Týdeník Das Parlament z 28. července přináší reportáž o židovském domově důchodců ve Frankfurtu nad Mohanem. Ze 170 klientů z osmnácti zemí jich třicet přežilo koncentrační tábor; péče o přeživší holocaust tvoří jádro práce celého zařízení. Největší skupinu představují Židé z bývalého SSSR. Domov je rozdělen do třinácti skupin podle národností a „dějinného pozadí“.

Především s přeživšími je podle ředitele domova Leo Freidmana třeba pracovat citlivě. Mnozí trpí stařeckou demencí, opouští je krátkodobá paměť a vracejí se do minulosti. To v nich ovšem probouzí permanentní pocit ohrožení. „Normální věci“ se stávají problémem. Ti, kteří přežili Osvětim, vnímají vstup do sprchy jako pokus o zabití. Je v nich také zakořeněný strach z lékařů a z nemocnic – v koncentračním táboře znamenala „hospitalizace“ smrt. Bolest si nepřiznávají, protože v koncentračních táborech byli slabí a nemocní vražděni. Stále je přítomen psycholog, vyškolený v Izraeli pro práci s přeživšími. Ačkoliv je „židovský domov důchodců“ otevřen i pracovníkům jiných vyznání, přísně se zkoumá, zda nebyli činní v národněsocialistickém hnutí. Friedman vzpomíná na případ, kdy jeden ze zaměstnanců v jídelně neočekávaně vstal a začal klientům nadávat a urážet je pro jejich židovství. Ti byli ještě několik
týdnů poté rozrušeni a trvalo velmi dlouhou dobu, než se znovu podařilo získat jejich důvěru.

Až do pádu berlínské zdi východoněmecký režim provozoval tzv. nucené adopce. Například když otec „emigroval“ do západního Německa a na východě zůstala jen matka, bylo odebrání dítěte a následná adopce pravděpodobné. Někdy stačilo, že matka dítěte nebyla plnoletá nebo se úřadům zdálo, že péči o dítě nezvládá. Kritéria si vytvářeli byrokraté sami. Za čtyřicet let diktatury mohlo podle týdeníku Focus z 28. července dojít ke stovkám až tisícům takovýchto odebrání dětí a nuceným adopcím. Jedna z obětí této praxe, Eva Siebenherzová z Drážďan, pětadvacet let hledala své dva syny. Po jejich nalezení založila portál suchpool-ddr-buerger.info, na nějž je možné zdarma umístit inzerát o hledané osobě. Nyní je na zmíněné stránce takových inzerátů okolo 700 a celý projekt se může chlubit úspěchy ve svém snažení. Od založení v lednu 2008 bylo již „spárováno“ 52 rodin. Jedním z úspěšných případů je paní Sabine Thomäová z Braniborska, která „vždy
snila o malém bráškovi“, jenž byl její matce odebrán, takže vyrostla jako jedináček. Její dospělá dcera ji přesvědčila, aby se obrátila na vyhledávací portál. Ona tak učinila a již několik týdnů poté se mohla setkat se svým mladším bratrem Michaelem, se kterým „jako dítě sdílela postýlku“.

Jediný klášter pro výchovu mnichů šao-linu v Evropě se nachází na jedné z nejrušnějších ulic města Kaiserslautern v Německu. V reportáži z 29. července informuje deník FAZ o „bojovných mniších“ v srdci Německa. Omezovat zdejší výchovu pouze na výcvik kung-fu by byl omyl. Několik let se zde mniši učí o buddhismu, taoismu či tradiční čínské medicíně. Ačkoliv má většina mnichů čínský původ, jsou zde i Němci. U nich se však doporučuje mnoho let dřívějšího výcviku v bojových uměních, jelikož režim v „kaiserslauternském klášteře“ je tvrdý. V 5.30 budíček, následují tři hodiny akrobacie a kung-fu a poté výuka kaligrafie, dějin buddhismu a čínštiny. Odpoledně probíhá trénink a ve 23.30 následuje noční klid. Tak vypadá šest dní v týdnu. Je to klášterní život: platí zákaz alkoholu, sexu a luxusu. Kdo s tím není spokojen, musí klášter opustit, což již dva z původně čtyř noviců učinili.
O dorost se však klášter bát nemusí, o noviciát se každoročně uchází více než 400 zájemců. Ačkoliv jsou zdejší mniši špičky v bojovém umění, „světských“ turnajů se neúčastní. „Chtít získávat poháry není příliš buddhistické,“ říká opat kláštera Shi Heng Zong. Jediné, co připomíná světské zvyklosti, je zřídka povolená návštěva kina či víkend u rodičů. Jeden z „německých noviců“, občanským jménem Julius, který přijal jméno Shi Xiao Feng, chce brzy navštívit rodinu ve městě Solingen. Ta prý si na jeho život v klášteře zvykla. Jediné, co jeho matce stále nejde, je výslovnost jeho nového jména.

Vydání týdeníku Der Spiegel z 28. července informuje o statistické chybě, kvůli níž Německo přišlo o 1,3 milionu obyvatel. Podle nejnovějšího sčítání obývá SRN 82,2 milionu lidí. Statistici ovšem přišli na to, že díky časté změně místa bydliště studentů a akademiků jsou mnozí z nich „dvojitě evidování“ na místě původního i nového bydliště. Chyba byla vyčíslena a podle nejnovějších zjištění tedy „opravdu“ v SRN žije 80,9 milionu obyvatel. Tato skutečnost má vliv na počet obyvatel v jednotlivých městech a to zase ovlivňuje jejich příjmy ze spolkového rozpočtu. V extrémním případě je třeba počítat se změnou poměru hlasů ve Spolkové radě, tvrdí Bernd Michel se Spolkového statistického úřadu.