Na Zelený čtvrtek jsem na příměstském nádraží vlezl – tak jako každý den – do pantografu a – tak jako každý den – jel do práce, která se – jako každý den – zelenala ve městě. V pěti šesti minutách, které uplynuly mezi trhnutím vlaku na mém nádražíčku a příjezdem do první městské čtvrti, odporné kocandy, co ohlašovala ještě hnusnější střed metropole, jsem z okna viděl svahy se slabými vykotlanými duby, do nichž ptáci vykutali tolik děr, že vypadaly jako fagoty. Malí ptáci, myslím, že především sýkorky a brhlíci, kolem otvorů poletovali, točili se a frnkali sem a tam a sem tam v nich mizeli a vynořovali se. Já dobře vím, že začátek mojí každodenní cesty vlakem je pokaždé krásný a také krátký, a tak jsem byl opravdu pozorný, a dneska pozorný tak, že jsem si na svazích povšiml nejenom sýkorek a brhlíků, ale i právě vylíhlých kovových chrobáků, jejichž tlusté mžitky se proplétaly s ptačími polety. Ti modří chrobáci létají? pomyslel jsem si a obě starší ženy na protějším sedadle se na mě tázavě podívaly. Promiňte, řekl jsem a ony pokračovaly v rozhovoru, jenž se týkal velikonoční pracovní doby. Ta upovídanější vezla v zaklapnuté kabelce, z níž nespouštěla ruku, zauzlovaný igelitový sáček s náramkovými hodinkami, dvěma prsteny (jeden z nich byl snubní) a řetízkem – malou zlatou pozůstalost, kterou je třeba odevzdat, ověřit, anebo vzácnější předměty, které je potřeba konečně nechat opravit. Nebo prodat. Chvilku mě to zaměstnávalo, chtěl jsem věc rozluštit a soustředil jsem se na to, zda předměty v sáčku jsou vadné. Ale protože kabelka byla nacpaná věcmi (paní zřejmě odjížděla na celé Velikonoce) a sáček s cennostmi ležel na dně, rozeznal jsem jenom, že jeden z prstenů je prasklý a tažný hodinkový řemínek z pozlacených kovových dílků místy narezlý. Svahy za oknem mezitím vystřídala pole, ale já se ven nedíval. Četl jsem si textovou zprávu, kterou zrovna odesílal muž na sedadle o několik boxů přede mnou. Psal přesně tohle: „asi se nechám zmizet k mámě. budu se válet a žrát. do kempu na svátky nechci“. Představil jsem si ten „kemp na svátky“. To mně by se možná líbilo tam být, napadlo mě, jenže – pomyslel jsem si – v kempu toho muže se možná vůbec netopí a on nemá na jídlo a moje představy o tom všem jsou jen přiblblé. Přemýšlel jsem dál o velikonočním, ještě zazimovaném kempu, kde bych chvíli žil bez rodiny, bez všech slibů mezi prvními rozkvetlými keři.

Do okna pantografu se právě nasunul násep s tújemi a drátěným plotem, které kdysi obklopovaly drážní domek, z něhož zůstaly zdi a rozsypaná střecha. V plotě vězely kusy keřů, co do něj kdysi vrostly a při prořezávce se nedaly vyprostit, a tak je ořezali, kam až to bylo možné; tmavé provlhlé zbytky kmínků a větví v plotě zůstaly. Na první pohled připomínaly černé slepice – a spolu se zplanělými narcisy, živořícími tu coby pozůstatek kdysi pečlivě vedených zřízeneckých záhonů, vzbuzovaly falešný dojem života. Takových zbytků po odstraněných stromech a keřích, zaklíněných do drátoví plotů, jsem si v dětství rád všímal a bůhvíproč si odjakživa myslel, že kdosi štípal dříví blízko plotu a dřevo mu vylétlo od sekery tak prudce, že se nenávratně zarylo do pletiva plotu. Velmi dlouho jsem nepochyboval, že ty zbytky v plotech přicházejí na svět právě takhle. A často – myslel jsem si teď v pantografu a viděl struktury a vlákna mokrého dřeva a pahýly a tupá torza v plotě drážního domku, jako bych je měl těsně před očima – jsem se ty fragmenty pokoušel z plotu vyviklat a vyplést, nějak dostat. Vždycky se zdálo, že to užuž půjde, dřevo jako by v plotě vězelo na vlásku. Ale nikdy se mi to nepodařilo. Připomínalo to dávné zápasy s nalezenými srnčími lebkami, které také jako by hrozily se rozpadnout, ale koneckonců držely pevně. Kosti umně vpáčené do sebe nepovolily. A nepovolily ani zuby v lebkách, které předstíraly, že je lze lehce vytáhnout z čelisti, anebo vysypat, vyklepat, když se lebka obrátí. Ale byl to vždycky klam, který mě přitahoval zvláštní silou – a jako by, myslel jsem si teď v pantografu, v něm bylo přítomno něco snového, ale dál jsem v myšlenkách nepokračoval, přestal jsem s tím, protože jsem si všiml, že ženy naproti úplně ustaly v hovoru a udiveně na mě zíraly, a dokonce také ten muž na vzdáleném předním sedadle se prudce obrátil mým směrem. Musím se jen dívat, pomyslel jsem si tak tiše, abych to slyšel pouze já.