Na videu projíždí rozesmátý dredatý cyklis­ta Budapeští a radostně si plácá s dalšími mladými cyklisty. I takhle vypadala propagace olympijské kandidatury maďarské metropole pro rok 2024. Jenže ani alternativně vypadající mládežník k vysněné olympiádě nepomohl. Město svoji kandidaturu stáhlo. Důvodem byl nečekaný odpor maďarské veřejnosti, která podpořila čtvrtmilionem podpisů petici za vypsání referenda o konání her. Kritici her sdružení v hnutí Momentum měli poměrně snadnou práci. Stačilo ukázat, že megalomanská podívaná s sebou přináší nevyhnutelnou ekonomickou zkázu. Kanadský Montreal splácel dluhy z olympiády z roku 1976 desítky let. Pro Atény znamenala třináct let stará olympijská zkušenost jeden z posledních hřebíčků do jejich dluhové rakve. A apokalyptický stav sportovišť v brazilském Riu pouhého půl roku po hrách je výmluvnou reklamou na plýtvání peněz daňových poplatníků. Jistě, olympiáda není zadarmo, ale
kvůli vzkříšení ducha nacionalismu je třeba plácnout se přes kapsu. I proto stála za kandidaturou Orbánova vláda. Letní olympiáda, která měla posloužit jako oslava statu quo pod pláštěm apolitické sportovní zábavy, namísto toho pomohla vzniku politické opozice. Aktivisté z hnutí Momentum, které založila skupina studentů narozených kolem roku 1989, totiž budou od března působit jako politická strana. Zrušení olympijské kandidatury berou jako první krok v politickém boji proti Orbánově vládě. Sport tak tentokrát neposloužil jako ideologická zbraň vládnoucí třídě, ale naopak vyvolal úspěšnou subverzivní reakci zdola.