Jednostranná závislost na jakékoliv technologii, kterou nemáme pod kontrolou, má svá závažná rizika. Příkladem je Facebook a jeho blokování uživatelských profilů. Posledními, medializovanými, postiženými jsou aktivista Matěj Hollan a šéf knížecí prezidentské kampaně Marek Vocel. Těch několik dní až týdnů, které obnovení falešně nahlášeného „falešného profilu“ trvá, může být rozhodující v situaci, kdy jde o dny nebo hodiny. Martinu Markovi, aktivistovi bojujícímu proti vedení plzeňské právnické fakulty a autorovi stránky „Mýval to zachrání“, účet nebyl obnoven nikdy. Do křížku s cenzurou sociální sítě se dostal i portál dokumentárního filmu DAFilms, kterému Facebook v roce 2011 zcela zrušil účet poté, co název jednoho ze zveřejněných filmů obsahoval slovo džihád. Poslední varování portál dostal nedávno, když na novém profilu zveřejnil screenshot z filmu Violy Ježkové Tělo mého těla, na němž je polonahá slečna. Film je mimo jiné o kojení, což je na Facebooku taktéž tabu. V euforii, jaké možnosti propagace a „sociálního šíření“ nám tato síť nabízí, zapomínáme, jakou moc dáváme tomu, kdo ovládá funkci „blokovat“. Být to v české jurisdikci, mohli bychom argumentovat, že zobrazení kojení je umělecký záměr, že kritizovat lze v ústavních mezích kohokoliv a že analýza terorismu ještě není jeho podpora. Takhle můžeme jenom zesílit autocenzuru a příště mluvit v náznacích. Anebo hledat alternativy. Nevíme, jaké stránky nám ve výsledcích zamlčuje Google, a snad můžeme být aspoň pyšní, že jsme jednou z několika posledních zemí, kde má Google lokálního soupeře, vyhledávač Seznam. Výsledky hledání někdy stojí za srovnání.