabídky. Protesty, které spontánně organizují studenti a servisní dělníci pendlující po dálnicích – novodobých tepnách, jež spolu s internetem tvoří i komunikační osy –, jsou nakonec na příkaz prezidentky utopeny v krvi a líčeny jako xenofobní semknutí extremistů všech barev.

Román Obnažení otevírá možnost nového promýšlení společenské funkce umění a autorství v éře „nových třídních bojů“. Jeho originální syntéza proletářské literatury a modernistické tradice vytváří podmínky pro uchopení umění v duchu Schellingovy estetiky, podle níž krása jako pravý smysl tvorby neslouží ani užitku, ani mravnosti. Nezávislá umělecká imaginace, jak ji v návaznosti na Schellinga chápal básník Samuel Taylor Coleridge, může být svébytným tvůrcem politické kultury – té, která je podle Fredrica Jamesona výrazem politického nevědomí utvářejícího pocitovou vrstvu třídní subjektivity. Messina a další tvůrci – jmenovat můžeme například postpunkové duo Sleaford Mods či písničkářku Molly Nilsson – by výchovou svého publika k obraznosti mohli probouzet nový typ třídní citlivosti v duchu, jaký předvídal Joris Karl Huysmans ve své dekadentní bibli Naruby (1884, česky 1905): „Čím víc se lidé budou namáhat, aby otesali inteligenci a zjemnili nervovou soustavu těch chudých ubožáků, tím víc v nich rozvinou zárodky mravního utrpení a nenávisti, zárodky, které mají tak zuřivě houževnatou životnost.“

Neofeudální kapitalismus

Podle koncepce Jodi Dean by měla být politická vrstva třídního vědomí utvářena zvenčí – prostřednictvím avantgardní strany odborových organizátorů, kteří vedou boj proti třídě landlordů, finančníků a dědiců velkého majetku. Dean zároveň polemizuje s Varufakisovou koncepcí technofeudalismu jako nového společenského řádu; podle ní se totiž nacházíme v období přechodu od neoliberálního kapitalismu ke kapitalismu neofeudálnímu. Tento přechod se podle Dean vyznačuje parcelací suverenity a její proměnou v tzv. suzerenitu, vznikem tříd nových pánů a sluhů, periferizací a nárůstem psychotické úzkosti. Neofeudální hypotéza se opírá o argumenty historika Harryho D. Harootuniana, který kritizuje představu západního marxismu o vyspělém kapitalismu: pokrok podle něj může sám plodit úpadek. O návratu kapitalismu k formám připomínajícím feudalismus v souvislosti s nástupem monopolů a finančního kapitálu však uvažoval již Lenin ve své teorii imperialismu jako nejvyššího stadia kapitalismu.

Podle právního vědce Alaina Supiota se suverenita národních států proměňuje ve vztah vazalství vůči nadnárodním institucím, jako jsou Mezinárodní měnový fond či Evropská unie, jejichž členské státy vystupují jako leníci přísahající věrnost svým pánům. Parcelace suverenity se projevuje rozpadem centrální veřejné moci – jednotlivé státy i města jsou nuceny jednat s nadnárodními korporacemi typu Amazon, Apple, Microsoft, Meta či Google jako se suverény.

Neofeudální vztah mezi třídou pánů a sluhů se uskutečňuje dvojím způsobem: na jedné straně prostřednictvím dobývání a ničení bez akumulace – například formou vyvlastňování či evikcí –, na straně druhé proletarizací, respektive tzv. uberizací servisních pracovníků, „osvobozených“ od sociálních jistot a plně závislých na trhu. Periferizace dále prohlubuje propast mezi centrem a periferií: mezi gentrifikovanými metropolemi a jejich okraji poznamenanými bezdomovectvím, mezi bohatými aglomeracemi a vnitrozemím proměněným ve skladiště, prostoupeným drogovými závislostmi, úzkostmi a v případě Spojených států také fenoménem školních střeleb.

Platformou afektivní infrastruktury neofeudalismu je komunikativní kapitalismus sociál­ních sítí, obývaných soutěživými „sněhovými vločkami“. Parcelace suverenity se v tomto symbolickém řádu projevuje jako „smrt velkého Druhého“ – jejím důsledkem je psychotický stav paranoidního boje o významy. Katastrofická úzkost se stává podhoubím, z něhož vyrůstají nejrůznější ideologické formace a únikové fantazie: konspirační teorie typu QAnon, k nimž se uchylují zmatení a dezorientovaní lidé, ezoterismus, mystické jungiánství Jordana Petersona, temné osvícenství Nicka Landa, geopolitické mytologie Alexandra Dugina či technoutopické fantazie Petera Thiela o exodu bohatých na Mars a mořské ostrovy. Opiem poražených už nejsou náboženství ani ideologie, ale drogy, alkohol a junk food – látky a zvyky, které tlumí bolest z bezvýchodnosti a otupují úzkost z práce pod dohledem algoritmů.

Kdo stane v čele?

Amerikocentrismus není jediným problémem koncepce Jodi Dean – argumentační struktura teorie o avantgardní úloze dělnictva servisního sektoru totiž vychází z nedostatečné znalosti marxistické politické ekonomie. Historizace kapitalismu, jež je podstatným bodem Marxových Rukopisů (Grundrisse) z let 1857–1859 (česky 1971), je interpretačním rámcem, v němž se platforma Uber stává determinantem neofeudálního vztahu mezi pány a znevolněnými sluhy. Pojetí tohoto servisního vztahu má však být distinkcí vůči „produktivistické“ analýze vztahů v Kapitálu. Vztah, který vytváří Uber, se odlišuje od kla­­sického vztahu průmyslového ­kapitálu: za­tímco průmyslový dělník byl „osvobozen“ od vazalství i od produkčních prostředků, řidič Uberu ztrácí postavení zaměstnance i nárok na spotřební jistoty, aby byl vazalsky připoután k aplikaci, jež mu zprostředkovává přístup k trhu. Ačkoli se řidič subjektivně cítí být nezávislým kontraktérem, automobil zde plní funkci kapitálu, který akumuluje zisk ve prospěch platformy. Její akumulační strategie je přitom založena na systematické demontáži městské veřejné dopravy.

Stěžejním argumentem pro obrat od průmyslových bojů k zápasům na poli servisního sektoru a nájemního bydlení je proces deindustrializace a deagrarizace, který postihl většinu ekonomik světa. Dean chápe antimodernistickou vizi návratu k rolnickým komunitám Silvie Federici i akceleracionistickou představu postpráce Nicka Srnicka jako dvě strany téže neofeudální logiky – jak únik z měst, tak i robotická budoucnost bez pečovatelské práce ve skutečnosti prospívají bohatým a vzdělaným. Federici s popíráním dialektiky kapitalismu odmítá jeho progresivní rozměr. Stavění servisního dělnictva do historické role předvoje se však pojí s několika problémy. Učitelé a zdravotní sestry mají podle této koncepce stát v čele nového třídního boje kvůli povaze své práce, založené na péči o sociální potřeby – právě tato dimenze má podrývat princip zisku.

Navzdory těmto iluzím, vyvráceným privatizací nemocnic a škol, byla péče již dávno vstřebána kreativním průmyslem do podoby imerzivní moci. Jak ukázal sociální filosof Rainer Mühlhoff, profesionálové firmy Google se v rámci pracovních týmů navzájem kontrolují prostřednictvím sdílení svých niterných pocitů.

Strategické nebezpečí

Přestože servisní pracovníci jsou vykořisťovaní, pokladní, poslíčci, služebnictvo či skladníci se na oběhu a přerozdělování nadhodnoty pouze podílejí, aniž by ji vytvářeli. Vytýká­-li Dean Marxovu Kapitálu produktivistický redukcio­nismus, ignoruje za prvé přeměnu zbožně peněžního kapitálu v kapitál obchodní, vysvětlenou ve čtvrtém oddílu třetího dílu, za druhé přehlíží abstraktní rozměr práce podle Marxovy teorie nadhodnoty (produkce bot se kvalitativně rovná produkci idejí), rozvíjené v teorii duševní práce a třídy tzv. kognitariátu italského filosofa Franca Berardiho. V pojetí historického materialismu nespočívá dějinné poslání proletariátu v početní převaze průmyslového dělnictva, nýbrž v jeho postavení v procesu tvorby nadhodnoty, kterou si její tvůrci mohou znovu přivlastnit. Vznik nových odvětví a forem moci neznamená zánik těch starých, stejně jako zavedení strojní výroby automaticky neodstranilo zemědělství – tuto skutečnost mělo na zřeteli i dělnické hnutí při promýšlení aliancí s venkovem.

Zúžení horizontu kapitalistických vztahů do služeb a omezení třídních bojů na toto pole může představovat strategické nebezpečí v podobě přehlížení konfliktů v průmyslových a technologických odvětvích, jež disponují potenciálem transformovat tvorbu a oběh nadhodnoty v infrastruktuře celého systému. Bez spojenectví s pracujícími v průmyslu a technologiích by obrat k péči představoval obdobu „ústupu od třídy“, charakteristického pro nová sociální hnutí osmdesátých let 20. století, jejichž implicitní spojenectví s kapitálem vedlo na jedné straně k identitární politice Upířího hradu a na straně druhé k vzestupu krajní pravice mezi pracujícími. Zkušenosti s fungováním odborových aparátů ukazují sklony jejich bílých límečků hájit partikulární zájmy na úkor celku a nadvláda organizovaného předvoje zároveň nesla riziko reprodukce nového typu vládnoucí třídy, jak ukázala zkušenost stalinismu. Má­-li antikapitalistické hnutí představovat také radostnou alternativu k slzavému údolí komunikativního kapitalismu, kdo jiný by měl utvářet jeho afektivní infrastrukturu než nezávislí umělci, kteří své publikum vychovávají k novému třídnímu cítění?

Autor je historik.