Smrt čeká všude

The Hurt Locker

Režie Kathryn Bigelow, 2008, 130 min.

Palace Pictures 2009

V novém snímku Kathryn Bigelowové (Bod zlomu, Zvláštní dny) sledujeme práci tříčlenné pyrotechnické čety amerických vojáků během posledního měsíce jejich mise v Iráku. Bravurně se tu daří držet napětí mezi atraktivitou žánrového válečného filmu a nepředvídatelností realistického přístupu k filmovému ztvárňování válečných konfliktů známého z filmů typu Zachraňte vojína Ryana. Epizodické vyprávění, složené z jednotlivých incidentů, v nichž trojice hrdinů figuruje, přesvědčivě ukazuje specifičnost situace, v níž se američtí vojáci v Iráku ocitají, aniž by sklouzlo k jednostrannému hodnocení. Snímek se nesoustředí na politický kontext konfliktu, ale na psychiku jednotlivých vojáků. Napínavé situace, jež se v ději rozehrávají, mají tendenci vyšumět do ztracena nebo končit zcela neočekávaně. Vybuzenost vyvolaná pocitem ohrožení tak ústí do frustrací a pocitu marnosti. Mnoho scén je snímáno ruční kamerou, evokující realistické válečné filmy (jejichž
inspirací jsou zpravodajské záznamy z reálných válečných konfliktů), jejich dynamika je ale umocňována zneklidňující hudbou a občas i zpomalenými záběry. Postup maření žánrových příležitostí je nejpatrnější v ústřední postavě seržanta Williama Jamese, která zpočátku působí jako nezodpovědný a neohrožený hazardér, ale postupně se mění v otřeseného nechápajícího zoufalce.

Antonín Tesař

Vzhůru do oblak

Up

Režie Pete Docter, Bob Peterson, 2009, 96 min.

Buena Vista 2009

Studio Pixar udává krok ve světě počítačové animace, a to nejen technologickým vylepšováním, ale také tématy. Každý rok přijde s novým filmem, postaveným pokaždé na jiném prostředí a postavách. Pixaři stojí i za jiným trendem: přivádět do kin s dětmi i rodiče, kteří se u jejich filmů baví stejně dobře jako ony, možná i víc. Teď tu máme trend opačný. Už ne „vezměte s sebou do kina rodiče“, ale „vezměte s sebou do kina děti“. Vzhůru do oblak je totiž především film pro dospělé. Téma je u Pixarů nové – stáří. Hlavní hrdina je důchodce, kterému zemřela manželka a nestihl si s ní splnit jejich celoživotní sen: vypravit se k tajemnému vodopádu. Když ale developerská firma postaví kolem jeho domu hradbu nákupních center, rozhodne se konat, a tak skoupí nafukovací balónky a se svým domem se vydá na vzdušnou pouť za dobrodružstvím. Společnost mu dělá upovídaný, obtloustlý skautík a později mluvící pes a vzácný pták.
Přestože je snímek občas až příliš sentimentální, rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co se u nás letos z mainstreamové produkce promítalo. A možná se tomuto snímku jako vůbec prvnímu podaří získat Oscara za nejlepší film roku. Na DVD najdete ještě krátký film Částečně zataženo, který se promítal v kinech jako předfilm, a dosud neuvedený snímek Dogova sólo mise. Pokud jste Vzhůru do oblak nestihli v kině, rozhodně neváhejte. A pod stromeček ho s klidem nadělte i babičce.

Jiří G. Růžička

Všude dobře, proč být doma

Away We Go

Režie Sam Mendes, 2009, 98 min.

Hollywood Classic Entertainment 2009

Původně divadelní režisér Sam Mendes vytvořil za svou desetiletou filmovou kariéru už pět nadprůměrných titulů. Vzájemně velice odlišných, ale vždy precizně odvyprávěných. Jeho poslední přírůstek, který možná až příliš tiše prošel tuzemskými kiny, se od předcházejících děl liší snad nejvíc. Mendes se stále drží motivu rodiny a manželského soužití (Americká krása, Nouzový východ), poprvé se však nevrhá do prohledávání jeho temných koutů, ale ukazuje, že ve vztahu může existovat i štěstí. A to je pro diváka minimálně příjemný pocit. Krom radosti ze štěstí ústřední dvojice ho navíc zaplňuje radost ze sledování dobře odvedeného řemesla. Ve stejně uvolněném duchu se nese i soundtrack – z velké části dílo zpěváka Alexi Murdocha. Pokud bychom hledali ekvivalenty na filmové scéně posledních let, najdeme je ve dvojici nízkorozpočtových, diváky i kritikou však vstřícně přijatých titulů Malá Miss Sunshine a Juno. Je znát, že si Mendes potřeboval trochu odpočinout od těžkých
a složitě vystavěných příběhů. Tato intimní road movie se mu rozhodně povedla.

Lukáš Gregor

Norah Jones

The Fall

EMI 2009

Americká zpěvačka a klavíristka získala slávu coby exotická kráska, která sametovým hlasem zpívá všeobecně přijatelné písně na pomezí jazzu a country. Na novém albu potvrdila, že sympatický obrat k méně hladivému a osobitěji působícímu zvuku, kterým se vyznačovalo už minulé CD, je míněn vážně. Novinka přitom nenabízí žádný drásavý zvukový úlet – The Fall se poslouchá příjemně a může se prakticky bez rizika ocitnout pod lecjakým vánočním stromečkem. Po country však není téměř stopy a také do škatulky soft jazz/easy listening bychom jej zařadili jen stěží; nabízí spíš umírněně alternativní melodický pop, šmrncnutý trochou music-hallové nostalgie. O lecčems svědčí už to, že si protagonistka hledí mnohem více kytary než osvědčeného piana. Veselé album to však rozhodně není. Ústředním tématem je rozcházení, opouštění a vše, co s tím souvisí. Úplně beznadějný případ ale Norah Jones nebude: v první třetině sice znějí výhradně drásavé písně obtížené verši
jako: „Jsi nejsilnější, když lapám po dechu“ nebo „To, že čekám, neznamená, že se vrátíš“, postupně se však dočkáme nálady o poznání uvolněnější. A finále překvapivě obstará waitsovsky rozverný popěvek Man of the Hour, v němž zpěvačka za zvuků nakřápnutého klavíru nejprve sdělí: „Neumím si vybrat mezi veganem a vyhulenou palicí“ a pak naváže vyznáním svému čtyřnohému příteli: „I když se nikdy nebudeme společně sprchovat, vím, že mě taky nikdy nerozpláčeš“. Užitečný dárek pro všechna minulá i budoucí zlomená srdce.

Vladimír Mikulka

Spunk

Kantarell

Rune Grammofon 2009

Dosavadní tři desky norských elektroakustických improvizátorek Spunk byly pojmenovány větami více či méně účelově vybranými z knihy Astrid Lindgrenové Pipi Dlouhá punčocha. Titul nového alba je jednoslovný a čistě mykologický – kantarell je totiž norské označení pro lišku obecnou, jejíž ostrá žluť ostatně zdobí i obal alba, tradičně vytvořený výtvarníkem Kimem Hiørthoyem. Oproti předchozímu albu En Aldeles Forferdelig Sykdom, které znamenalo úkrok k temnějšímu zvuku s výraznějším podílem elektroniky, se dá liščí album považovat za částečný návrat k počáteční hravosti. Zvuk kvarteta je opět nevázaný a role všech nástrojů a přístrojů (lesní roh, trubka, cello, hlas a elektronika) jsou vyrovnané, přičemž není nutné podotýkat, že z tradiční hry klasických nástrojů zde zaslechneme jen občasné, potměšilé výboje. Temnější polohy však najdeme i zde, především v nejdelší skladbě Bipolarity, jejíž kolísavost je dána střídáním elektroniky
a akustických nástrojů a zároveň jemnějšího hraní i poměrně hutného zvuku cella. To na konci vytváří něco jako stěnu překrývajících se freejazzových sól. Do ambientnějších poloh se Spunk dostávají v poslední skladbě Eaten, v níž je jemný podklad vzniklý na základě elektronicky modifikovaných dechů dokreslován táhlým vokálem Maji Ratkje. Vše je však tříštěno chaotickým rytmem. Spunk tedy nezklamou, ale ani nepřekvapí – jejich volně improvizovaná hudba je opět žensky přirozená, divoká a hlavně vtipná.

Karel Kouba

Martinů, Foerster, Novák

Cello Concertos

Supraphon 2009

Nová nahrávka violoncellisty Jiřího Bárty má nevšední, kontrastní dramaturgii. Všechna vybraná díla pocházejí z 20. století, avšak jejich odlišnost je značná. V úvodu je první violoncellový koncert Bohuslava Martinů z roku 1955. Martinů se k dílu dvakrát vrátil, aby jej nejprve přeinstrumentoval a pak ještě znovu upravil na sklonku svého života. Zejména prostřední pomalá věta je jednou z nejpůsobivějších, které Martinů vytvořil. Je plná lyriky, melancholie a napětí. Následuje violoncellový koncert J. B. Foerstera z roku 1931, což je skladba tradicionalistická, pozdně romantická, ale nikoli líbivá. Lyrika se tu střídá s dramatičností a pro sólistu i orchestr je to výzva k dialogu. Třetím dílem je Capriccio pro violoncello a malý orchestr Jana Nováka z roku 1958. Hráčsky i posluchačsky náročná skladba hojně využívá rytmičnost, je ovlivněná jazzem a využívá i dvanáctitónovou techniku. Bohatá je sestava bicích
nástrojů, obsazení dřev je jen s klarinety a saxofony. Novák studoval v USA u Martinů a jeho Capriccio bylo zjevením na tehdejší české hudební scéně. Jiří Bárta si přizval vynikající spolupracovníky: Pražskou komorní filharmonii s mladým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Ti předvádějí skvělý výkon především v náročné skladbě Novákově. Koncertu Martinů dodávají potřebnou dramatičnost a zvukovou barevnost, zatímco u Foerstera je na místě jejich uměřenost a citlivost. Foersterův koncert je nahrán vůbec poprvé a Novákova skladba vychází poprvé na CD.

Milan Valden