„Mám strach“ – tak nazvala mladá salvadorská novinářka Carmen Valeria Escobar svůj text, který vyšel 9. března na platformě Planeta Futuro, spadající pod španělský deník El País, a rychle se začal šířit po sociálních sítích. „Mám strach o svou zemi, o demokracii, o budoucnost, ale také o své kolegyně a kolegy, o novinářství a o sebe.“ Salvador nepatří z hlediska svobody tisku mezi nejhůře hodnocené středoamerické země, zároveň má ale nejvyšší míru vražd na světě a všudypřítomné násilí se čím dál víc obrací i proti novinářům. Situaci podle Escobar ještě vyostřily výsledky parlamentních a komunálních voleb z 28. února, v nichž drtivě zvítězila strana Nuevas Ideas současného pravicově populistického prezidenta a byznysmena Nayiba Bukeleho. „Jde o bezprecedentní vítězství od podepsání mírových dohod [po občanské válce] roku 1992. Hned ráno 1. března vtipkoval prezidentův bratr na Twitteru o tom, že si mnozí budou muset hledat politický azyl, a státní funkcionáři se na sítích bavili představou uzavření letiště.“ Devětatřicetiletý Bukele byl původně členem levicové Fronty Farabunda Martího, v roce 2017 jej však strana vyloučila a on se „rychle začal podobat těm, které dřív kritizoval“; současně vystupňoval nenávistnou rétoriku vůči novinářům, která plní nejen online prostor, ale i vysílání vládní televize. Escobar popisuje nejrůznější slovní útoky, vyhrožování, ale i vloupání do bytu své kolegyně, odkud „zloději“ odnesli jen počítač; další novinářce zase při venčení psů přiložilo několik útočníků pistoli k hlavě, aby se zmocnili jejího telefonu. Represe se nevyhnuly ani autorčině rodině: „Loni v červenci vyhodili mou mámu z práce – čtyři dny poté, co jsem zveřejnila investigativní text, který rozkrýval podezřelé nákupy ministerstva zdravotnictví během pandemie.“ Carmen Valeria Escobar nakonec ze Salvadoru odjela do bezpečí: na začátku letošního roku jí poskytla útočiště madridská pobočka Reportérů bez hranic.

Málokterá politická ideologie je tak pružná, aby její stoupenci nejprve masivně znárodňovali, o pár dekád později privatizovali a potom nad tím lamentovali – o argentinském perónismu to ale platí. V letech 1989 až 1999, za prezidentství Carlose Menema, tak mohl perónismus splynout s neoliberalismem a po zdánlivém zvládnutí hospodářské krize vyvolat ještě větší recesi. Když Menem 14. února zemřel a média se začala plnit kondolencemi politiků, středolevicový deník Página/12 se rozhodl nechat pietu stranou. Jeho obálka z následujícího dne tak vzbudila pozornost i za hranicemi Argentiny. Vedle Menemovy fotografie na černém pozadí je uveden krátký výčet jeho politických počinů: „Dovedl stát k rozkladu poté, co eliminoval kontrolní mechanismy. – Zprivatizoval služby, podniky, silnice, a dokonce i [strategickou ropnou společnost] YPF. – Amnestoval důstojníky odsouzené za zločiny spáchané během vojenské diktatury. – Rozprodal železnice, zavřel lokální tratě a odsoudil tisíce vesnic k zániku.“ Mezi další body patří oslabení argentinské pozice ve sporu o Falklandy/Malvíny, těsné svázání země se Spojenými státy a změna blízkovýchodní politiky ve prospěch Izraele, jež měla za následek dva bombové atentáty v Buenos Aires. Jde sice o vyhraněný, ale nikoli nepodložený soupis – a to se ještě deník rozhodl na titulní straně nepřipomínat, že byl Menem v roce 2013 odsouzen k odnětí svobody za nelegální prodej zbraní do Chorvatska a Ekvádoru.

„Mé jméno je Ástor Piazzolla. Narodil jsem se v Argentině, vyrůstal jsem v New Yorku, moji rodiče pocházeli z italského Trani. Hodně lidí si myslí, že tenhle zvláštní nástroj je akordeon, ale je to bandoneon. Vymysleli ho v Německu v roce 1854, aby na něj hráli v kostelích náboženskou hudbu. Po nějaké době se objevil v nevěstincích v Buenos Aires. A my jsme ho teď přivezli do Central Parku. Myslím, že je to pěkná cesta,“ řekl zřejmě nejslavnější argentinský hudebník na úvod svého newyorského koncertu v roce 1987. Jeho slova zároveň otevírají dvacetistránkový článek hudebního publicisty Humphreyho Inzilla v příloze největšího argentinského deníku La Nación z 6. března, jeden z mnoha textů vzniklých u příležitosti stého výročí Piazzollo­va narození. Jeho cesta k „revoluci v tangu“ přitom vůbec nebyla přímá – jako dítě si tento žánr na rozdíl od svého nostalgického otce nezamiloval. Rytmická struktura „3­-3­-2“, kterou do tanga později uvedl, se mu prý nicméně vryla pod kůži už v New Yorku, kde ji slýchal v lidové hudbě židovských přistěhovalců. Po návratu do Argentiny se ale tangu nedalo vyhnout. Mezi všemi epizodami, které Inzillo zmiňuje, je možná nejdůležitější ta pařížská – Piazzolla se v padesátých letech vrátil k vážné hudbě a studoval u Nadii Boulanger, blízké přítelkyně Igora Stravinského. Když se ho zeptala, co hrál v Argentině, „styděl se vyprávět o své minulosti v prostředí tanga a už vůbec se nechtěl přiznat, že hrával na bandoneon“. Když nakonec po­­dlehl a své starší skladby jí předvedl, řekla mu, aby tango nikdy neopouštěl. Piazzollovy inovace – včetně toho, že začal hrát na bandoneon vestoje, s jednou nohou opřenou o židli, čímž připomínal vycházející rockové hvězdy – se ale často setkávaly s nepochopením a odporem, který někdy vyústil i ve fyzické potyčky. „V Argentině můžete změnit cokoli, jenom ne tango,“ prohlašoval tehdy ­Piazzolla. Když v roce 1992 umíral, bylo už zřejmé, že se mu to podařilo.