Režie David Jařab, ČR 2018, 85 min.

Premiéra v ČR 8. 11. 2018

Snímek Davida Jařaba o Vratislavu Effenbergerovi podle očekávání není klasickým dokumentárním portrétem jedné z klíčových osobností českého poválečného surrealismu. Jařab natočil spíš nenucenou a hlavně hravou vzpomínku, která souzní s českou surrealistickou tradicí. Trochu v duchu svého televizního cyklu Večer Analogonu nechává Jařab české surrealisty včetně Františka Dryjeho a Jana Švankmajera rozmlouvat o Effenbergerovi a jeho odkazu v jemně absurdních situacích. Effenbergerova pracovna se v jedné scéně ukáže po čase být jen divadelní kulisou na jevišti, uprostřed intelektuálně vyčerpávající rozmluvy se debatérům začnou servírovat párky s hořčicí… Část filmu se zabývá autorovými nerealizova(tel)nými filmovými scénáři a Jařab se je také pokouší inscenovat s herci z divadla Komedie. Tyto scénky je potřeba také chápat jako součást hry, fenoménu, který byl pro Effenbergera klíčový a u nějž je obvykle podstatnější proces jeho vzniku než konečný výsledek. Takhle je nutno přistupovat i k Jařabovu filmu. Může totiž působit jako v mnoha ohledech nedotažený „work in progress“, ale přesně to odpovídá surrealistickému přístupu k umění – svoboda je podstatnější než perfekcionismus. Do mnohohlasého „lovu na Vratislava Effenbergera“ pozoruhodně zapadá i nezapadá rozhovor s Effenbergerovým synem, který stojí stranou surrealistické skupiny. Jeho zřetelně rezervovaný komentář k soukromému životu uznávaného umělce dodává Jařabovu portrétu Effenbergera důležitou plasticitu.