Vejdu o mrazivé předvánoční sobotě 11. 12. do jedné z budov na pražském Mariánském náměstí (to je občanům známé pod názvem Mafiánské kvůli nedaleké radnici, jejíž vládci z ODS nyní dokonce do konce roku náměstí zabrali pro své „akce“, aby jim tam lidé nedemonstrovali). Vcházím tedy do Městské knihovny v Praze, do čítárny, kde se nad novinami tiše sklání asi dvacítka bezdomovců. Všichni si čteme nebo to předstíráme, když vtom se ostraha či obsluha, prostě děda v podivném saku s visačkou, vrhne na jednoho zadřímavšího člověka a začne jím cloumat: „Opusťte knihovnu!“ Ten vytahuje z kapsy rozbité brýle, jako že nespí, ale čte, a tak strážce klidu uchopí dřevěný držák na noviny a před očima nás všech ho několikrát nenávistně, s velkou silou udeří do ramene. Když se překvapeně ozvu, zmizí dolů k šatně a tam si ulevuje: „Hajzl. Svině… Ať si zmrzne!… atd.“ Jdu za ním, ustrašené paní v šatně dělají, že ho neznají (to už
si připadám jako za tuhé normalizace). Pán je zašitý ve třetím kanclíku za dveřmi s koulí, a když chci po něm jméno, schovává visačku, běhá kolem a vyhazuje mě. Čekám, jestli taky dostanu nějakou dřevěnou tyčí. Nedostanu, protože mám press kartu. Pán najednou přestane běhat, vztyčí se a s vítězoslavným pohledem mi oznámí: „Helejte se, já tady stejně končím!“ V čítárně se pak už neobjeví, místo něj přicházejí dva jiní. Ti už provinilcům na svých životech jen kopou do židlí.