Železnice Mexika (Ferrovie del Messico, 2022; česky 2025) i jejich autor Gian Marco Griffi představují na dnešní literární scéně netypický úkaz. Spisovatel pocházející ze severoitalského Piemontu žije v provinčním městě Asti, živí se jako ředitel golfového klubu a literárně debutoval v roce 2017, kdy mu bylo kolem čtyřiceti. Více než šestisetstránkové Železnice Mexika jsou jeho první větší literární úspěch. Autor v nich nevsadil ani na autofikci, ani na analýzu rodinných a jiných traumat, nýbrž na „dobrodružný román“ (jak zní podtitul knihy), rozmáchlé fikční vyprávění s mnoha dějišti, časovými rovinami, jazykovými rejstříky i vypravěči, na „narativní výbuch“, jak svůj záměr nazval v jednom italském rozhovoru.

„Bylo to ošklivé období,“ otevírá román jeho hlavní hrdina a jeden z vypravěčů. Je únor 1944 a třiadvacetiletý Cesco Magetti slouží na nádraží v Asti u železniční gardy fašistické republiky Salò, oficiálně Italské sociál­ní republiky, kterou třetí říše ještě nechala ve správě Mussolinimu, ale už ji ovládala jako loutkový stát. Vojákem se Cesco nestal z povinnosti, ani z přesvědčení, jen už nechtěl pracovat u rodičů v trafice, a jeho největší svízel je, že ho strašně rozbolel zub – a jelikož zajít si k zubaři není jen tak, bude ho bolet ještě po několika stech stranách.

Při čtení prvních kapitol jsem si nemohl nevzpomenout na Bohumila Hrabala a jeho Ostře sledované vlaky (1965): Miloš Hrma také slouží na železnici v nacisty okupované zemi nedlouho před koncem války a jako nezkušeného mladíka, kterému nejdřív nedochází, čeho je součástí, jej čeká nejen milostné, ale i politické zasvěcení. Podobnost bude ale nejspíš náhodná, přestože se jméno Bohumila Hrabala (a dokonce i jeho domovská hospoda U Zlatého tygra) objevuje v jedné z kapitol rozsáhlé Griffiho povídky Všechny časopisy mého života, která vyšla v češtině ve svazku Zádrhely (2019, česky 2024) rok před Železnicemi Mexika.

Odkud vítr vane

Cescův dosud nezajímavý život získá spád ve chvíli, kdy dostane od vrchního adjutanta zvláštní rozkaz: má neprodleně vypracovat mapu mexické železniční sítě. Čtenář se pak dovídá, že pokyn přišel z nejvyšších pater nacistické politiky – v jedné kapitole vystupují jako literární postavy dokonce i Adolf Hitler, Eva Braunová a řada dalších pohlavárů, kteří podlehnou domněnce, že v kterémsi mexickém městečku, kam se dá dostat „jen po blíže neurčené odbočce nám neznámé železnice“, se ukrývá tajná zbraň, která může změnit nepříznivý vývoj války.

Řadou absurdních byrokratických rozhodnutí rozkaz doputuje až do Asti k Cescovi, který samozřejmě o Mexiku ani o kreslení železničních map nic neví. Vydá se tedy do místní knihovny, kde se od krásné, tajemné a bláznivé knihovnice Tilde, do níž se zamiluje, dozví o existenci španělsky psané knihy Historia poética y pintoresca de los ferrocarriles en México. Svazek je ale vypůjčený, a tak se Cesco s Tildou (jejíž jméno znamená vlnovku, jaká je nad španělským ñ) vypraví vyžádat si jej od čtenáře, kterým má být hrobník z nedalekého hřbitova. Ten už knihu sice taky nemá, ale zato se svým kumpánem kdysi skutečně pracoval na stavbách mexických železnic, a jeho obsáhlé promluvy patří v románu k těm nejpamátnějším – své historky prokládá nadáváním na fašisty, na hnusnou kávu z německého automatu, na „chytroprdy, co chtěj učit prdel srát“, ale jindy si povzdechne, že „všechny uvědomělý a citlivý lidský bytosti dřív nebo pozdějš zachytěj něco, kvůli čemu se nevyhnutelně stanou smutnejma“.

Cescův životní obzor se tak během několika dní rychle rozšiřuje, zvlášť poté, co ho navzdory zákazu vycházení dva mladíci napojení na odboj zatáhnou do ilegálního podniku jménem Umírající orlice. Mezitím se románem mihne řada více či méně skrytých literárních odkazů od Wordswortha přes Borgese po Apollinaira. Jako čtenář Roberta Bolaña jsem ale měl čím dál silnější pocit, jako by se Griffiho psaní přibližovalo chilskému spisovateli až příliš. Zřejmé to začne být zhruba v půlce knihy, kdy se na scéně objeví avantgardní hnutí básníků­-brzdařů, které upomene na žaludeční realisty z Divokých detektivů (viz A2 č. 3/2010). Je pravda, že tím, odkud vítr vane, se Griffi nijak netají, a navíc se prozradí bolañovsky hravým způsobem: „Můj chilský přítel Arturo Belano roztřídil básníky na základě jejich buzerantství,“ říká Cescovi básník­-brzdař Edmondo, přičemž Arturo Belano je Bolañovo časté vypravěčské alter ego. Železnice Mexika od něj nicméně přebírají víc než jen jednotlivé motivy.

Meze bolañovství

„Jé, hoši, povídám jim, to je fajn, že jste přišli, jen pojďte dál, jako doma, a jak šli chodbou dovnitř, nebo spíš tápali, protože na chodbě je tma (…)“; „Každopádně jste udělali dobře, že jste přišli, řekl Lito ochraptěle, ačkoli netuším, co jste zač a co tu chcete.“ Tak zní úvodní věta kapitoly z Železnic Mexika, respektive z Divokých detektivů – a schválně neuvádím, která je z které knihy. Nejde však o to, že by Griffi od Bolaña něco opsal. Spíš do svého románu zapustil tolik bolañovských prostředků a figur, až by se dalo mluvit o odvozenosti. Zkusme si některé vyjmenovat: pátrání po knihách a básnících; dějiště na obou stranách Atlantiku v různých časových obdobích; důraz na Mexiko a na latinskoamerické země; výřeční outsideři posedlí literaturou, často závislí na omamných látkách; tenká hranice mezi kulturou a barbarstvím, u fašistů obzvlášť; záliba ve vyjmenovávání a třídění všeho možného; promluvy postav formou polopřímé řeči; výrazná přítomnost humoru; fiktivní i reální spisovatelé jako literární postavy; vypravěčské mnohohlasí; a tak dále. A je tu i něco, co se pojmenovává obtížněji: pocit plnosti světa, ovšem pocit vždy zároveň melancholický, protože tento svět je plný absencí.

Griffiho bolañovství nechápu jako poklesek – Chilan ostatně taky neustále odkazuje na jiné autory, i když si od nich nikdy nebere tolik. Problém je v něčem jiném: když se někdo rozhodně psát víceméně jako Bolaño, může napsat dobrou a významově členitou knihu, ale musí počítat s tím, že historický význam mít nebude (jakkoli to není povinná ambice). I když to tak leckdy nevypadá, Bolañova poetika má silný politický a dějinný rozměr. Jak jsem se snažil ukázat ve svém eseji (viz A2 č. 19/2023), ústřední událostí jeho života i díla je Pinochetův puč z roku 1973, který násilně ukončil socialistickou vládu Salvadora Allendeho a celou generaci připravil o naději, že levice hodná svého jména dokáže udělat revoluci a změnit svět k lepšímu. Postavám včetně Artura Belana tak zbývá někdy vzrušující, jindy tragické bloudění světem, který přišel o budoucnost a perspektivu – jakási odvrácená tvář konce dějin, o němž se tolik mluvilo ke konci Bolañova života. Taková osa u Griffiho zákonitě chybí, a naplnit bolañovský kadlub jiným obsahem není dost dobře možné.

Chuť vyprávět

Neznamená to ovšem, že by Griffiho závislost na Bolañovi byla naprostá. Knihy, ve kterých se pátrá po jiných knihách nebo spisovatelích, ostatně nejsou jeho vynález – jednu takovou napsal třeba Umberto Eco, který se shodou okolností narodil ve stejném městě jako Griffi, a pro všechny tři jmenované spisovatele byl evidentně zásadním zdrojem Jorge Luis Borges. Ke konci se pak Železnice Mexika od bolañovství přece jen odklánějí. Jednak se v nich objevují fantastické prvky – jedna z postav chce odjet vlakem na Island, a když na nádraží zjistí, že to nejde, skočí do potoka a prostě tam doplave. Především ale Cesco následkem všeho, co viděl a zažil, prochází uvědoměním a místo dosavadního proplouvání životem začíná jednat (což nás může obloukem vrátit k počátečnímu spříznění s Ostře sledovanými vlaky). Jeho odmítnutí dál sloužit fašistickému státu provází i subtilní změna stylu vyprávění, které se nakonec uzavírá ve vážnějším tónu.

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli si má přečíst Divoké detektivy, nebo Železnice Mexika, musel bych mu doporučit první z obou knih. To ale neznamená, že by mě Griffiho román nudil. Radostná chuť vyprávět opulentní příběhy, která autorovi rozhodně nechyběla, může vést k dobrému výsledku, i když zdaleka ne všechny ingredience jsou domácí. Kniha navíc vyšla ve skvělém překladu Sáry Rodové, která za něj byla zaslouženě nominována na letošní Cenu Josefa Jungmanna.

Nejradši jezdím po železnicích, po nichž jsem ještě nikdy nejel, ale občas není špatné projet si nějakou trať, kterou už člověk docela dobře zná.