Na začátku září více než stovka aktivistů a aktivistek formou masové přímé akce zablokovala rypadlo v severočeském dole Vršany. Cílem bylo upozornit na to, že je potřeba co nejrychleji ukončit těžbu a spalování uhlí v České republice. Zároveň je nutné, aby se odchod od uhlí co nejméně dotkl zaměstnanců dolů či elektráren a obyvatel „uhelného“ regionu. Účastníkům se povedlo přelstít policejní složky a symbolicky zastavit těžbu uhlí v dole. V české veřejné debatě tak opět zaznělo zásadní NE pokračování těžby a hlasité ANO sociálně spravedlivému přechodu k ekologičtějším zdrojům energie, což letošní akce zdůrazňovaly v mnohem větší míře, než tomu bylo v minulých letech.

Proč se leze do dolu

„Proč tam lezete, takhle se to řešit nedá,“ zní jedna z častých námitek, kterým čelí klimatičtí aktivisté a aktivistky. Vychází z předpokladu, že klimatické změny se vyřeší rokováním a vyjednáváním kdesi ve vyšších sférách politiky. Historie bohužel říká něco jiného. Pokud chceme odvrátit klimatickou katastrofu a zajistit spravedlivý přechod k jinému typu ekonomiky bez závislosti na fosilních palivech, neobejde se to bez výrazného tlaku sociálních hnutí. Politické a ekonomické elity je potřeba ke změnám přinutit. To je strategie hnutí Limity jsme my. Hlavní systémovou příčinu klimatických změn spatřuje ve fosilním kapitalismu s jeho infrastrukturou – doly, elektrárnami a ropovody. Právě ta umožňuje drancovat regiony postižené těžbou a vykořisťovat a ničit životy lidí, jen aby rostly privátní zisky uhlobaronů a dividendy investorů. Strategie hnutí říká, že na tuto infrastrukturu je třeba zaměřit pozornost, učinit ji terčem politických opatření a vzít jí legitimitu. Přímé akce a občanská neposlušnost pozornost jistě přitahují, zvláště když jde o nenásilné a symbolické zastavení provozu za pomoci těl a odhodlání účastníků. Podobné akce je však třeba vnímat jako dlouhodobou součást aktivit sociál­ních hnutí, v nichž se lidé sami organizují a získávají také důležitý pocit, že na jejich konání záleží a že mohou něco změnit.

Jak se leze do dolu

Otázku „Proč tam lezete?“ zpravidla doprovází představa, že se aktivisté vrhají do dolu jaksi spontánně a bezhlavě. Opak je pravda. Klimatická spravedlnost se sama neudělá, je to ruční práce, jak se s oblibou v hnutí říká. Před akcí se formují takzvané afinitní skupiny, zpravidla po šesti až dvanácti lidech, kteří se znají a vědí, co od sebe mohou očekávat. Samotné afinitní skupiny se pak skládají z několika dvojic (buddies) – tito partneři drží během akce při sobě a navzájem se o sebe „starají“. V rámci skupin mohou být rozděleny různé role, například zdravotník, facilitátor, který koordinuje komunikaci, mluvčí s megafonem nebo zástupce, jenž jménem skupiny jedná na plénu delegátů. Každá afinitní skupina má svoji předem domluvenou roli v rámci takzvaného fingeru neboli prstu. To je útvar, v němž se skupiny pohybují. V Česku máme zpravidla jeden až dva fingery, ale v Německu jich při přímých akcích může být několik a každý může tvořit až tisíc lidí, což předpokládá desítky, či dokonce stovky afinitních skupin. Akci fingeru v dole navádějí ti, kteří dobře znají terén, a prioritním zájmem je bezpečnost aktivistů a aktivistek, ale i zaměstnanců dolů.

„Vlez do dolu“ je tedy dopředu pečlivě naplánovaný a organizovaný. V průběhu akce se několikrát koná takzvané deliplénum delegátů afinitních skupin, kde se společně diskutuje další taktika. Delegáti se pak vrátí ke svým skupinám, kde se rychle přijme rozhodnutí, a na deliplénu následně „padne“ konečný verdikt. Účastníci procházejí předem aktivistickým tréninkem, během nějž se učí způsobům organizace a komunikace v afinitních skupinách, taktikám, jak se vyhnout policii, i tomu, jak se chovat v případě zadržení.

Proč se s policií nemluví?

„S policií se nemluví“ – to je pravidlo, které razí mnozí zkušenější aktivisté a aktivistky již delší dobu. Policie není nezávislá instituce, která by zajišťovala pořádek v duchu „padni komu padni“, ale represivní aparát, který straní těm, kdo drží v rukou politickou a ekonomickou moc. Její rolí je bránit status quo před sociální změnou přicházející zdola. Nemluvit s policií se stává strategií hnutí za klimatickou spravedlnost, ale i parciální taktikou, protože pro úspěšnost přímých akcí proti fosilnímu byznysu je klíčové, aby o jejich organizaci policisté zjistili co nejméně. Dalším krokem občanské neposlušnosti, který ztíží práci represivní složky chránící fosilní byznys, je nepředložení průkazu totožnosti. Tím se navíc lze vyhnout přestupkovému stíhání a peněžitému trestu.

Akce ovšem nekončí zadržením. Důležité momenty často přicházejí v policejním antonu nebo v cele a ty pak rozhodují o tom, jaké pocity či traumata si z akce účastníci odnášejí. Solidarita zadržených je důležitá. Společné skandování a zpívání aktivistů a aktivistek v policejním antonu v dole Vršany dodávalo zadrženým pocit solidarity a důstojnosti. A možná vzbuzovalo respekt i některých policistů.

Řeporyjský starosta Pavel Novotný z ODS vystoupil s názorem, že by se měly zatčeným kroutit ruce tak, aby to bolelo, a slečny by bylo záhodno vzít případně i pendrekem. V souvislosti se zásahy proti klimatickému hnutí ovšem podmiňovací způsob není na místě. Ono se to totiž už roky děje, ať již v dole Bílina v letech 2017 a 2018 nebo letos v dole Vršany. Kroucení rukou, rány obuškem, klečení na krku jsou běžné praktiky při obraně fosilní infrastruktury a soukromých zisků uhlobaronů. Proto je důležitá následná solidarita a právní (ale i emoční) pomoc perzekvovaným. Funkční sociální hnutí s tím musí pracovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že amatérská a zdánlivě těžkopádná demokratická podoba přímé akce nemá šanci uspět proti profesionální a hierarchicky uspořádané policii. Ale i letošní klimakemp ukázal, že sebeorganizace doprovázená odhodláním, vynalézavostí, solidaritou a trpělivostí může vyzrát nad hierarchickou policejní byrokracií.

Autor je člen jedné afinitní skupiny.