Desetidílný koprodukční seriál Most z roku 2011 využívá modelu „jediného sériového pátrání“ a několika zdánlivě divergentních linií vyprávění, který úspěšně uplatnila první série populárního Zločinu (Forbrydelsen, 2007–2012, recenze v A2 č. 4/2013). Na první pohled působí dojmem poučeného následovníka, který ovšem přichází i s mnohem výraznějším stylem, vyznačujícím se až manýristickou prací s kamerovými filtry, čistými, tlumenými barvami, nasvětlením scén, pedantským rámováním postav i prostředí a hladkým designem. Jde o stylisticky brilantní podívanou, která se všemi prostředky hlásí ke strohé skandinávské estetice chladu, šedavých odstínů, monochromatismu a zároveň elegantních a funkčních linek.

Jak už je pro severskou detektivku charakteristické, seriál není založen pouze na motivu zločinu a jeho vyšetřování, ale na několika zpočátku odtažitých liniích (pátrání, osudy bohatého muže, který čeká na transplantaci srdce, příběh sociálního pracovníka, který ze záhadných důvodů pomáhá ženám v ohrožení), ve kterých se zrcadlí širší společenský kontext zločinu. Povahou má vyprávění Mostu výrazně blíž ke klasickému thrilleru, v němž vedlejší linie slouží ústřední zápletce, než k ambivalentní analýze kriminalistické práce a jejích dopadů na soukromý život aktérů či komunální politiku jako ve Zločinu.

Noc, kde vládnou predátoři

Tajemný pachatel svým konáním připomíná fúzi fincherovského konceptuálního umělce zločinu a nolanovského Jokera, který se baví tím, že inscenuje chaos a vytahuje na světlo světa sociální, morální a politické rozpory. Jako by chtěl potvrdit slova jedné z legend severské literární detektivky, Nesbøova hrdiny Harry Holea: „No… řekl bych, že všechny systémy, na něž spoléháme, mohou kdykoli zkratovat a vrhnout nás do noci, kde už nás nebudou chránit zákony a předpisy, kde vládnou predátoři a kde si každý bude muset zachránit svoji kůži.“

Těžištěm seriálu však není jeho vypravěčská složka, která by jistě snesla i větší míru důslednosti, méně překombinovanosti a mnohem přesvědčivější finální zvrat (seriál trpí tím, že míří od objektivní perspektivy k subjektivní, což mu trochu ubírá na gradaci). Základem Mostu je dvojice diametrálně odlišných aktérů: sociálně naprosto nezkušená, plachá a základní konvence nerespektující Saga a vřelý, ale lidsky chybující „medvěd“ Martin, který se pro dětsky tápající Švédku stane čímsi jako nástrojem poznání mysteria běžné lidské komunikace. Postava autistické krásky v podání Sofie Helinové je průnikem severské představy o detektivovi, který nachází únik před světem (a sebou samým) v oddanosti kriminální práci, a archetypu výstředního génia, jemuž neschopnost přijmout základní konvence nabízí nový úhel pohledu na vyšetřování.

V seriálu je navíc zakleto fascinované tázání po „temnotě“ severu: proč státy, které zločin obecně trápí méně než zbytek Evropy a které se v oblasti občanské společnosti, integrace a sociálního zřízení dostaly tak daleko, opakovaně, a to i v tradičně „zábavním“ artiklu, víří kalné vody sebepochybovačství a provinilosti? Zatímco americký filmový mainstream má tendence měnit trauma v ideologicky jednoznačný spektákl, vyšetřující Skandinávci pochybují – nejen o institucích a jejich reprezentantech, ale i o povaze společnosti, v níž žijí. Most v tomto ohledu obsahuje hned několik brilantních zkoušek, které provokativně pracují s otázkou přiměřenosti a řádu: Za kolik lze koupit život bezdomovce? Lze schválit přestoupení zákona (a „občanský“ terorismus) ve chvíli, kdy jsou v sázce dětské životy?

Už fakt, že podobnou problematiku funkčně a s patrnou nejednoznačností začleňuje do „zábavního schématu“, naznačuje, že jak v případě Mostu, tak i Zločinu se tamní nová seriálová produkce svou potřebou reflektovat naléhavé problémy současnosti vyrovná seriálům americkým. Jeden z mnoha důvodů, proč se po tomhle elegantním Mostě vyplatí přejít do krajiny různých odstínů šedé.

Autor je filmový publicista.

Most (Bron/Broen). Dánsko, Švédsko, 2011. Vytvořil Hans Rosenfeldt, scénář Björn Stein. Hrají Sofia Helinová, Kim Bodnia, Dag Malmberg, Ellen Hillinsøová ad.