Části levice, a to zvláště té, jež se odkazuje na Michela Foucaulta či Giorgia Agambena, se od začátku epidemie vyčítalo, že všude až chorobně nachází výjimečné stavy. Jak se zdá, touto obsesí ale trpí i představitelé české „demokratické“ opozice, které z četby knihy Dohlížet a trestat nelze podezřívat ani v té nejoptimističtější náladě. Opozice neprodloužila nouzový stav, aby si na vládě vynutila schválení pandemického zákona. O tom, že je to krok vpřed, lze ovšem úspěšně pochybovat. Nový zákon svěřuje rozsáhlé pravomoci ministerstvu zdravotnictví a hlavně hygienickým stanicím. Jak hygienici dokážou řídit epidemii, ukázali v létě na Ostravsku a žádná sláva to rozhodně nebyla. Český nouzový stav má přitom do schmittovského ideálu dost daleko. Nejenže se o něj vláda handrkuje s parlamentem, ale jednotlivá nařízení hojně torpédují soudy. Jeho výhodou je pak přesné časové ohraničení. U pandemického zákona naopak hrozí, že výjimečný stav ztratí jasné hranice. A v Evropě se stává poměrně často, že se mimořádné prostředky a omezení, například v boji proti terorismu, stanou součástí běžného práva. Česká republika by na tento vlak mířící do nenávratna naskočit neměla.