Román Časokryt oceňovaného bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova vykresluje minulost jako šatník plný starých obleků, do kterých se lze skrýt, když si nevíme rady s přítomností a budoucností. Vysoká míra intertextuality a práce se současnými paměťovými koncepty z něj vytváří vzorový postmoderní román pro 21. století.

Divadelní adaptaci Časokrytu uvádí Divadlo Na zábradlí
Spletitý esejistický román o paměti Časokryt (Vremeubežišče, 2020) Georgiho Gospodinova nemůže začít jinak než zapomínáním. Jeho hrdina Gaustin, který volně proplouvá vícero Gospodinovovými díly a zároveň polopropustně splývá se svým autorem, totiž přichází se svébytnou léčbou Alzheimerovy choroby, která spočívá v „přesunu“ pacientů do minulosti. Nepředstavujme si ale žádné sci-fi vychytávky; jde o starou dobrou historickou rekonstrukci, kdy se pacientům vytvoří pokojík podle období, v němž se nachází jejich mysl. Na Gaustinově klinice tak vznikají pokoje, oddělení a celá patra, která simulují různá desetiletí 20. století, v nichž se zabydlují mentálně ochořelí jedinci neschopní žít v přítomnosti.
Zde se projevuje Gospodinovův skvělý pozorovatelský talent. Stačí se rozhlédnout ve vlastním pokoji, jakým časem se obklopujeme. Na stěně visí grafika z šedesátých let, kolem se nachází secesní nábytek z přelomu předminulého a minulého století a na poličce vyhrává rádio z devadesátek. Sami se stěhujeme do oblíbených časů. Já osobně si to uvědomuji, když se rok co rok cyklím v hudbě, kterou poslouchám. Z počítače mi hraje playlist ze Spotify „Tvoje oblíbené písně z roku 2019“, protože se rád vracím do doby před pandemií covidu a ruskou válkou na Ukrajině. Podobně to mají i Gaustinovi pacienti. Léčba odráží aktuální teorie paměťových studií,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.