Novinka Charlese Burnse The Hive (Úl) patřila k nejlépe hodnoceným americkým komiksům loňského roku. Publikace navazuje na komiks X’ed Out a ohlášená závěrečná epizoda trilogie má mít název Sugar Skull (Cukrová lebka). Skládankovité vyprávění, v němž se vzájemně střetávají a prorůstají různé časové roviny, ale také realita a sny, je dalším z Burnsových experimentů s prolínáním osobní a popkulturní paměti, civilních vzpomínek a horečnatých fantazií převzatých z dětských hororových komiksů a filmů. Tři sborníky jeho povídek z osmdesátých let, z nichž dva, El Borbah a Na oko (recenzi viz A2 č. 11/2012), v posledních letech vydalo nakladatelství Aldente, pracovaly především se vzpomínkami na klasické brakové komiksy či filmy – Na oko je poctou Příběhům
z krypty Williama M. Gainese a El Borbah dobrodružstvím mexického wrestlera El Santa. Nejlíp tyto soubory ovšem charakterizuje třetí z nich, který česky nevyšel: Big Baby. Jeho hrdinou je chlapec, který v každém z příběhů zjišťuje, že jeho paranoidní fantazie vzešlé z čtení komiksů a sledování hororů jsou ve skutečnosti reálné. Burns v doslovu přiznává, že Big Baby je autobiografická postava inspirovaná jeho vlastními dětskými obsesemi a strachy. Černá díra (viz A2 č. 51/2008) je pak podobně halucinační vzpomínkou na dospívání, kde se civilní situace slévají dohromady s úzkostnými pubertálními nočními můrami o tělesnosti, sexu a smrti.

Vyznat se ve vlastní mysli

V X’ed Out a The Hive jako by Burns podobným způsobem ohledával životní pocit dospívajících s jejich hroutícími se naivními ambicemi, milostnými krizemi a strachy z definitivního životního ztroskotání. Hrdinou trilogie je mladý muž jménem Doug, jenž začíná svou kariéru avantgardního básníka recitací vlastní poezie v místních klubech a seznámí se s dívkou, která dělá umělecké fotografie a má agresivního bývalého přítele. Paralelně ho ovšem sledujeme i v pozdější době, kdy se z něj po dosud nevysvětleném úrazu hlavy stal úzkostný invalida polykající prášky. Další dějová linie se odehrává patrně v hrdinově snu, kde se Doug dostává do bizarního světa obývaného zelenými humanoidy žijícími v obrovském úlu.

Burns zde zachovává své obvyklé vyprávění v první osobě, které v jeho příbězích naznačuje zacházení s materií paměti (ostatně X’ed Out začíná slovy: „Tohle je to jediné, co si budu pamatovat.“), a souvislé plynutí vědomí evokují i jednobarevné, nejčastěji černé panely, kterými odděluje jednotlivé dějové roviny. To, co v Černé díře nebo Big Baby bylo nerozlišitelně slité v jeden celek, je tu rozkládáno do různých segmentů, přičemž právě úsilí o rozlišení toho, co je skutečné a co ne, jako by bylo ústředním motorem celého vyprávění. Právě hrdinovy promluvy k sobě samému, které Burns umisťuje do černých přechodových panelů, ukazují na úpornou snahu vyznat se ve vlastní mysli, sestavit z toku vzpomínek a představ celistvý obraz.

Trochu jiný Tintin

Oproti starším povídkám Burns v trilogii také otevřeněji rozvíjí intertextuální vazby. Jeho povídkové soubory o Big Babym nebo El Borbahovi byly surreálnými variacemi na komiksový nebo filmový brak, jímž byl fascinován. A tato fascinace je zpravidla jediným důvodem, proč Burns s pracuje popkulturními odkazy. Tento přístup, který s určitými díly zachází jako s ryze osobní mytologií, se vrací v trilogii s novým významem – Tintin nebo staré romantické komiksy získávají důležitý smysl v životě postav a vracejí se i ve fantaskní rovině vyprávění. Doug, který přednáší své básně pod přezdívkou Nitnit, má ve svém snovém dobrodužství tintinovský účes, a na jednom panelu si dokonce čte tintinovský komiks, na jehož obálce je scéna ze snové roviny vyprávění. Stejně jako u El Borbaha se nelze dopátrat racionálního zdůvodnění, proč je
inspirací komiksu zrovna Tintin. Nejde tu o rafinovanou hru asociací, ale o nereflektovanou, neurčitou náklonnost. Právě taková náklonnost v trilogii vede Dougovu přítelkyni ke čtení staré komiksové červené knihovny, což je záliba, kterou nedokáže Dougovi vysvětlit. Avšak pro Burnsovy komiksy je neurčitost a samovolnost nálad či pohnutek tradičně zcela určující.

Pojetí vyprávění jako řetězce spontánních asociací možná také vedlo Burnse k tomu, že v trilogii nezvykle sáhl k barvě. Základem kresby jsou opět výrazné černé plochy, které Burns používá i při stínování. A ve formě jednolitých ploch, bez přechodů mezi odstíny, používá po vzoru starých komiksů i barvu. Ta nachází největší uplatnění na místech mezi jednotlivými scénami, kde po sobě často následuje několik prázdných jednobarevných políček, někdy s textem, která jsou občas dokonce seřazená do abstraktních obrazců. Po bludištích černých ploch a linek v Burnsových starších komiksech tedy přichází barva a funguje jako vodítko při orientaci. Jako světlo v temnotách.