To, co se od 7. října 2023 děje na Středním vý­chodě, vejde zřejmě do dějin jako další z přelomových období, v nichž se tato oblast během krátké doby promění způsobem, jenž předurčí její směřování na několik následujících desetiletí. K takovým přelomovým událostem patřilo zhroucení Osmanské říše a vznik několika arabských států pod kuratelou západních velmocí na konci první světové války nebo osamostatnění těchto států a vznik Izraele po konci druhé světové války. Milníkem, který vyznačil vstup Středního východu do posledního období, bylo svržení iráckého diktátora Saddáma Husajna Američany roku 2003, jež otevřelo dveře nárůstu vlivu Íránu v oblasti, a tím i jeho „studené válce“ se Saúdskou Arábií.

Soutěžení šíitské a sunnitské velmoci o hegemonii ukončil v posledních měsících minulého roku Izrael, když vojensky zdecimoval Hizballáh a provedl útoky proti dalším nestátním klientům Íránu v oblasti i proti němu samému. Protože šíitská velmoc podepírala také režim Bašára al­-Asada, jejího oslabení využili 8. prosince sunnitští islamisté k jeho svržení. Tím, že vzali Íránu územní propojení s Libanonem, vrazili poslední hřebík do rakve jeho hegemonických ambicí. Jeho studená válka s arabsko­-sunnitskými státy v oblasti skončila.

Zhroucení „osy odporu“

V letech 2011–2024 byla hlavním „horkým“ ohniskem této války Sýrie. Pod prapory šíitského a sunnitského islámu se do ní zapojila řada ozbrojených skupin. Saúdové a další státy Perského zálivu finančně a vojensky podporovali sunnitské džihádisty sdružené nejprve v Džabhat an­-Nusra (syrské filiálce al­-Káidy) a posléze v Haj‘at Tahrír aš­-Šám (HTS). Tato formace se napřed distancovala od radikálnější alternativy al­-Káidy, již představoval tzv. Islámský stát (ISIS), a posléze i od al­-Káidy samotné. Současně se jí podařilo uchopit a stabilizovat moc v hlavní enklávě proti­­režimního odporu – v Idlibu.

Ačkoliv skupiny sdružené v HTS rekrutovaly své bojovníky také v globálních sítích protizápadních a protiamerických džihádistů, podpora Saúdské Arábie – vedle Izraele druhého hlavního pilíře moci USA v regionu – toto protizápadní nasazení tlumila a posléze neutralizovala. Tím spíše, že jejich hlavním protivníkem v Sýrii byly šíitské milice řízené Íránskými revolučními gardami, které patřily do regionální „osy odporu“ proti Spojeným státům a Izraeli. Její součástí byl jak diktátorský režim alavity Asada (alavité se odštěpili od hlavního proudu šíitského islámu v 9. století), tak libanonské hnutí Hizballáh, jehož bojovníci byli v syrské válce nejlépe organizovanou pozemní silou proasadovského tábora.

Součástí „osy odporu“ se stali také jemenští Hútíové patřící k zajdovcům – šíitům, kteří na rozdíl od hlavního proudu šíitského islámu neuctívají dvanáctého, ale pátého imáma. Jejich ozbrojený boj se sunnitskou vládou Jemenu podporovanou Saúdskou Arábií se stal v minulém desetiletí druhým horkým ohniskem studené války v regionu. Napětí mezi Íránem a Saúdy vyvrcholilo v posledních dvou letech minulého desetiletí, když USA přidaly svou váhu na stranu Saúdů vystoupením z dohody o kontrole íránského nukleárního programu a obnovením protiíránských sankcí roku 2018. Dvě regionální velmoci se ocitly na prahu možného skluzu do horké války. Zabitím generála Íránských revolučních gard zodpovědného za regionální operace Kásima Sulejmáního na bagdádském letišti v lednu 2020 dali Američané najevo, že jsou připraveni jít proti íránským hegemonickým ambicím nejen podporou svých klientů – Saúdů a Izraelců –, ale také přímými vojenskými zásahy.

Během posledního roku svého prvního mandátu se však Donald Trump již k další eskalaci vztahů s Íránem neodhodlal. Kompenzoval to zprostředkováním diplomatických vztahů Sjednocených arabských emirátů a Bahrajnu s Izraelem (podobnou dohodu zprostředkovali Američané také Súdánu a Maroku). Pokud by se podařilo normalizovat vztahy Izraelců se Saúdy, čelila by šíitsko­-íránská „osa odporu“ sjednocené prozápadní frontě izraelských Židů a arabských sunnitů (ovšem s výjimkou Hamásu, jenž neměl k dispozici jiného sponzora než Írán, a tak musel sunnitskou solidaritu obětovat té palestinské).

Nástupem Joea Bidena do Bílého domu ovšem spadly vztahy se Saúdy na bod mrazu, neboť tento americký prezident po nějakou dobu odmítal saúdskému korunnímu princi Muhammadu bin Salmánovi odpustit, že nechal roku 2018 na saúdské ambasádě v Istanbulu zabít a (pravděpodobně) rozpustit v kyselině prodemokratického saúdského aktivistu žijícího v americkém exilu Džamála Chášukdžího. I v důsledku tohoto ochlazení vztahů se Spojenými státy začali Saúdové více komunikovat s Číňany, kteří roku 2023 zprostředkovali jejich dohodu s Íránem o obnovení diplomatických vztahů (přerušených roku 2016). Snaha kontrovat tomuto proniknutí Číny na Střední východ, který byl od konce studené války výlučným hájemstvím americké moci, motivovala zřejmě Bidenovu administrativu, aby se vrátila k trumpovskému projektu „abrahámovských dohod“ a začala vyjednávat normalizaci saúdsko­-izraelských vztahů. Toto jednání ovšem přerušil útok Hamásu na Izrael 7. října 2023.

Konflikt „nízké intenzity“, jejž 8. října 2023 rozpoutal Hizballáh ze solidarity s Gazany, nakonec přerostl do dvouměsíční války s Izraelem, v níž byla zničena velká část vojenských kapacit Hizballáhu a tím zneškodněna jedna z klíčových vojenských opor Asadova režimu. Rychlým tažením HTS na Damašek se zhroutil jako domeček z karet. Íránsko­-šíitská „osa odporu“ proti Izraeli a USA tak od konce minulého roku leží v troskách. V Damašku vládnou sunnitští nepřátelé Íránu, sponzorováni Saúdy, dalšími zeměmi Zálivu a Tureckem. Podobně i v Libanonu byla relativní dominance Íránem sponzorovaného Hizballáhu vystřídána převahou prosaúdského a prozápadního bloku zahrnujícího sunnity a velkou část křesťanů.

1918–1967

Muslimská „studená válka“ let 2003–2024 rozehrála další kolo konfliktu, jenž v různých obsazeních rozdírá Střední východ již od zhroucení Osmanské říše na konci první světové války a rozdělení jejích arabských držav mezi Velkou Británii a Francii. Různé sociální, etnické či náboženské skupiny a po druhé světové válce i různé státy regionu se již více než sto let dělí na klienty a vyzyvatele Západu. Jejich nepřátelství pak na sebe čas od času vezme násilnou podobu. V období mandátů se dvě evropské velmoci snažily proměňovat ve své klienty – tj. chráněnce a zároveň agenty svých zájmů – náboženské či etnické menšiny: například křesťany v Libanonu, sunnitské Araby v Iráku, Alavity v Sýrii nebo sionisty v Palestině. Od vzpoury palestinských Arabů proti židovskému osidlování jejich země a britské správě, jež ho umožňovala, začal právě spor o Palestinu hrát symbolickou roli v odporu Arabů proti západnímu kolonialismu. Na rozdíl od íránských či iráckých Židů nebo „domorodých“ náboženských klientů Západu byli totiž sionističtí Židé evropskými osadníky (počet orientálních Židů, kteří se mezi válkami přistěhovali do Palestiny, byl zanedbatelný). Symbolická role sporu o Palestinu v zápase o dekolonizaci regionu pak byla stvrzena násilným způsobem, jakým vznikl Izrael. Přijetí rezoluce OSN 181 z 29. listopadu 1947 o zřízení židovského a arabského státu v Palestině, v níž měli dvoutřetinovou většinu Arabové, podnítilo napřed občanskou válku mezi těmito domorodci a osadníky. Po izraelské Deklaraci nezávislosti pronesené Davidem Ben Gurionem 14. května 1948 se k ní přidala mezistátní válka Izraele s jeho arabskými sousedy.

Jejich porážka přispěla k radikalizaci arabského veřejného mínění, která během padesátých let přivedla k moci v řadě arabských států oblasti – od Egypta přes Sýrii až k Iráku – panarabské nacionalisty s bojovně protievropskou a protiizraelskou agendou. V opačném, tj. prozápadním táboře byly v této době vedle Izraele další nearabské státy oblasti jako Turecko či Írán (po puči zorganizovaném západními tajnými službami roku 1953) spolu s některými náboženskými menšinami v čele s libanonskými křesťany. Suezská krize roku 1956, v níž Británie, Francie a ­Izrael napadly po znárodnění Suezského průplavu Egypt, byla labutí písní evropských koloniálních velmocí. Role zástupce západních zájmů v oblasti se během šedesátých let chopily Spojené státy americké.

Jejich hlavním opěrným bodem v regionu byla již od roku 1945 Saúdská Arábie, která své původně čistě ropné souručenství s Amerikou rozšířila v šedesátých letech o ideologicko­-politické spojenectví, když mobilizovala svou reakční formu islámu (zvanou wahhábismus) proti panarabistickému sekularismu vedenému násirovským Egyptem. „Arabská studená válka“ (Malcolm Kerr) mezi těmito dvěma regionálními velmocemi našla svou horkou, „zástupnou“ podobu v Jemenu, v němž Egypt intervenoval na straně socialistických povstalců proti monarchii podporované Saúdskou Arábií.

1979–2001

Porážka Egypta (a dalších arabských zemí) v šestidenní válce v červnu 1967 zazvonila umíráček panarabskému sekulárnímu nacio­­nalismu. Štafetu hlavního nositele protizápadního odporu od něj na konci následujícího desetiletí převzali šíitští islamisté – stalo se tak poté, co všelidová vzpoura Íránců proti proamerickému šáhovi vynesla roku 1979 k moci ajatolláha Chomejního. Ve stejný rok podepsal Násirův nástupce Anvar Sadat mírovou smlouvu s Izraelem, čímž uvolnil místo vůdce protiizraelského regionálního odporu pro Írán. Když byl Sadat za tuto „zradu“ roku 1981 zavražděn sunnitským islamistou, vypadalo to, že Egypt i Saúdská Arábie budou čelit násilné vzpouře svých náboženských radikálů inspirovaných úspěchem jejich šíitských protějšků v Íránu. Saúdům a Američanům se však podařilo chytře přesměrovat hlavní řečiště hněvu sunnitských islamistů do Afghánistánu, kde se mohl svobodně vybít v boji proti společným nepřátelům – Sovětům.

Abdulláh Azzám a Usáma bin Ládin tam s podporou CIA v osmdesátých letech vybudovali síť džihádistických „interbrigadistů“, kteří hájili islámské území proti jeho okupaci bezbožným komunistickým impériem. Paralelu k tomuto spojenectví Západu se sunnitským džihádismem představuje tolerantní postoj Izraele k rozvoji palestinského islamismu na okupovaných územích v sedmdesátých a první polovině osmdesátých let. Zatímco s palestinskou odnoží egyptských Muslimských bratrů hledali Izraelci modus vivendi, sekularistický Fatáh se v létě 1982 rozhodli vyhnat z jižního Libanonu.

Vůči jiholibanonským šíitům, z nichž mnozí je původně viděli jako své osvoboditele od tyranie palestinského „státu ve státě“, se však Izraelci chovali tak brutálně a bezohledně, že je nahnali do náruče proíránské islamistické formace s agresivně protiizraelským a protizápadním programem – Hizballáhu (založenému roku 1983 Íránskými revolučními gardami). Při vypořádávání se s jedním nepřítelem, jímž byli palestinští nacionalisté, si tedy Izraelci vytvořili jiného – šíitské islamisty.

Nenásilné protestní hnutí, jež na okupovaných palestinských územích vypuklo v prosinci 1987, přineslo pro další vývoj izraelsko­-palestinského konfliktu dva dalekosáhlé důsledky. Na jedné straně tato první intifáda přiměla Jicchaka Rabina, aby po selhání pokusu o její vojenské potlačení zahájil politické jednání s palestinskými nacionalisty o rozdělení Palestiny. Na druhé straně dala příležitost palestinským islamistům proměnit se z charitativního a vzdělávacího hnutí v odbojovou organizaci, jež pod názvem Hamás převzala štafetu ozbrojeného odporu od Fatáhu po jeho vstupu do mírových jednání s Izraelem. Dva roky poté, co se palestinský islamismus transformoval do odbojového hnutí proti izraelské okupaci Palestiny, se také globální džihádismus obrátil proti svým někdejším saúdským a americkým sponzorům. Tento obrat byl jeho odpovědí na příchod amerických vojsk do Saúdské Arábie, odkud vytáhla proti Saddámu Husajnovi do Irákem okupovaného Kuvajtu (1990–91).

V devadesátých letech a na začátku nultých let tak palestinští islamisté i globální džihádisté namířili své násilí proti Západu a jeho dvěma hlavním regionálním spojencům – Saúdské Arábii a Izraeli. Nejspektakulárnějším útokem globálního džihádu bylo zboření newyorských „dvojčat“ 11. září 2001. Ve stejné době byla už v běhu druhá intifáda na okupovaných územích (2000–2005). Tentokrát mělo povstání násilnou podobu a vedle Hamásu se do něj zapojili i bojovníci Fatáhu, rozčarovaní z krachu jednání Jásira Arafata s Ehudem Barakem v létě 2000 o definitivní mírové dohodě.

2003–2024

Další zásah Spojených států proti Saddámu Husajnovi přišel v březnu 2003, tentokrát už s cílem jeho svržení. Protizápadní útoky globálních džihádistů se tak soustředily na iráckou půdu, obsazenou Američany a Brity. Když se však ukázalo, že svržení iráckého diktátora nenastolilo v Iráku ani tak politickou hegemonii USA, jako spíše šíitského Íránu, šéf irácké al­-Káidy Abú Musab az­-Zarkáví obrátil násilí proti iráckým šíitům. Agresivně antišíitský akcent nakonec tuto odnož (již po smrti Zarkávího) odcizil od al­-Káidy a vedl k její proměně v ISIS, jenž svou sadistickou brutalitu obracel jak proti šíitským milicím v Iráku a proíránskému režimu v Sýrii, tak proti západním cílům na Středním východě a v Evropě (například teroristickými útoky v Paříži v lednu a listopadu 2015).

Když se v roce 2014 ISIS podařilo obsadit severovýchod Sýrie a část Iráku včetně města Mosul, nezbylo Američanům než se proti němu spojit se Syrskými demokratickými silami vedenými Kurdy a implicitně i s proíránskými šíitskými milicemi v Sýrii a Iráku. Kurdové pak osvobodili severovýchod Sýrie, v němž dodnes drží ve vězeních džihádisty ISIS a v táborech jejich ženy a děti. Konsolidace kurdské vlády nad touto částí Sýrie je solí v očích tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana – ten Syrské demokratické síly považuje (nikoliv bezdůvodně) za odnož turecké Kurdské strany práce (PKK), s níž bojuje ve své zemi jako s teroristickou organizací (za niž ji označuje i řada západních států).

Od svržení Asada 8. prosince 2024 pak Erdo­ğanem sponzorovaná Syrská národní armáda útočí na kurdské pozice u hranic s Tureckem s cílem vytvořit ochranný pás, jenž bude oddělovat Kurdy v Sýrii od jejich soukmenovců v Turecku. Erdoğan je také spojencem hnutí Haj‘at Tahrír aš­-Šám, které v prosinci uchopilo moc v Damašku. To je první příčinou toho, proč má toto hnutí zatím potíže se zahrnutím Kurdů do celonárodního dialogu o budoucnosti Sýrie. Druhou příčinou je to, že Kurdové požadují politickou autonomii v rámci Sýrie, což je pro její nové vládce těžko přijatelné. Dobrá zpráva přišla 27. února, kdy byla zveřejněna výzva uvězněného vůdce PKK Abdullaha Öcalana, aby Kurdové odložili zbraně a začali jednat o mírové koexistenci. To dává naději na zmírnění napětí mezi tureckou vládou a Kurdy v celé oblasti, nejen v Turecku. Zároveň by to mohlo přispět k souhlasu syrských Kurdů s integrací jejich ozbrojených sil do sjednocené syrské armády a ke zmírnění jejich autonomistických požadavků.

2025: Trumpův rok

Pád Asada 8. prosince 2024 ukončil muslimskou studenou válku vojenskou porážkou regionální „osy odporu“, bez níž Írán nemůže pokračovat v soutěži se Saúdskou Arábií o regionální hegemonii. Zůstává však otevřena otázka amerického vztahu k Íránu. Trump, který nastoupil do Bílého domu 20. ledna 2025, v době dokončování tohoto textu stále nedal najevo, jaký postoj vůči němu zvolí: některé signály vycházející z jeho okolí naznačují, že je ochoten využít jeho oslabení a nabídnout mu zrušení sankcí za záruky, že zastaví svůj postup k atomové bombě; jiné náznaky naopak ukazují na jeho otevřenost k Netanjahuovým výzvám (které Biden oslyšel), aby Spojené státy pomohly Izraeli zaútočit na místa íránského nukleárního programu. Podle ideál­ních představ krajního křídla Netanjahuovy vlády by to mohlo vést nejen k definitivnímu zničení íránské nukleární hrozby, ale i ke zhroucení samotného režimu a návratu Íránu do prozápadního a proizraelského tábora Středního východu, k němuž patřil před islámskou revolucí roku 1979.

Zůstává­-li budoucnost americko­-íránských vztahů otevřena, pak americko­-izraelské vztahy se po nástupu Donalda Trumpa pohnuly směrem, který se dal extrapolovat z jeho prvního období v Bílém domě (2017–2020), kdy uznal anexi Jeruzaléma a Golanských výšin a přestal považovat osidlování okupovaných území za porušování mezinárodního práva. K Trumpově myšlence vysídlení Palestinců z Gazy a přisvojení tohoto území Spojenými státy (aby ji proměnily v „riviéru Středního východu“) se zřejmě záhy přidá americký souhlas s tím, aby Izrael zčásti nebo plně anektoval Západní břeh Jordánu, jak to plánuje ministr Netanjahuovy vlády Becal’el Smotrič. Jediný, kdo by mohl dát Trumpovu totálnímu popření lidskoprávních a mezinárodněprávních nároků Palestinců jisté meze, je saúdský korunní princip Muhammad bin Salmán. Trump totiž má zájem na tom, aby se rozšíření normalizace izraelsko­-arabských vztahů týkalo i Saúdské Arábie. Její představitelé však v minulých měsících několikrát řekli, že podmínkou takové normalizace je souhlas Izraele se vznikem palestinského státu. Jelikož to ale pro Netanjahuovu vládu nepřipadá v úvahu, musela by k dosažení dohody jedna z vyjednávacích stran obrátit o 180 stupňů, což je málo pravděpodobné.

Trumpova bezpodmínečná podpora posílila nechuť izraelské vlády k dodržení dohody o příměří z 19. ledna, která předpokládala, že toto příměří vstoupí 2. března do druhé fáze. Palestinci v ní měli výměnou za propuštění dalších stovek palestinských vězňů předat zbytek živých i mrtvých rukojmí a izraelská armáda se měla stáhnout z Gazy. Místo toho navrhla izraelská vláda prodloužení první fáze, vyzvala Hamás, aby pokračoval v předávání rukojmích, a pohrozila novým zablokováním humanitární pomoci. V tuto chvíli visí příměří na vlásku a nelze vyloučit zpětný skluz do blokády a bombardování Gazy. Arabské státy v čele se Saúdskou Arábií a Egyptem sice v odpovědi na Trumpovy výroky o vysídlení Palestinců a americkém přisvojení Gazy ze 4. února připravují plán na zajištění nadstranické, tj. technokratické správy Gazy a také na financování její obnovy; jeho uskutečnění však předpokládá odchod izraelské armády z Gazy, k němuž izraelská vláda nemá důvod v situa­ci, kdy může počítat s bezpodmínečnou podporou Washingtonu.

Podobně jako v případě rusko­-ukrajinského konfliktu by i v izraelsko­-palestinském konfliktu zprostředkování mírového řešení předpokládalo, že americká vláda zaujme odstup k pozicím svářících se stran, což jí umožní získat jejich důvěru a vyjednat kompromis. Trump se však takovou nestrannou pozici ani nesnaží předstírat: v obou konfliktech vystupuje jednoznačně jako spojenec okupantů – Ruska a Izraele – a nepřítel okupovaných – Ukrajinců a Palestinců. Pro Střední východ ani střední Evropu to nevěstí nic dobrého.

Autor je politolog.