Spikleneckým teoriím se nejen v Česku opět dobře daří. Přibývají současné a znovu se hlásí o slovo ty z nedávné minulosti.

Když pomineme konspirace, které potřeboval k životu bývalý režim a jež živily studenou válku na obou stranách konfliktu, tak zjistíme, že znovuoživení paranoidního nahlížení na svět kolem nás lze datovat v přímé souvislosti s událostmi revolučního roku 1989. Každá úspěšná revoluce si ostatně coby základ nového režimu říká o zpochybnění a konspirace jsou pak jeho nejvulgárnější podobou. Nejrůznější odhalení o listopadu 1989 i dnes zaměstnávají množství těch, kteří by rádi „pravdu a lásku“ obnažili jako „podvod a přetvářku“.

Základní mustr je v podstatě roky neměnný, mizí z něj jakákoliv revoluční spontaneita. Místo revoluce vidíme handl mezi disentem a komunistickou mocí, který si Václav Havel zřejmě dohodl už v rámci svého „fešáckého“ kriminálu. Nakonec i skutečnost, že šlo o veskrze bezbolestné předání moci, nahrává podobným fantaziím. V tomto vyprávění tudíž nejde ani tak o porážku komunismu, jako spíše o jeho další utajené vítězství – zástupci bývalé nomenklatury se dohodli se zástupci budoucí nomenklatury, režimní komunisté se domluvili s komunisty z disentu.

Jakkoli jsou podobné výplody často záležitostí zhrzených duší, které ovládl pocit, že v novém zřízení se na ně nějak zapomnělo, mají podobné představy i reálné jádro: tušení, že ideály revoluce byly ukradeny nebo zrazeny. Nesymbolizuje třeba Andrej Babiš velmi hmatatelně fakt, že na mafiánském Klausově kapitalismu vydělaly především nejrůznější kruhy, které měly peníze, informace, a tak vlastně ani nepotřebovaly konkrétní politickou moc? Není to tak, že právě z prostředí loajálních straníků se často rekrutovali podnikatelé nového věku? Lze ale proto tvrdit, že disent svou revoluci prodal? Neplatí daleko spíše, že si možná ani nevšiml, jak a kým je o ni připravován, anebo si toho všiml, ale nezmohl se na účinný odpor? Nepatří v tomto smyslu i domnělí vítězové revoluce mezi poražené?

Jednou ze slabin konspiračních teorií je, že se tváří neobyčejně radikálně, obsazují niku těch nejextrémnějších kritik stávajících společností – a přitom jim často chybí systémový pohled. Sugerují nám dojem, že společenské struktury fungovaly v zásadě správně a vychýlit je musela až aktivita nějakých spiklenců. Modem fungování konspiračních teorií je kriminalistika, nikoli třídní analýza. Kdyby se jen odsoudili zločinci… Teorie spiknutí je bizarní teodicea systému – vysvětlení jeho nepřijatelností nikoli z jeho povahy a vposledku z jeho „normálního“ fungování, ale z deviantního, spikleneckého jednání. Systém sám musí být pozoruhodně dobrý, když jsou k jeho špatnému fungování nutné tak sofistikované komploty, chtělo by se ironicky dodat.

Právě třídní jazyk chyběl ke kritice rané transformace. Z druhé strany, šermování spiknutími jako „zaručenou pravdou“ může provokovat k opaku – k popírání zákulisního jednání, vytěsňování role tajných služeb či dalších „temných aktérů“. Stejně jako je hloupé podléhat agentománii, v níž o pádu režimů východního bloku rukou nerozdílnou s předstihem rozhodovali jen agenti KGB, CIA, StB a Mosadu, je také nerealistické roli tajných služeb zcela ignorovat. Dodnes třeba nevíme, jak přesně to bylo s Prognostickým ústavem a jeho rolí intelektuální líhně nové elity. Byli prognostici prostě jen lépe připravení než ostatní?

Tam, kde se prosadilo vyprávění o „ukradené revoluci“ a teorii spiknutí, přišla druhá revoluce (čtvrtá republika v Polsku, Orbánův převrat v Maďarsku), mnohem horší než ta první. A přece nemůžeme říct, že energie, kterou využily reakční projekty polských a maďarských konzervativců, byla jen nepřijatelná. Byl v ní sociální protest, pocit ukradené demokracie, hledání vzpomínky a jistoty, prvky, které dnes rezonují i na globální úrovni. To neznamená, že jsme se snad měli vydat stejnou cestou, a to nejen proto, že lze dovodit, že by byla lemována sloupy s pověšenými zastánci padlého režimu nebo přinejmenším nacionalistickým třeštěním. Dnes nás popularita teorií spiknutí znovu dohání, jen mnohem silněji. Jaký pocit vyvlastnění a zbavení moci skrývají tentokrát? Kdo na to odpoví, dozví se hodně o současné demokracii.

Nejen autorům tohoto komentáře bylo v posledních letech často vytýkáno, že svým psaním malují čerta na zeď, že vykreslují současnost a budoucnost temnější, než skutečně je a může být. Jenže vše nás přesvědčuje o tom, že realita předběhla i ty nejcyničtější scénáře. Jak nám připomněla nejpozději volba Donalda Trumpa: běžná, nekonspirační skutečnost dnes předčí všechny konspirace. Trump zřejmě nikdy nečetl slavné dílo Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo, ale skvěle naplnil jeden z mnoha aforismů, jež se v tomto nepřekonatelném románu o spiklenectví nacházejí: „Obáváš­li se komplotu, sám si ho zorganizuj a budeš mít pod palcem všechny, kteří by se jej mohli zúčastnit.“

Autoři jsou novináři.