K postavení, společenské odpovědnosti i se­­­­l­hání evropských intelektuálů v rozbouřeném 20. století se v minulosti vyjadřovali spisovatelé, filosofové i historici. Někteří z nich se pokusili uchopit konkrétní životní osudy důležitých osobností, jiní se uchýlili spíše k zobecňujícím úvahám a konceptualizaci problematiky. K první skupině autorů se před nedávnem přidal i historik Jiří Němec, který zpracoval osudy sudetoněmeckého historika, teologa a filosofa Eduarda Wintera, jehož životní příběh je téměř modelovým příkladem toho, jak složitě se středoevropští intelektuálové vyrovnávali s nástrahami, které jim dějinný vývoj 20. století kladl do cesty.

Z Prahy do Vídně

Jméno Eduarda Wintera je dnes širší veřejnosti prakticky neznámé. Přesto se řadil k nejvýznamnějším osobnostem svého oboru. Karié­ru započal na prahu dvacátých let, kdy už jako vysvěcený kněz dokončil disertaci a začal se aktivně pohybovat v pražském ­univerzitním prostředí. Záhy se úspěšně habilitoval a stal se nepřehlédnutelnou součástí pražské německé Teologické fakulty. Zde působil řadu let a v roce 1934 tu dosáhl i jmenování řádným profesorem církevních dějin. V průběhu let se z pročeskoslovensky aktivistického intelektuá­la postupně stává příznivec německého nacionálního socialismu, reprezentovaného u nás především hnutím Konrada Henleina. Na konci třicátých let pak můžeme u Wintera pozorovat první velkou proměnu profesního i životního habitu. Stává se členem NSDAP a současně dále pokračuje ve své výzkumné činnosti, a to jak na univerzitě, tak i jako vedoucí sekce východoevropských duchových dějin nově vzniklé nadace Reinharda Heydricha v Praze. Právě v této době se ve Winterově nitru zřejmě odehrává první velký zápas o zachování osobní i profesní integrity, doprovázený navíc jeho definitivním rozchodem s katolickou církví.

Konec války jej zastihuje v nezáviděníhodné situaci. Jako nikterak radikální, avšak vše­obecně známý podporovatel protektorátního režimu samozřejmě nemá dobré vyhlídky do budoucna. Navzdory tomu však nejdříve uvažuje o pokračování v kariéře v obnoveném Československu. Záhy však zjišťuje, že to není možné, a s velkou dávkou štěstí se mu podaří přesídlit do Vídně. Právě zde můžeme nahlédnout počátek jeho posledního velkého názorového přerodu. Winter si už v této době uvědomuje, že pokud se má jeho kariéra dále smysluplně rozvíjet, bude se muset přimknout k takové politické síle, v jejímž rámci a předpokládané sféře vlivu budou jeho schopnosti nejlépe vy­­užitelné. Rozhoduje se tedy pro Sovětský svaz a socialismus.

Kariérní restart

Ve Vídni kýženého pracovního místa v průběhu dvou let nedosáhne a vzhledem k informacím, které o něm začínají z Prahy do Rakouska pronikat, se zdá, že v nejbližší době ani dosáhnout nemůže. Při první příležitosti se tedy pokouší proniknout na některou z německých univerzit v sovětské okupační zóně. Kladné odezvy se mu nakonec dostává od univerzity v Halle, která mu nabízí nově zřízené místo řádného profesora východoevropských dějin. O Winterově rychlé adaptaci na nové prostředí svědčí i to, že už po necelém roce, v září 1948, jej nový akademický senát zvolil rektorem. O podobném kariér­ním restartu se většině ostatních sudetoněmeckých historiků mohlo jen zdát.

Winterovy ambice se však nezastavily ani zde, a proto když má možnost převzít prestižní profesorské místo východoevropských dějin na berlínské Humboldtově univerzitě, neváhá a na jaře 1950, navzdory svému trvajícímu rektorskému angažmá v Halle, jej přijímá. Winterovo další působení pak bylo lemováno jednak úspěchy a stálým oceňováním jeho práce (členství v Akademii věd, Národní cena NDR), ale také nejistotou, která plynula jak z jeho osobní historie před rokem 1945, tak z jeho dřívější příslušnosti ke katolické církvi. I proto byl dlouhodobě objektem zájmu východoněmecké tajné policie.

Kniha Jiřího Němce vlastně není typickou biografií. Autor nechce uceleně vyprávět Winterovy životní osudy. Jak sám říká, snaží se o „biografické studium osobnosti Eduarda Wintera v sociální roli historika ve strukturách a proměnách dějepisectví ve 20. století“. Navíc se na Winterově příkladu názorně ukazuje, jak se vyvíjelo celé středoevropské intelektuální prostředí. Zásadní část Němcovy knihy se z pochopitelných důvodů zaměřuje na pochopení Winterových osudů jednak v meziválečném Československu, jednak v době druhé světové války. Autorovým paralelním badatelským zájmem je totiž také sudetoněmecká historiografie v prostředí českých zemí.

Winter byl svými současníky vnímán jako dvojjediná osobnost, přičemž jeho relativně liberální působení před rokem 1939 je pro ně neslučitelné s tím, jak služebně se později choval k nacistickému nebo komunistickému režimu. Pochopit a popsat průnik těchto dvou životů bylo jedním z hlavních cílů Němcovy biografie. Jeho úspěšné naplnění otevírá knihu všem, kdo se zajímají o komplikovaný úděl vzdělanců ve vleku ideologií a režimů 20. století.

Autor je historik.

Jiří Němec: Eduard Winter 1896–1982. Zpráva o originalitě a přizpůsobení se sudetoněmeckého historika. Masarykova univerzita, Brno 2017, 379 stran.