V osmdesátých letech a v počátku let devadesátých turecká armáda vysídlila a zlikvidovala na východě a jihovýchodě Turecka několik tisíc kurdských vesnic a v bojích zahynuly desítky tisíc lidí, převážně kurdských civilistů. V následujících letech docházelo na obou stranách konfliktu k obrušování hran. Kurdští separatisté ustoupili od svého požadavku na samostatný stát a turecká vláda pozvolna připouštěla dosud popíranou existenci Kurdů, přestala kriminalizovat užívání kurdštiny a posléze ji legalizovala. Vztahy mezi centrální vládou a Kurdy se ještě více zlepšily začátkem tisíciletí s volebním vítězstvím umírněných islamistů ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Ta se opírala jak o venkovské komunity, tak o vzdělané obyvatele měst, kteří byli znechuceni erodujícími a v zásadních
otázkách lavírujícími sekulárními vládami. Etnický šovinismus a izolacio­nismus vystřídala snaha o politické přiblížení Evropě a vstup do Evropské unie. Směřovalo se k nahrazení etnicity identitou závislou na státní příslušnosti a v širokém smyslu slova na muslimské víře, a to nejen tradičního sunnitského islámu, ale i alevismu nebo súfismu.

Mírové rozhovory

Také kurdské separatistické hnutí – v prvé řadě Kurdská strana pracujících (PKK) – prošlo značným vývojem: od marx­leninismu a fascinace maoismem přes patronát Sýrie, která patrně viděla v PKK své želízko v ohni v surovinových sporech s Tureckem, až po dopadení Abdullaha Öcalana za vydatného přispění izrael­ských a patrně i amerických tajných služeb. Na přelomu tisíciletí pak PKK adoptovala libertariánský municipalismus amerického anarchisty Murraye Bookchina, založený na představách o celospolečenské participaci na samosprávě a následném znovuvybudování společenských a správních struktur. S tím také souvisel odklon od etnicky podmíněného nacionalismu a touhy po odštěpení od tureckého státu.

Vojenská rovina konfliktu postupně slábla a z původně vyhlazovací války zůstaly jednotlivé přepady, odplaty a útoky na infrastrukturu protivníka. Další impuls přišel na přelomu let 2012 a 2013, kdy byly zahájeny mírové rozhovory mezi uvězněným Öcalanem a vládou. Ve stejné době se ovšem začaly stupňovat autokratické rysy šéfa AKP, premiéra Recepa Erdogana, který se v zahraniční politice po neúspěšné orientaci na Západ obrátil spíše k monarchiím, oligarchiím a kleptokraciím arabského světa a střední Asie. Vrcholným Erdoganovým číslem pak mělo být jeho úspěšné zvolení prezidentem v přímé volbě a následná změna ústavy, která by měnila premiérský systém na prezidentský. Taková změna je však podmíněna udržením nadpoloviční většiny v parlamentu, a tu Erdogan nezískal.

V létě 2013 však vyvrcholil zprvu komunální spor o zrušení a zastavění istanbulského parku Gezi u centrálního náměstí Taksim a ­přerostl v rozsáhlé srážky s policií. Park byl zachráněn a protesty vedly ke sblížení prokurdských elementů reprezentovaných především Lidovou demokratickou stranou (HDP) a nekurdskými městskými liberály. HDP se navíc podařilo získat podporu i mezi konzervativními kurdskými kmeny z východního Turecka, které dosud podporovaly AKP. Uspěla i mezi částí nekurdských grassroot aktivistů. Výsledkem bylo nečekaných 13 procent v letošních parlamentních volbách a tím pádem krach představ o prezidentském systému (viz A2 č. 13/2015).

Sultánské samoděržaví

Spolu s rostoucím znepokojením turecké vlády ze sílícího významu kurdských milic, které si od poloviny roku 2014 vydobyly značné renomé v boji s jednotkami Islámského státu (ISIS), se začaly objevovat indicie o podpoře tureckých tajných služeb islamistickým militantům v Sýrii. Turecká armáda podnikla několik náletů a dělostřeleckých přepadů na základny PKK v severním Iráku. Situace se ještě zostřila po bombovém útoku ve městě Suruc, kterému padlo za oběť přes třicet tureckých, arabských a kurdských levicově orientovaných studentů a po němž Kurdové a jejich spojenci na základě nepřímých důkazů obvinili turecké tajné služby a policii přinejmenším ze záměrného nezabránění atentátu. Ten je ostatně dosud zahalen tajemstvím a nikdo se k němu nepřihlásil.

V reakci na atentát následně PKK popravila dva turecké policejní důstojníky, o kterých tvrdila, že se podíleli na dodávkách materiálu a převádění rekrutů přes syrsko­tureckou hranici na území ovládané Islámským státem. Turecká vláda se formálně začlenila do koalice bojující s ISIS a umožnila využívání vojenského letiště k náletům na Islámský stát. Zároveň však spustila vlnu razií, při které byla kvůli podezření z teroristického spiknutí zadržena asi stovka islamistů, ale především přibližně 1 400 členů HDP a více než stovka členů turecké radikální levice a také několik desítek příslušníků Gulenova hnutí (ekumenických muslimů s vlivnými sympatizanty zejména v justici, s nimiž se Erdogan v minulosti ve zlém rozešel). Zároveň od té doby probíhají vojenské akce a nálety proti PKK, která odpovídá minovými a odstřelovačskými útoky proti armádě.

Dalo by se to snad formulovat tak, že touha po sultánském samoděržaví zlikvidovala slibně se rozvíjející mírový proces a zničila to pozitivní, co vláda AKP kdysi přinesla. Pokud se konflikt znovu naplno rozhoří, bude mít už jinou povahu. Těžiště PKK se totiž v průběhu let přesunulo z horských průsmyků do měst a v současnosti by patrně nebylo možné ani politicky a mediálně únosné, aby turecká armáda postupovala s takovou brutalitou jako tehdy.

Autor je publicista.