Lingvistická výzva v případu Pussy Riot

Vzhledem k masivní medializaci případu je nutno otevřít diskusi týkající se praxe hudebních skupin mimo anglický jazykový prostor svévolně přijímat anglické označení. Zcela neadekvátně a nevlastenecky působí, přejímají­-li tuto dikci i ministerský předseda, ministr zahraničí nebo televizní moderátor. Občan není povinen mluvit či rozumět anglicky a tento demokratický zřetel by měl být respektován. V případě Pussy Riot je to požadavek dvojnásob oprávněný, neboť jde o název obtížně přeložitelný. Slovo „pussy“ slovníkově odpovídá českému: píča, zženštilý, vagína, číča, kočička, kundička, kunda atd. Jako ekvivalent slova „riot“ se uvádí: nepokoj, bouřit, pozdvižení, rvačka, výtržnost, micka. Shoda panuje v tom, že „pussy“ znamená vulgární pojmenování ženského pohlavního orgánu, ale nikoli v míře vulgarity slov „kunda“ či „píča“. Ta jsou příliš silná, nicméně „vagina“ či „vulva“
naopak zase málo expresivní. Jediný existující překlad „vzpoura číči“ jsme zachytili v článku Pavla Turka v Respektu č. 32/2012.

Vyzýváme k veřejné rozpravě Martina Hilského, Josefa Jařaba a Josefa Rauvolfa, Obec českých překladatelů, Ústav pro jazyk český, ale i osobnosti veřejného života a všechny, kdož jsou schopni slova. Cílem je dosažení konsenzu ve věci sousloví „Pussy Riot“ a garance jeho mediálního, osvětového a edukativního rozšíření či přijetí zákona nebo alespoň nařízení vlády o jeho závazném užívání.

František Dryje

Ad Cirkus bez zasloužené reflexe (A2 č. 20/2012)

Ondřej Cihlář píše ve svém článku o nedostatečné reflexi nového cirkusu ze strany českých divadelních kritiků. V jednom má pravdu: nový cirkus se skutečně rychle proměňuje, jak u nás, tak i v zahraničí. Nevšiml si ale, že se proměňuje i vnímání nového cirkusu. Pokud mu rukama prošly všechny články, v nichž se o tomto uměleckém druhu píše, musí mu být jasné, že nejsou zdaleka tak pochvalné a povrchní, jak tvrdí. Ani reflexe z letošní Letní Letné nejsou jen kladné a jednotně glorifikující pouze 7 Fingers, a to ani v Lidových novinách, Právu či Hospodářských novinách. V článcích Jany Machalické, Radmily Hrdinové nebo Michala Zahálky se neobjevila ani povrchnost, ani neopodstatněná chvála. Navíc stojí za povšimnutí, že i přesto, že se jedná o články v denním tisku, kde je prostor pro hlubší reflexi omezený, ne-li žádný, snaží se
recenzenti o komplexní výklad představení. A mohli bychom pokračovat dál. Stačí jen letmo nahlédnout do online bibliografické databáze Divadelního ústavu a přesvědčit se o množství reflexí v časopisech, jako je Svět a divadlo, Amatérská scéna, Taneční zóna, Loutkář i Divadelní noviny. Tvrzení Ondřeje Cihláře „A tak vzrůstá podiv nad tím, že po více než patnácti letech od prvního zahraničního vystoupení skupiny nového cirkusu u nás není znát odvaha tuzemských recenzentů pokoušet se o hlubší reflexi předváděných inscenací a hledání souvislostí“ pak působí spíše jako slepý výkřik do prázdna než jako podložený argument.

Veronika Štefanová, vedoucí cirkusové knihovny Cirqueon