close search

Zničená krajina a prázdné duše

Bilerova klimatická mizérie v Divadle X10

Navzdory hrozbě celoplanetární katastrofy dál spalujeme fosilní paliva, znečišťujeme vodní zdroje a likvidujeme zbytky přírody. Lidská rasa se chová jako vražedný mechanismus a nezaslouží si soucit ani druhou šanci. Anebo ano? Na tuto otázku se snaží odpovědět adaptace románu Destrukce.

Publicista a spisovatel Stanislav Biler cítil ze stavu přírody i celého světa takové zoufalství, že se z něj musel vypsat v románu s všeříkajícím názvem Destrukce (2021). O tom, že jím publikum zaujal, svědčí cena Magnesia Litera za prózu. Dramatizace příběhu se poté chopil režisér Ondřej Štefaňák, který stejně jako autor nedává divákům ani chvíli oddechu od tísnivosti a bezvýchodnosti vrcholného antropocénu.

Scénu pojal Štefaňák minimalisticky: je zde nizoučký praktikábl posetý šedočernými útržky papíru, za ním visí bílý závěs. Změny místa děje ilustrují fotografie promítané na zadní stěnu prostoru Divadla X10, který svou neútulností a strohostí odhalených betonových zdí dotváří atmosféru zpustošené české vsi. Do té přijíždí vyhořelý pražský učitel v podání Václava Marholda, který touží najít klid, kontakt s přírodou a lidmi a ideálně i smysl svého života, jemuž rozumí čím dál méně. V inscenaci má hned čtyři další alter ega, s jejichž pomocí postupně odhaluje alibismus a faleš místního lidu i zdevastovanost přírody. V knižní předloze toto rozštěpení osobnosti nenajdeme, jde tedy o originální Štefaňákův prvek. Pokud bylo záměrem podpořit tak tempo a intenzitu vyprávění, povedlo se.

 

Rady do života

Ačkoliv alter ega sledují děj hrdinovýma očima, mají i vlastní osobnostní rysy. Jejich představitelé se navíc čas od času vtělují do dalších postav – do kolegyně ze sborovny, která našla své životní štěstí v pojídání zákusků a astrologii, nebo do ředitele místní továrny, jenž srší energickými projevy a prázdnými úsměvy. Na plynulosti a přehlednosti těchto proměn mají velkou zásluhu dobře zvolení herci, kteří podávají vyrovnané a energické výkony (zvláště Vojtěch Hrabák a Jan Bárta). Všechny venkovské postavy spojuje, že zavírají oči před skutečnými problémy a mistrně stáčejí téma hovoru třeba ke správnému způsobu shrabování listí. Donekonečna opakují fráze o tom, jak být poslušným a hodnotným členem místní komunity, nevyčnívat a hlavně neklást zbytečné otázky – třeba kdo je tajemná sousedka našeho hrdiny, která bydlí v domě s bující zahradou a rozhodně neuklízí listí.

Učitel se snaží navázat vztah zejména se svými svěřenci, místními dětmi. Ty jsou na jevišti přítomny pouze prostřednictvím videoprojekcí zvídavých očí v nadlidské velikosti. I tak ale dokážou hrdinu zdeptat víc než jejich ignorantští rodiče. Jak jim má vysvětlovat fungování světa, kterému sám nerozumí? Jak mluvit o přírodě, když děti znají jen prach, sucho a mrtvé zajíce? Žáci jsou smutným, unaveným hlasem nastupující generace, které předkové předali zbídačenou planetu a spoustu rad do života, jež se při střetu s realitou ukazují jako pokrytecké a bezcenné. Protagonista i diváci tak upadají do stále větší bezradnosti a smutku. Palčivé otázky zůstávají bez skutečných odpovědí, přichází jen nekonečné ujišťování, že „všechno je v pořádku a vše se vyřeší“. Proč se ve zdi školy objevila prasklina a neustále se zvětšuje? Proč na poli nic neroste? Neptejte se, nikdo vám nic neřekne.

 

Vygradované finále

Zoufalý učitel nakonec najde spolubojovnici v již zmíněné sousedce, která je černou ovcí obce, neboť odmítá dobře míněné rady svého okolí a nechce se spokojit s mlčením a nicneděláním. Společně se svými dětmi tvoří jediný světlý bod v environmentálním a společenském marastu. Její plamenný proslov o násilnickém otci, strýci i celé bohem prokleté vesnici obstará dostatečně vygradované finále. To se odehrává uvnitř domu, který si s pomocí svých alter eg na jevišti chvíli před koncem představení hlavní hrdina postaví. Diváci pak závěr příběhu sledují pouze prostřednictvím klaustrofobické živé videoprojekce z mobilního telefonu, promítané opět na stěnu divadla.

Kromě už zmíněného prvku „rozdělení“ osobnosti vypravěče do více postav předkládá režisér děj v podstatě ve shodě s předlohou. Jsou tu stejně bezradné dialogy, tísnivá atmosféra a úzkoprsé myšlení. Jen tempo je rychlejší, a divák tak obtížněji upadne do letargie. A až herci při reprízách odstraní pár drobných premiérových zaškobrtnutí v dialozích, poteče proud mizérie ještě prudčeji.

Autor je reklamní textař.


Stanislav Biler: Destrukce. Režie a scéna Ondřej Štefaňák, dramaturgie Lenka Havlíková, úprava Ondřej Novotný, hrají Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař, Jan Bárta, Václav Marhold, Vojtěch Hrabák. Divadlo X10, Praha. Premiéra 24. 2. 2023.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články