Nezapomenutelná formulace „Jsem totiž trochu – tento – perversní!“ z druhé ze 100 anekdot (Nejlepších z nejlepších) vybraných Ali Gátorem nenechává na pochybách, kde leží skutečný vrchol nechtěného veselí. Zatímco se však podivujeme nemotorné odvaze, s níž se možná nepříliš vtipný, ale jistě umírněný pisatel odhodlal pobavit svého čtenáře náznakem smyšlené úchylky, skutečná perverze se zračí v podivuhodně krutém důmyslu, s jakým maloměstský duch navrací zkonstruované situaci nevinnost za cenu bezúčelné, zcela neskutečné, nicméně přísně rozvržené racionality. Podobně jako v křížovkách, jejichž tajenka je legendou kresleného vtipu, který nemusí nikoho pobavit, také v této malé knížečce protektorátního veselí uspořádané neznámým autorem zaznívá zenový aspekt oddechu z dlouhé chvíle.

Jako obvykle začala tahle chvilková známost o půlnoci nedaleko minutového hotýlku. I rozpředla se konversace:

Bohyně lásky: „Fešáku, šel se mnou!“

Fešák jde.

Svůdnice: „A co mi dá?“

Fešák (už na pochodu, ledabyle): „Dávám vždy pět set kaček!“

Svůdnice (nechce ani věřit svým uším, téměř nadšeně, ale přece s nedůvěrou): „Opravdu?“

Kdo mlčí – souhlasí.

Už ve dveřích do hotelového pokoje.

Ona: „A dáš mi skutečně pět stováků?“

Kavalír: „Dám! – Ale…“

Ona visí pohledem na jeho ústech.

On: „Jsem totiž trochu – tento – perversní!“

Ona: „A co děláváš?“

On: „Holku obyčejně biju.“

Ona uvažuje, že pět set korun je moc peněz, za ně konečně snesl by člověk i menší výprask. Proto se rozhoduje k poslední otázce:

„A moc biješ?“

„Ani moc, ani málo! Zkrátka vždy tak dlouho, až mi vrátí těch pět set korun, které holkám obyčejně dávám!“