V úvodních kapitolách své knihy popisuje Walter Laqueur rozmach islámské komunity v Evropě. Zatímco počet „bílých“ obyvatel Evropy klesá a snižuje se i podíl evropské populace na celkovém počtu obyvatel Země, počet světových i evropských muslimů prudce roste, zejména díky vysoké natalitě. V zemích EU se počet muslimů blíží patnácti milionům, a tvoří tedy zhruba něco přes 3 % obyvatelstva (byť ne nutně s občanstvím některého ze států Unie). Evropští muslimové se koncentrují zejména v chudých čtvrtích někdejších průmyslových center, hlavně ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii a Německu.

Slovo „muslim“ používané pro označování přistěhovaleckých skupin různého etnického i zeměpisného původu asociuje velké náboženské zanícení těchto lidí. U části z nich je to nepochybně pravda: radikální islamismus kvete právě v evropských městech, kde se jeho vůdci dokonce těší jak nevídané náboženské svobodě, tak i rohu hojnosti sociálních dávek. Jenže bližší sociologický portrét mládeže zapalující auta na předměstích velkých francouzských měst na podzim loňského roku podává zprávu především o lidech vykořeněných, bez dostatečné znalosti francouzštiny, s nízkou úrovní vzdělání, bez šance nalézt uplatnění na trhu práce, a tedy i bez jakýchkoli životních vyhlídek. Dobře míněné pokusy západních států o integraci žalostně selhaly, muslimské menšiny jsou izolované, frustrované, a nejmladší generace proto snadno podlehne buď radikálnímu islamismu anebo drogám a životu v gangu.

„…titíž mladí, kteří usilují o právo šaría, zároveň obchodují s drogami a konzumují je, oddávají se sexuálním praktikám, jež podle jejich náboženství vůbec nejsou přípustné, a věčně poslouchají rapovou hudbu, která je také v rozporu s přísným islámem. Jejich jazyk jistě není náboženský, je to jazyk kriminálního podsvětí. Někteří islamisté docházejí za gangy a za vězni a snaží se je získat, ale na druhé straně i gangy vstupují do mešit a nacházejí tam nové členy. Není vůbec jasné, kdo v této soutěži zvítězí,“ píše Laqueur. Tato slova vyvolávají představu nikoliv teokracie à la Chomejní, ale spíše nějakého „antiutopického“ komiksu, jehož děj se odehrává v imaginární megapoli v časech po konci civilizace a v němž se hlavní hrdina musí proplétat ulicemi plnými odpadků, bezdomovců, krys a lupičských gangů.

Otázkou však je, co by bylo pro Evropu vlastně lepší: vítězství mešity, nebo gangu? Obávat by se měla obojího, zvláště když Laqueurem předkládané údaje – ve druhé části knihy věnované dalšímu osudu Evropy a její integrace – vyvracejí optimismus těch, kteří viděli Evropu jako globální velmoc dohánějící a předhánějící Spojené státy. Evropa by ráda usedla na trůn vůdčí velmoci, avšak namísto toho demograficky stárne, ba vymírá, a její ekonomickou výkonnost svazuje přebujelý sociální stát, na nějž si však Evropané nechtějí nechat „sáhnout“, takže jeho zásadnější reformu lze očekávat až v důsledku nějaké hluboké krize.

Ale Laqueur není komiksový ani jiný katastrofista. Naopak, závěrečné shrnutí, v němž trochu zbytečně opakuje to, co už napsal v předchozích kapitolách, se nese v duchu mírného optimismu. Muslimů přece jen nebude tolik, aby Evropu ovládli, a navíc jsou vnitřně rozděleni dle etnických linií. Eurábie zůstane podle Laqueura pouze hrozivou vizí, neboť Turci či Pákistánci nedovolí Arabům, aby ve světě evropského islámu zaujali dominantní a vedoucí postavení. Vždyť i ve Francii panují rozpory mezi přistěhovalci z Alžírska a z Maroka. Laqueur též zdůrazňuje evropskou vlastnost odolávat krizovým jevům: jím nastíněné převládající ekonomické i demografické trendy sice nevěstí nic dobrého, leč evropský úpadek bude podle Laqueura pozvolný a spíše poklidný.

Jeho kniha je velmi poučným, čtivým a potřebným shrnutím hlavních problémů, jimž nyní Evropa čelí a bude čelit. Jedná se ale spíše o rozsáhlejší komentář k aktuální situaci než o zásadní dílo. Opakování je považováno za matku modrosti. V Laquerově případě je však opakování i projevem rozpaků. V závěru například volá po rozšíření vzdělání jako skoro jediném léku na bolesti islámských komunit (ghett), v počátečních pasážích ale píše, že „chudoba a nezaměstnanost neskýtají dostatečné vysvětlení. Nemálo teroristů naverbovaných v západní Evropě pocházelo ze středostavovských z rodin, a vystudovalo střední či vysokou školu.“ Laqueur zůstává ve své knize spíše na „sekulárním“ empirickém poli sociologie a politologie, do rozboru náboženství a vlivu idejí na společnost a politiku se příliš nepouští. Ale i kdyby to udělal, stejně by asi v závěru pouze poučeně pokrčil rameny.

Autor je politolog.

Walter Laqueur: Poslední dny Evropy.

Humanistická Evropa, nebo islamistická Eurábie? Z anglického originálu The last days of Europe přeložila Petruška Šustrová. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, 184 stran.