Jan Trtílek (nejen) svou rozbíhavou poetikou učaroval porotě Literární soutěže Františka Halase, což mu vyneslo první vydanou knihu. Tento nezvykle dlouhý debut s nezvykle dlouhým názvem však českou literární krajinou proplul téměř bez povšimnutí – na Cenu Jiřího Ortena je autor příliš stár a v nominacích Magnesie Litery ani Ceny literární kritiky se titul neobjevil, soudě dle jedné z debat CLK, právě pro onu rozbíhavost. Stostránková kniha Zpoza dveří serverovny je slyšet hlasy totiž sestává z šedesáti básní tvořících tři díly o dohromady osmi oddílech, z nichž každý tvoří uzavřený systém s odlišnou poetikou: vedle eroticko­-šamanské vize se nachází znepokojivá vize společenského kolapsu; naprogramovaný starověký Sumer střídá společenskokritická zpráva o plavbě kolem světa; během jiné plavby jeden z námořníků prolamuje čtvrtou stěnu a komunikuje se svým tvůrcem…

Přesto spolu jednotlivé oddíly vzájemně komunikují, a to i napříč třemi díly – někdy nápadněji (když v prvním z nich zaznívá „text se musí vlnit“ a v posledním se verše doslova vlní), jindy méně (prostřednictvím motivů dechu nebo živlů, které prostupují celou sbírkou). Všechny básně pak spojuje snaha uchopit bytí a jeho podstatu skrze něco, co nás přesahuje. Snížit entropii, nastolit rovnováhu, rozplést sítě, odkrýt mateřský kód. Ten přitom lze vnímat nejen v kontextu digitální metaforiky, ale také jako božskou entitu, přírodní (kosmický) řád nebo jednoduše jazyk, aniž by se tyto možnosti vzájemně vylučovaly. Například splývání mezopotámské mytologie s imaginací digitality v oddílu Sumer tak není jen efektním vtipem (ačkoli vtipem jistě oplývá), ale hlavně příznakem osobitého konvergentního vidění světa, při němž se historie mísí s medicínou a termodynamika s kabalou.

Základem bytí je vlnění

Každý z oddílů také svým způsobem směřuje od stvoření k zániku, přičemž tento proces nabývá vždy zcela odlišnou formu: v Sumeru se zabuguje registr, v Palubě dochází k narušení matrice světa jejím tvůrcem, v oddíle Ztráta včelstev přicházejí slova o samohlásky a „ten muž za prvním rohem shořel / když přestal dávat smysl / jeho popel zuby roztrhaly / do všech světových stran“, v následujícím oddíle Kámen naopak životodárný oheň postupně chladne a utichá, kterýžto entropický vývoj připomíná směřování našeho vesmíru od velkého třesku k tepelné smrti. Řád se rozpouští v chaos.

Ve Slepé mapě zase neuspořádanost roste v důsledku informačního přesycení, jehož se nám dostává na internetu a jež se projevuje nárůstem nejrůznějších konspiračních teorií, které nepříjemně komplexní svět stlačují do jednoduchých schémat. Jejich rukojmím se přitom stávají holistický přístup nebo mystika, které jinak v knize figurují jako prostředky poctivého pátrání po esenci světa, jenže na Redditu jsou deformovány nejrůznějšími věrozvěsty: „moudrost všech národů / tajemství co se kdysi šeptaly v úkrytech / jsem schopný během chvilky hlásat ze střech / když mám data“. K přehlcení navíc dochází nejen v myslích postav, ale také v samotném oddíle, kde titulní hlasy vysvětlují fakta z básní v míře, která porozumění mnohdy spíše brání, než pomáhá: „hlas¹ Instagram je sociál­ní síť zaměřená na sdílení fotografií a videí“. Toto přehlcení souvislostmi a fakty kulminuje dvoustránkou, na níž se hlasy hromadí a cyklí, čímž způsobují zkrat: „hlas¹² Viz ^{hlas 16} hlas¹⁸.“

Po této katastrofě ovšem následuje katarze, když v následující básni přichází „negativní zpětná vazba / systémové vyrovnání přetížení“ a chaos se opět překlápí v řád, ba v jednotu. Podobnou tendenci lze ostatně vysledovat u mnohých z posledních básní oddílů. Zánik totiž nevyhnutelně vede jen k dalšímu stvoření, neboť přece „bez nádechu / není výdech / bez výdechu / není dech / bez do A / nejde z Ž / (…) / a život začíná / na poslední písmeno abecedy“. Základem bytí (alespoň dle této knihy) není nic než věčná oscilace: vlnění (Božího) dechu, elektrické vlny mozku i srdce, vlnění světla, zvuku, hlasu, sítí, vzduchu, vody i ohně, vlnění informací převáděných do digitálního prostředí.

Svět bez konce

Stvoření a zánik jsou nakonec leckdy stejnou událostí, jen z různých úhlů pohledu – ostatně i první a poslední oddíl knihy jsou velmi úzce spjaty: motivikou sítí, ryb a světla (srov. verš „paprsek pročísnul tmu“, jenž se objevuje v obou z nich). Konec jedné civilizace je předzvěstí jiné, klínopis předzvěstí známějších znaků, cesta kolem světa předzvěstí internetu, internet předzvěstí jednoty. Kniha i svět je „ejn sof“ – jeden z mnoha kabalistických odkazů objevivších se ve sbírce, který podle Wikipedie (naštěstí mám data) znamená bez konce. Značí, že stvořitel „sice není v podstatě zcela poznatelný, ale přesto se nechává částečně poznávat skrze své jednání a emanaci ve stvořeném světě“. Tak se stvořitel básní s oblibou nechává poznávat metakomentáři: „‚jsi snad autor Klubu rváčů?!‘ / křičel vzhůru // ne / jsem autor téhle básně“, aby se opět tiše vytratil; ten druhý stvořitel zase na obloze mlčky ukazuje palec nebo spouští lano.

Oba se různě prolínají, doplňují či splývají (vždyť na počátku světa i básně bylo slovo), jak vidno i z úryvku s oním hebrejským výrazem: „nekonečně míchaný galaktický ein topf / dříve než ty jsi byl / jsem ejn sof“. Zde přítomný rým dokresluje ještě jeden podstatný aspekt knihy – ono velkolepé stvořitelské gesto i umanuté ohledávání existence je podáváno s nadhledem a hravostí, kterou amplifikují bláznivé ilustrace Denisy Ponomarevové. Nelze totiž ve vší vážnosti usilovat o popsání světa a nastolení řádu, chaos je také tvůrčím principem. Snad i proto je Trtílkova poetika tak rozbíhavá či snad přesněji rozpínavá, rozprsknutá, entropická – a přesto dokáže pozorné čtenářstvo přivést do „homeoexstatického“ stavu.

Autor studuje literaturu a mezikulturní komunikaci na FF MU.