Ad: Mladší bratr kýče (A2 č. 2/2005)

Právník Pavel Uhl zahltil svůj text právnickou hantýrkou, pro kterou je obtížně srozumitelný. Například: „Pokud je mu ovšem poskytnuto určité plnění, lze si svolení obvykle koupit…“ Plnění čeho? O žádné smlouvě či dohodě nebyla v předchozích řádcích řeč. Teprve po pečlivém studiu z kontextu vyrozumíme, že „plněním“ se rozumí vyplácení nějaké dohodnuté finanční částky, za kterou je autor ochoten udělit souhlas s takovým či onakým užitím svého díla.

Je až komické, jak usilovně se autor už v úvodním odstavci vyhýbá pojmu umění, a tedy uměnovědnému pojmosloví. Hned v odstavci následujícím jej ale obecná teorie umění paradoxně dostihne ve chvíli, kdy po­užije stejně „ošidný“, protože rovněž hodnotící, a nikoli pouze technický, pojem kýč. Používá jej ovšem ve zcela nestandardním významu „starší bratr autorského práva“; z kontextu se dá vysoudit, že autor snad spojuje kýč s technologickou možností a praxí rozmnožovat umělecká díla – zde „jedinečné původní celky“ (pojem umělecké dílo se, z marné opatrnosti, v textu rovněž nevyskytuje). K tomu možno jen poznamenat, že pojem kýč nelze bez připuštění pojmu umění vůbec zavádět a používat, protože kýč je zvláštním případem ve třídě ne-umění; je obecně považován za záměrně vytvářenou náhražku umění, a to bez ohledu na jedinečnost nebo rozmnožovanost. Něco jiného je ovšem sféra mimo-umění – zde počítačové programy –, tam právě
nelze s pojmem kýč vůbec operovat.

Petr Pavlovský

Ad: Otisky prstů a dlaní (A2 č. 3/2005)

Možná by se slušelo v té poslední Mlynárikově odpovědi doplnit, že to vydání Písaček s překlepy a otřesnými chybami (v průměru 3–4 na tiskovou stránku) vydalo v Praze nakladatelství Ipel, jehož majitelem byl právě on.

Joachim Dvořák

Vysvětlení redakce: Pasáž rozhovoru s Jánem Mlynárikem věnovaná Dominiku Tatarkovi, na niž Joachim Dvořák reaguje, se bohužel do tištěné verze A2 nevešla, zato se jakýmsi nedopatřením zatoulala na naše webové stránky, odkud jsme ji pak museli stáhnout – pro pozdější použití. Nicméně jsme panu Dvořákovi vděční, že s takovou pozorností sleduje vše, co se šustne okolo našeho týdeníku. Pro pochopení dopisu uvádíme kus uschované pasáže:

A co Písačky, které nedávno vydalo nakladatelství Labyrint?

V Labyrintu vyšly upravené synem Olegem. Tatarka například v Písačkách píše o ženě, že na něj zavolala záchranku, a je to podané, jako by to bylo z protialkoholního. Ale ono to bylo z blázince! Vynechaná je také scéna, kde ho v neděli pozvou na oběd a na stole už jsou z husy jenom ohlodané kosti. (…) A v Labyrintu to vyšlo jako velká sláva bez těchto vsuvek, což je podle mě nesprávné.

Proč nepokračujete ve vydávání sám, když jste tím pověřen?

Vázne to na finančních záležitostech. Prozatím jsem vydal Tatarkovy Hovory o obcování a kultúre, to jsme sestavili, ještě když žil, a úvod k tomu napsal profesor Václav Černý. Vydal jsem to ve dvou vydáních, to druhé bylo rozšířené o články z Matičného čítaní, které revidoval Ivan Kadlečík, ale více se mi vydat nepodařilo. Ještě snad vydám Písačky, protože vyšly velice lajdácky s mnoha korektorskými chybami, které bych já nepustil.

Oprava

V A2 č. 2/2005 jsme v recenzi Festival s pihou zkomolili jméno scénografa Duši. Antonu Dušovi, čtenářům i autorovi textu se omlouváme.

–red–