Spletitý esejistický román o paměti Časokryt (Vremeubežišče, 2020) Georgiho Gospodinova nemůže začít jinak než zapomínáním. Jeho hrdina Gaustin, který volně proplouvá vícero Gospodinovovými díly a zároveň polopropustně splývá se svým autorem, totiž přichází se svébytnou léčbou Alzheimerovy choroby, která spočívá v „přesunu“ pacientů do minulosti. Nepředstavujme si ale žádné sci­-fi vychytávky; jde o starou dobrou historickou rekonstrukci, kdy se pacientům vytvoří pokojík podle období, v němž se nachází jejich mysl. Na Gaustinově klinice tak vznikají pokoje, oddělení a celá patra, která simulují různá desetiletí 20. století, v nichž se zabydlují mentálně ochořelí jedinci neschopní žít v přítomnosti.

Zde se projevuje Gospodinovův skvělý pozorovatelský talent. Stačí se rozhlédnout ve vlastním pokoji, jakým časem se obklopujeme. Na stěně visí grafika z šedesátých let, kolem se nachází secesní nábytek z přelomu předminulého a minulého století a na poličce vyhrává rádio z devadesátek. Sami se stěhujeme do oblíbených časů. Já osobně si to uvědomuji, když se rok co rok cyklím v hudbě, kterou poslouchám. Z počítače mi hraje playlist ze Spotify „Tvoje oblíbené písně z roku 2019“, protože se rád vracím do doby před pandemií covidu a ruskou válkou na Ukrajině. Podobně to mají i Gaustinovi pacienti. Léčba odráží aktuální teorie paměťových studií, které se věnují performativnímu rozměru paměti a zdůrazňují, že minulost nezažíváme, ale inscenujeme. Na klinice historická rekonstrukce a inscenace minulosti podléhá odbornému dohledu a je pouze na předpis. Těžiště Gospodinovova románu ale spočívá v momentě, kdy inscenovaná minulost unikne z klinik, rozšíří se po Evropě a infikuje obyvatelstvo. Konstruovaná paměť, která v malé dávce a pod dozorem působila zdáním léku, se v masovém měřítku stává jedem.

Nákaza minulostí

Gospodinov prokazuje široký přehled v evrop­­ské kultuře a s lehkostí cituje mnohá díla, parafrázuje je a propojuje jejich kontexty. Českému čtenáři neuniknou narážky na československé dějiny nebo citace literárních děl, například Haškova Švejka. Časokryt svou strukturou nicméně připomíná jiného výrazného českého autora. Při četbě se lze jen těžko ubránit dojmu, že se podobá dystopickým románům Karla Čapka, především Továrně na absolutno nebo Válce s mloky. V první fázi jistý vědec nebo jiný dobrodruh objeví novou, potenciálně nebezpečnou možnost lidského rozvoje a rozšíří ji po celém světě, což v konečném důsledku vede k pádu civilizace. Gospodinov navazuje na Čapka i fejetonovým stylem vyprávění. Nicméně je znát, že oba autory dělí sto let a jedna světová válka. Gaustinův experiment nevychází z naivní víry v pokrok, ale naopak ze snahy vyrovnat se se ztrátou víry v samotnou budoucnost.

„Kromě individuálních diagnóz pozorujeme tendenci ke kolektivnímu strachu nebo odmítání budoucnosti, tzv. futurofóbie,“ zapisuje si Gaustin ve svých poznámkách. Gospodinov své alter ego doplňuje: „Ano, minulost je nakažlivá. Nákaza už se rozšířila všude. To ale nebylo to nejhorší, nejhorší byly rychle se měnící mutace, na které nefungovala žádná imunita (…) Virus minulosti se nejrychleji šíří uchem a okem.“ Autor využívá medicínského diskursu, který se stal univerzálně srozumitelným během pandemie covidu. Díky tomu vytváří silnou a neotřelou metaforu minulosti jako nemoci. Minulost, která představuje pro naši společnost zdroj identity, dědictví a tolik vzývaného poučení, se stává chorobou, kdy se identita mění na nacionalismus, dědictví na břemeno a poučení se deformuje v cyklickém opakování téhož.

Make Past Great Again

Gospodinov však dokáže ponuré metafory vtipně komentovat. V momentě, kdy epidemie minulosti atakuje evropské země, líčí, jak někteří politici začnou do parlamentu místo v obleku chodit v dobových krojích a místo mercedesů před sněmovnami parkují koně, které smutný měšťák musí krmit zrním. Čtenář se jistě u mnohých absurdních situací prosakující minulosti zasměje. To přece může vymyslet jen spisovatel. Ale s pokračujícím dějem románu, kdy se jednotlivé státy chystají na celostátní referenda o přesunu celé země do konkrétního období z 20. století, začne čtenář rozeznávat vzorce, které dobře pozoruje i v současné politické kultuře.

Vypravěč se v románu vrací do Bulharska, konkrétně do hlavního města Sofie. V něm se chystají mítinky dvou hlavních hnutí. Sociální a trvalé blaho se chce vrátit do socialismu šedesátých a sedmdesátých let a hnutí Bulharů­-Bohatýrů sní o Velkém Bulharsku a období pozdního obrození z přelomu 19. a 20. století. Obě hnutí mají stejnou šanci zvítězit v připravovaném referendu a nyní se rozjíždí kampaň. „Argumenty se pohybují od bezplatné lékařské péče až po chuť rajčat a babiččina dušeného kuřete,“ ilustruje Gospodinov důležitý prvek, který se stává klíčovým elementem nejen ve fiktivních kampaních Časokrytu, ale známe jej velmi dobře i z naší reality. Nostalgie jako hybná síla současné politiky.

Ruský diktátor Vladimir Putin útočí na Ukrajinu v nostalgii po „velké ruské říši“ a nevadí mu směšovat dohromady argumenty z carské, pravoslavné nebo sovětské minulosti. Amerického prezidenta Donalda Trumpa vynesla k moci vlna hnutí spojeného s heslem „Make America Great Again“ a Britové si vybrali odchod z Evropské unie na základně sloganu „Take Back Control“. Jako kdyby v minulosti ležel klíč k žití v přítomnosti.

Gospodinov jde ale dál za banální politické paralely a varování před nostalgickým populismem. Postava vypravěče totiž odkrývá i pragmatičtější rovinu celého toho paměťového humbuku kolem referend o minulosti. Protagonista navštíví oba chystané mítinky – socia­listů i bohatýrů – a velmi barvitě je popisuje. Performativní rozměr paměti z historických rekonstrukcí na Gaustinově klinice hypertrofuje v gigantické historické eventy a show přímo v ulicích Sofie. Vypravěč zjišťuje, že tyto eventy produkuje jeho starý známý Demby, který monstrózní historické rekonstrukce režíruje také pomocí nejmodernějších technologií. Za zmínku stojí obraz, kdy nad Bohatýry oblečenými v krojích a s dobovými pistolemi prolétá ohromná bulharská vlajka, kterou nesou drony.

Gospodinov se nahlédnutím za organizační závoj dotýká další důležité výzvy současného přemýšlení o paměti, kterou je komodifikace dějin. Demby si totiž nechává za svá představení dobře zaplatit. Minulost se stává rentabilním oběživem v ekonomické výměně. „Prostě si vydělávám na chleba,“ konstatuje Demby. Kde je ale hranice toho, co se ještě dá prodat? Obří bulharská vlajka pro Bohatýry, oživlý Dimitrov (Georgi Dimitrov byl bulharský komunistický politik) u socialistů, Václav Havel na tričkách, nebo hrníčky s Adolfem Hitlerem?

Futurofóbie

I přes varování vědců a odborníků z akademií věd referenda napříč Evropou proběhnou a každá země si zvolí epochu, do které se vrátí. Například Česká republika a Slovensko si zvolí „sametové roky“ první poloviny devadesátých let. Jednotlivé země se uzavírají do svých časokrytů a ze dne na den mizí v chaosu inscenované minulosti. Vztah mezi přítomností a budoucností je pro Gospodinova zásadní. Známé okřídlené rčení „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ se v Časokrytu obrací. V jeden moment Gospodinov polemizuje se slavným dílem amerického historika Davida Lowenthala The Past Is a Foreign Country (Minulost je cizí země, 1985), když píše, že to budoucnost je cizí zemí obývanou neznámými tvářemi. Minulost je potom domov, kam se můžeme vrátit a který nabízí komfort, srozumitelnost a iluzi kontroly.

Výsledkem je zvláštní temporalita bez horizontu. Budoucnost mizí a přítomnost se proměňuje v nekonečnou retrospektivu. Pokud se ale v naší minulosti nachází jediný orientační bod, jsme nuceni ji opakovat. Podobně jako u Čapka i v Časokrytu lidstvo směřuje ke kataklyzmatu a spolu s ním také postava vypravěče a Gaustina v jednom. Vypravěč podléhá Alzheimerově chorobě a lidstvo se ve své kolektivní historické rekonstrukci dopracuje k inscenaci druhé světové války.

Román Časokryt nelze brát pouze jako patetické varování před krizemi evropské politiky. Gospodinov totiž rozkrývá mnohem hlubší vrstvy naší kolektivní paměti a jejích současných výzev. Metafoře paměti odpovídá i jeho styl. Text je asociativní a repetitivní, vyprávění je fragmentární, s neustálými odbočkami a návraty. Postavy se rozplývají, vypravěč není spolehlivý a stírají se hranice mezi fikcí a reflexí. Je to cílená strategie, i když je možné, že některé čtenáře tento styl odradí nebo budou minimálně během četby narážet na jeho limity. Díky tomu všemu Časokryt představuje vzorový postmoderní román pro 21. století, kdy se otázky po budoucnosti stávají čím dál palčivějšími.

Autor je historik.