Ad Beaubourg slaví 30. výročí (A2 č. 11/2007)

V jedenácté A2 je půlstrana o „francouzské kulturní chloubě, pařížském Centre Pompidou“. V článku věnovaném jednak tradici, současnosti i budoucnosti tohoto významného multikulturního prostoru, vytříbenému vkusu kurátorů, respektive vystavovaným dílům a pečlivě zvažované strategii při prezentaci výtvarného umění, se objevila také jména nemnoha českých umělců, jimž se v rámci zejména tematických výstav podařilo do této prestižní galerie proniknout. Rád bych tedy tento výčet doplnil o významného českého malíře Zdeňka Sýkoru, jehož stěžejní dílo Linie č. 24 – Poslední soud v roce 2005 Centre Pompidou zakoupila.

Vladimír Drápal

Ad EX – samostatně neprodejné (A2 č. 10/2007)

Článek J. Pecha je málo konkrétní. Ale je pravdivý v pocitu, že EX má větší problém než jen kvalitu textů a že celá věc stojí za komentář. EX představuje nějakou „novou žurnalistiku“, která jakoby otvírá nový diskurs, ale mnohem spíš je to pragmatický tah, populistický bulvár pro mladší generaci. Samotný hlavní Reflex má interní styl, v němž je silný subjekt autorů: čtenáři jsou vedeni k tomu, aby věděli, kdo je Čermák a JXD a Dědek (autorku žádnou nepěstují, že? – snad Veroniku Bednářovou). Kulturní EX v tom pokračuje, ale ustřeluje ve formě textů někam do Prčic, protože to je poměrně těžká věc – psát zároveň 1) stručně, 2) obsažně a 3) výrazným individuálním stylem. Moje osobní otázka nebo nátlak by asi nesměřovaly k Nanorům, ale k editorovi Exu Ondřeji Formánkovi. Ptal bych se ho, proč to uveřejňuje, zda přiznaně z nouze, anebo zda to naplňuje nějakou představu, orientaci, vymezení. Ať mi poradí: Když někdo napíše nějaké plky, třeba
„Bourek“ když napíše „nenávidím Budaře a vůbec všechny herce“, mám to číst 1) jako humor? nebo 2) jako něco míněného vážně? Jsem klidně ochoten číst to i jako metaforu, obraz, ale fakt nevím čeho. Je to buď blbý humor nebo vážně míněná křeč, to každopádně. Kritici Exu jako Pech asi píší svých pár řádků i proto, že cítí nebo vědí, že EX má nějakou odezvu. Že v nějakých adolescentech budí pocit, že to je vono, takhle že se má vnímat kultura, nenávidět herce a psát o věcech první pocit nebo nesmysly, protože víc stejně nemá cenu. V dnešním světě jde hodně o to, jak kdo umí číst v informacích, jinak řečeno: interpretovat věci kolem sebe. Vlastně chápu, že takovéhle průběžné degenerování pohledu (nejen na kulturu, na cokoli), někoho přiměje vyjádřit nad tím svůj nesouhlas, varování, opovržení.

P. S. Prošel jsem si teď na webu poslední Exy a zjistil, že mi z nich nejspíš utkvívají v hlavě ty nejslabší texty, vesměs hudební. Vedle nich se tam, nutno říct, odehrává řada dost slušných věcí. Takže přesměrovávám ošívání z celku Exu na jeho nejintimnější partie.

Pavel Klusák

Ad Hledáme prezidenta (A2 č. 8–12/2007)

Z realistů je jediným vhodným kandidátem na prezidenta Jiří Dienstbier – zvláště proto, že se jako jeden z mála bývalých disidentů ve své době stavěl proti nesmyslnému bombardování Jugoslávie. (Další autentická osobnost Erazim Kohák na to asi nemá pevné zdraví, Jan Keller je zase až moc kontroverzní, Egon Bondy se zřekl českého občanství a žije na Slovensku.) A co takhle poetická osobnost? Filmařský esejista Karel Vachek by se asi při projevech zašmodrchal do své roztomilé nesrozumitelnosti. Ale máme tu jednoho barda, jehož autenticita je nesporná: Ivan Martin Jirous, zvaný Magor. Když by tedy někomu nevoněl Jiří Dienstbier, volám hlasem pevným: ať nafrněného počtáře Klause vystrnadí pravý básník života Jirous. Magor na Hrad!

Karel Rada

Ad Partneři a rodičové (A2 č. 10/2007)

Máme dvacet tisíc dětí v dětských domovech. A tisíce otevřených náručí, které by je přijaly. Mezi nimi hradba. Zákonodárce. Neomylný. Domovy ano. Jako první pomoc při neschopnosti, nemoci či smrti rodičů. Hodiny, dny, a rychle k náhradním rodičům: muž a žena, žena a žena, muž a muž, žena, muž. Souhlasím, aby děti vychovávali i gayové a lesbičky. Kdo má patent rozhodnout, komu svěřit dítě ze zlaté klece? Životní cíl? Hledání alespoň jediného svého člověka, který mě má rád. „Láska je shovívavá, laskavá, nezná závist“ (verše sv. Pavla). Jiný verš: „Však v nejkrásnější byl jsem pevnině, když tatínkovi jel jsem na klíně“ (Seifert). Byli jste na návštěvě v kojeneckém ústavu? Byli jste v dětském domově o Vánocích? Děti mají štěstí. V domovech slouží ušlechtilí lidé. Vyznamenání všem! Ale prosím, dejme dětem rozlet. Potěší rodiče, prarodiče, širší rodinu. Seznámí se s domácností, dvorem, zahradou, dílnou, rozšíří své zájmy.
Vyjdou z dětského domova „dospělé“, bez rodiny. Ještě k dětem: V základním školství posílit mužský prvek (ekonomický zádrhel). Čím se stalo, že zákonodárce navrhuje trestní odpovědnost nižší věkové hranice? A stavíme kriminály pro děti (zdroje se našly). Chybí láska. Všichni jsme vinni lhostejností.

Jindřiška Czaschová, učitelka ZŠ v důchodu, Karlovice

Ad Odpůrci proti odpůrcům (A2 č. 10/2007)

S úsměvem jsem si přečetl úvodník minulého čísla A2. Pozastavovat se nad faktem, že policie zasahuje proti anarchistům, již narušují povolenou demonstraci neofašistů, je irelevantní. Nikdy nebudu souhlasit s konáním takových demonstrací, ale pokud žijeme ve svobodné zemi, kde je možné vyjadřovat svůj názor (ať jakkoli hloupý a ubohý), nemůžeme nikomu takové právo ubírat. A to ani neofašistům. V případě, že budou porušovat zákon, nechť konají orgány činné v trestním řízení, a pokud nekonají (což se bohužel stává), věnujme pozornost tomu. Ne se však pozastavovat nad tím, že policie rozhání anarchisty, kteří takovou demonstraci násilně narušují. Ono potom anarchismus i neofašismus padá do jednoho pytle výtržníků a potížistů. A Ondřej Slačálek by snad ani na stránkách A2 neměl publikovat, to už mi připadá jako totální intelektuální levičáctví. (A takových pólů by se kulturní periodikum mělo vyvarovat.)

Jiří Š. Cieslar