Světovou proslulost Slavoje Žižka založila kniha The Sublime Object of Ideology, v níž propojil Lacanovu psychoanalýzu (jeho pojetí symptomu, touhy, jouissance a dalších věcí) s Marxovou teorií ideologie. Dílo vyvolalo pozornost nejen svým obsahem, ale také Žižkovým vitálním stylem psaní. Když byl v roce 2007 vytvořen akademický internetový časopis věnovaný studiu Žižkova díla, pojmenovaný International Journal of Žižek Studies, v prvním čísle nazvaném Proč Žižek? jeho zakladatelé hovořili o tom, že význam Žižka není jen v jeho teoretických počinech, nýbrž také v pozici, kterou se snaží zaujmout vůči akademickému světu i vůči médiím. V rozhovoru, jehož fragment vyšel v A2 č. 1/2008, to Žižek formuluje tak, že hlavní je nebýt kontaminován a přivlastněn akademickými mocnostmi. Osvobodivý živel filosofie se tak svádí do meliorovaného řečiště akademického diskursu,
který se může snadno proměnit v to, čemu Adorno říkal organizovaná tautologie. Jenže sám Žižek se během posledních dvaceti let stal hvězdnou veličinou, „gigantem z Lublaně“, který hostuje na nejvýznamnějších univerzitách světa a jehož knihy tisknou nejprestižnější akademická nakladatelství.

Začleň mě vyčleněním

Žižek sám tento paradox možná nejlépe vystihl v názvu jedné kapitoly knihy Nepolapitelný subjekt: „začleň mě vyčleněním“ – všechny jeho provokace, jeho „zlobení přátel“, kdy se sám označuje výrazy, které vyvolávají hrůzu a zděšení, jako „dialektický materialista“, „leninista“, „stalinista“, „obhájce křesťanství“ apod., slouží vyčlenění z poněkud sterilního akademického diskursu. Ale právě toto vyčlenění je pravděpodobně jeden z hlavních důvodů jeho začlenění, toho, že se velmi rychle dostal do centra zájmu akademického světa. Jak je možné, že dnes někdo může psát o významu Lenina a hlásat dialektický materialismus? Jenže Žižek ukáže, jak to možné je.

Žižek není jenom filosof-provokáter ve stylu Diogena ze Sinópy nebo Friedricha Nietzscheho. Tato jeho poloha je nejspíš nutná forma, jak si vytvořit prostor, v němž může vzniknout nové myšlení, které překročí zmrtvělou současnou filosofickou konstelaci, jež, jak se zdá, trpí čím dál víc tím, čemu Žižek říká „ultrareflexivita“ – filosof interpretuje, jak druhý filosof interpretuje třetího. Je nutno vykročit z dnešního filosofického mainstreamu a přijmout pozici vyčlenění, aby bylo možno nastolit novou perspektivu. Vše svědčí pro to, že Žižek a jeho filosofičtí souputníci jako Badiou nebo Agamben vykřesávají nový filosofický proud, jehož význam nejspíš nadále poroste a jednou se paradoxně může stát novým paradigmatem místo dekonstrukce.

Havel a Švejk

České kulturní i filosofické prostředí však zatím v recepci tohoto filosofa zůstalo poněkud pozadu. Ještě před rokem jsme byli jednou z posledních zemí, ve které byl Žižek téměř neznámý. Je to nejspíše dáno i tím, že Žižkovy základní inspirační prameny – Lacan a Marx – jsou u nás opomíjeny a není známa ani filosofie, kterou Žižek už překračuje a vůči níž se kriticky vymezuje, jako např. Althusser, Laclau, Mouffová, Butlerová. Jeho první veřejné vystoupení v Česku a vydání prvních překladů znamená úvodní krok v recepci jeho díla i osobnosti, která může jako vedlejší produkt přinést větší otevřenost vůči citlivým tématům, o nichž Žižek píše.

Žižek se již dříve několikrát ve svých textech věnoval některým jevům a postavám české kultury a politiky. Necháme-li stranou standardní odkazy na Kafku a Kunderu, jsou to zvláště dvě postavy: Václav Havel a Josef Švejk. U prvního z nich se Žižek zaměřuje na zvláštní proměnu disidenta, autora Moci bezmocných, v politickou figuru, která je příkladem toho, čemu Ulrich Beck v článku v Süddeutsche Zeitung říká „militaristický humanismus“. Na příkladu Václava Havla se Žižek mimo jiné snaží doložit, že heideggerovská filosofie, která byla podložím Havlova myšlení, selhává v okamžiku, kdy se ji někdo pokusí uplatnit v politice. Žižek ukazuje, že Havlova etická pozice byla zakotvena v prostoru, který otevřel a udržoval právě komunismus tím, že se pokusil vyhnout logice kapitalismu. Po jeho ztroskotání se tento prostor rozplynul a Havlova vize autentické lidské solidarity a pospolitosti ztratila půdu pod nohama. Proto
mohl Václav Klaus o Havlovi prohlásit, že je „socialista“. Václav Havel se tak v Žižkově interpretaci stává tragickou postavou, která nerozpoznala poslední inspiraci svého etického postoje – neprohlédla osudovou rozporuplnost minulého režimu. Žižkovo chápání Havla nás může inspirovat k tomu, abychom minulý režim začali analyzovat právě z hlediska jeho rozporuplnosti a nespokojovali se s nálepkou „totalitarismus“.

O Švejkovi píše Žižek v knize Mor fantasmat, kde ukazuje subverzivnost spočívající v tom, že Švejk důsledně dodržuje příkazy a zákazy, a tím vyvolává totální zmatek. Každá ideologie podle Žižka vyžaduje minimální distanci vůči svým výslovným ustanovením, a pokud se s nimi někdo důsledně identifikuje, nastává její dezintegrace – ideologie ztrácí svou magickou moc. Švejkova pozice naprosté identifikace se pak v jistém ohledu stává ideologicky subverzivnější než pozice Václava Havla založená na bezprostředních etických imperativech, která nakonec potřebuje to, s čím se snaží bojovat. U Žižka je Švejk subverzivnější než Havel. V tom Žižek souzní s Karlem Kosíkem, který v eseji Hašek a Kafka neboli groteskní svět psal o tom, že Švejk „vzbuzuje smích a současně vyvolává mrazení“, tedy probouzí groteskno, a to vede čtenáře k tomu, aby se vymanil z mocenských mechanismů světa. Švejk zaujímá
antiideologickou pozici par excellence, a právě tato pozice, která se u nás rozšířila a prohloubila i díky Haškovu literárnímu géniu, je možná tím nejcennějším v české kultuře, i když je samozřejmě nutné rozlišit pozici Švejka a postoj „čecháčka“, který si udržuje distanci vyjádřenou pseudohaškovským sloganem „To chce klid!“. Toto ocenění Švejka se dá chápat jako projev Žižkova zvláštního vztahu k Čechám, který možná pramení i z toho, že jeho předkové přišli do Slovinska z Čech a jmenovali se Žižkové. Není Žižek právě svým oceněním Švejka také částečně českým filosofem?

Pražský rozhovor se Žižkem, nazvaný Humanismus nestačí, byl podnícen snahou pokročit dál nežli v případě jeho rozhovorů vedených s Glynem Dalym. V nich je zachycen stav Žižkova myšlení zhruba do roku 2004. Daly se zde ptá na věci, které vyplývají z Žižkovy dosavadní knižní produkce a mají jaksi shrnující povahu. Pražský rozhovor se dotkl otázky: a co dál – kam bude Žižkovo myšlení směřovat? V rozhovoru dochází k jistému zvratu, když Žižek hovoří o potřebě návratu k velké ontologii. Je to, jako kdyby si všemi těmi knihami a texty připravoval půdu, na kterou vstupuje až v poslední době, kdy se dotýká otázek, o kterých se myslelo, že jsou dávno zastaralým metafyzickým smetím. Je třeba obnovit velkou ontologii, ba teologii, zní jeho poselství, které vyslovil ve „švejkovských“ Čechách.

Autor je filosof.