„Ze sedmadvaceti spolužáků z gymplu jsme zůstali v Bosně čtyři. Umíš si to představit?“ ptá se mě v centru Sarajeva osmadvacetiletá Fatima. Sedíme v kavárně a ona vzpomíná na studentská léta. Její kamarádka Elvedina mlčí, usrkává ledovou kávu a přikyvuje. I její spolužáci ze střední školy se rozutekli po světě a v Bosně jich zůstalo jen pár. Podobných příběhů se na celém Balkáně najde spousta – ze zemí bývalé Jugoslávie každoročně odjíždějí studovat a pracovat do zahraničí stovky lidí.

V Bosně je podle posledních dat tamního Úřadu práce třicetiprocentní nezaměstnanost. A u mladých je situace ještě horší. Týká se to celého regionu. Podle Rady pro regionální spolupráci nemá práci asi 35 procent mladých v zemích západního Balkánu. To je dvojnásobek průměru Evropské unie.

Práce jen se stranickou knížkou

„Jsem zaměstnaná, a nemám proto důvod opouštět svou zemi a svou rodinu,“ vysvětluje Fatima a dodává: „Co se týče budoucnosti, nejsem si jistá, zda ji chci strávit právě v Bosně. Nevím totiž, jestli mi Bosna umožní se posouvat a rozvíjet. A to nejen v pracovním směru.“ Podle ní je v zemi standardem dostat práci „ze staré známosti“ nebo za členství v některé z dominantních politických stran. „Bohužel znalosti, schopnosti a kvality jedince v naší společnosti nejsou prvořadé. Primární je stranická knížka, která se zdá být důležitější než diplom,“ soudí Fatima. Také ona pracovala v zahraničí, strávila pět měsíců ve Slovinsku, kde se zúčastnila projektu Evropského fondu solidarity. Domů se ale vrátila i proto, že chtěla zkusit najít podobně zajímavou práci v Bosně, kam stejně dočasně odjela kvůli pandemii covidu­-19.

Teplý letní večer v Sarajevu mezitím nedává příliš znát, že by v zemi nežili mladí. Restaurace i bary jsou o víkendu nacpané a v ulicích bosenské metropole se to hemží studenty, mladými páry a rodinami s dětmi. Stejně jako kdekoli jinde na západním Balkáně se ale stačí podívat do vesnic a tam je situace úplně jiná. Téměř každá vesnička v zemi postrádá velkou část lidí v produktivním věku. A kde tedy mladí lidé jsou? Ve Slovinsku, v Rakousku, ve Švédsku. Zkrátka tam, kde je práce. Velká část z nich je navíc – stejně jako Fatima i Elvedina – vysokoškolsky vzdělaná. Masivní odchod vysokoškoláků nebo profesionálů se označuje jako odliv mozků (tzv. brain drain). Pro země, které jsou tímto fenoménem dotčené, to znamená řadu problémů; nedostatek kvalifikovaných pracovníků, stárnutí populace, ztráta investic do vzdělání. Klíčovým problémem je pak fakt, že v těchto zemích nezůstává potřebná kriticky myslící část populace, která by ve veřejné debatě konfrontovala vládnoucí elitu nebo poukazovala na různé problémy společnosti.

Všichni jsou tu „naši“

„Nevím, co bych v Bělehradě dělal. Celou srbskou společnost ovládá jedna strana, která naslibuje hory doly, ale nic z toho nakonec nemáme,“ zlobí se Mladen, který pracuje v IT firmě v Rakousku a se mnou se spojil pomocí videohovoru. Před dvěma lety ještě ve Vídni pracoval mimo jiné i v kavárně u hlavního vlakového nádraží. Potkala jsem ho náhodou při čekání na autobus do Sarajeva ještě před pandemií covidu­-19. Měla jsem asi dvě hodiny času, než měl zmíněný autobus do Sarajeva odjet. Objednala jsem si na baru anglicky kávu a hned koukala do telefonu. Chtěla jsem si ještě rychle stáhnout hudbu a ­podcasty, abych měla nějakou zábavu na třináctihodinové cestě, z níž polovina vedla za hranicí Evropské unie, a tedy bez možnosti využít datového připojení. Mladen mezitím začal připravovat kávu. Když mi ji pak podával, velkou část vylil na talířek. Hned se anglicky omluvil a pak si pro sebe srbsky sprostě nadával. „Ale vždyť se zas tolik nestalo,“ řekla jsem radostně jeho rodnou řečí. Zasmál se, potykali jsme si a tu kávu jsem dostala na účet podniku, protože „jsem naša“. Vysvětlila jsem mu, že jedu do Bosny, že jsem Češka, že jsem se naučila tamní jazyk a ráda se tam vracím. Studovala jsem tam a nyní často píšu a natáčím o problémech západního Balkánu. „Tak to máš asi navždycky garantovanou práci,“ řekl tehdy sarkasticky.

Mladen do Vídně odešel původně studovat, pak ho ale škola omrzela. V rakouském hlavním městě tehdy už asi půl roku pracoval hned ve třech podnicích a byl z toho nešťastný. Dělal si tehdy legraci a fantazíroval o tom, že se snad vrátí do Srbska a dostuduje, aby dostal práci tam. „Sice nebudu mít moc peněz, ale zato třeba budu potkávat míň Srbů než tady,“ smál se. Na závěr mi poradil, kam si přesně sednout v autobuse, abych měla největší pohodlí. Jako téměř každý člen balkánské diaspory v západní a střední Evropě měl s cestováním v autobuse mnoho zkušeností. Dal mi své číslo, kdyby se mi náhodou něco stalo. Pomocnou ruku nabídne mnoho lidí z diaspory – jsou zvyklí si vycházet vstříc. „Jsou přece naši,“ říká mi nyní, v roce 2022, Mladen. Ve Vídni si našel přítelkyni a budou se brzy brát. Do Srbska se vracet nechce, protože se mu konečně začalo trochu víc dařit. V IT firmě si vydělá dost na to, aby něco ušetřil a poslal rodině. „Jediné, co mě trochu štve, je to, že tu neseženeš pořádné čevapi. Na ty musím jezdit domů autobusem,“ vysvětluje.

Pračka z Vídně

Cesty autobusem do Bosny z Vídně nejsou nic příjemného. Je to dlouhá a namáhavá trasa a autobus je většinou plný. Absolvovala jsem takových cest možná už desítky a na každou z nich vzpomínám s nenávistí, ale i s jakousi podivnou nostalgií. Před odjezdem stojí na nádraží hloučky Balkánců. Kouří nebo si povídají s ostatními, někteří přemlouvají řidiče, aby jim převezl do Bosny třeba stůl či malou pračku. O osud poslaných věcí se nebojí – co dáte řidičovi, to se bezpečně dostane přesně tam, kam má. Po odjezdu následuje plynulá jízda směr Graz, Maribor a pak přes Chorvatsko do Bosny. V Grazu i Mariboru se postupně zaplní zbytek volných míst, i tam jsou velké diaspory. Lidé si jedou na pár dnů odpočinout domů k rodině. Do Banja Luky, do Doboje, Mostaru nebo Zenice. A za pár dnů je tahle cesta čeká znovu.

Nálada je většinou fajn až do slovinsko­-chorvatských hranic. Tam většinou přichází první dlouhá zastávka. Chorvatsko je sice v EU, ale není v Schengenu. A protože tamní policie hlídá hranice EU, bývá dost přísná a pečlivá. Čekání se může natáhnout klidně i na dvě nebo tři hodiny, podle toho, jestli celníci prohledávají kufry nebo třeba nechávají autobus projít policejním psem. Když je hotovo, jede se dál. Zastávka na benzínce, dvě cigárka, záchod a kafe. V autobuse už se mezitím lidé dávají navzájem do řeči: řeší, kde v Rakousku bydlí, kam v létě jezdí k moři. Složení je různorodé, cestují mladí studenti, lidé ve středních letech i důchodci, kteří nejčastěji jedou od příbuzných v Evropské unii. Pak následuje hranice chorvatsko­-bosenská. Opět kontroly, opět čekání. Mě se navíc jako nějakého exota ptají bosensko­-srbští celníci, co jedu, proboha, do Bosny dělat. Tím ke mně většinou přilákají pozornost dalších lidí a já se s konečnou platností stávám součástí autobusových debat. Po minimálně šesti hodinách poslechu hudby zpravidla uvítám možnost si s někým popovídat. Do Sarajeva zbývá ještě přinejmenším dalších šest hodin. V Bosně je jen málo kilometrů dálnic a řidiči navíc zajíždějí i do menších vesnic. Třeba proto, aby někomu o půl třetí ráno předali pračku z Vídně.

„Jezdím takhle skoro každé dva měsíce, a přitom málokdy potkám někoho víckrát než jednou. Nebo si ty lidi možná nepamatuju, protože mě to štve,“ říkal mi jednou kluk z Banja Luky, jehož jméno mi neuvízlo v paměti. Ani jeho tvář. Ani on si tu mou nejspíš nepamatuje. „Je hrozné, že pro spoustu našich lidí je tohle standard. Války a politici z nás udělali nekonečné cestující. V zahraničí máme vše, co potřebujeme. Ale není to domov. A pak přijedeš sem a chceš zase utéct, jak tě to tu štve,“ vysvětloval mi tehdy chmurně a ukazoval na zničené domy kolem cesty. Německá ambasáda v Sarajevu loni zveřejnila průzkum, podle něhož chce každý druhý mladý člověk z Bosny odejít nadobro. Pro Bosnu i další země v regionu to znamená ztrátu naděje, že se někdy život ve státech bývalé Jugoslávie zlepší.

Autorka je redaktorka Českého rozhlasu.