Po snímku 107 matek (2021) se slovenský dokumentarista Peter Kerekes vrací s další filmovou mozaikou mikropříběhů plných subtilních, lakonických point. Film Je to ve hvězdách nemá tak tíživé téma jako předchozí titul, zaměřený na poměry v ukrajinské ženské věznici. Při sledování životních drah obyčejných Italek a Italů, částečně předurčovaných rozhodnutími neortodoxní astroložky Luciany, ale kupodivu najdeme řadu společných znaků.

Absurdita pravidel

V jádru obou filmů je zájem o situace, které jsou vyprovokovány nějakými vnějšími, často absurdně působícími pravidly. Dokudrama 107 matek se týkalo toho, jak vězeňský systém „nakládá“ s trestankyněmi. Snímek se schválně vyhýbal problematice viny a trestu, která vtiskuje vězeňské mašinerii smysl, a namísto toho se podíval na vězení jako na sociální ekosystém podléhající pevně daným regulím. Proto se také zajímal o ty, kteří do tohoto prostředí zapadají, i když se jich dynamika viny a trestu přímo netýká – o děti trestankyň či o dozorkyni, jejíž prací je číst poštu adresovanou uvězněným.

Film Je to ve hvězdách se k tématu regulí a kontroly dostává z úplně opačného konce. Sleduje příběhy lidí, kteří se z vlastní vůle – nebo lépe řečeno kvůli vlastní bezradnosti – svěřili do péče „aktivní astroložky“ Luciany. Zatímco běžná astrologie zastává deterministický světonázor, podle nějž jsou naše osobnosti a životní peripetie do zásadní míry předurčené neúprosnými a na lidském konání nezávislými pohyby nebeských těles, aktivní astrologie vychází z představy, že pohyby planet nám mohou pomoci naše životy radikálně změnit. Lucianina metoda je konkrétně založená na víře, že pokud budeme v den svých narozenin na určitém místě, na nějž v tu dobu působí jisté astrologické síly, můžeme změnit dráhu svého osudu. Kerekes se přitom nesnaží vysvětlit, jak aktivní astrologie funguje. Naopak, ukazuje ji jako absurdní, dadaistickou disciplínu. Ženy a muži se Lucianě nejprve v její kanceláři svěřují se svými problémy, načež se astroložka podívá do tabulek na monitoru a vypálí jméno města, kde mají její zákazníci hledat štěstí. Ještě podivínštěji působí levnější varianta této terapie. Není totiž nezbytné do daného místa osobně jezdit – stačí si je v daný den u sebe doma zpřítomnit.

Lakonické pointy

Na této premise by se dala vystavět jízlivá „dokukomedie“, jakou pěstují třeba Vít Klusák s Filipem Remundou. Kerekes se ale rozhodně nechce svým sociálním hercům smát kvůli tomu, že se jejich život točí kolem absurdit, jakkoli některé scény doprovází přehnaně rozverná hudba, která filmu komediální vyznění vnucuje. Tón je mnohdy ironický, ale ne panoptikálním způsobem. Mikropříběhy Lucianiných zákaznic a zákazníků mnohdy směřují k lakonickým pointám (často ve výmluvných metaforických obrazech: hrobník pohřbený na pláži pod vrstvou písku, „bezcitný“ řezník porcující nožem zvířecí srdce), které spíš podtrhují jejich bezradnost, než že by přinášely nějaké rozhřešení. Zatímco tématem 107 matek bylo vězení, hlavním motivem Je to ve hvězdách jako by byla svoboda, která ale volá po zavádění pravidel – i kdyby to měly být nonsensové pokyny vyčtené z astrologických tabulek.

Kerekesova tvorba představuje jiný přístup k dokumentaristice, než jaký uplatňuje většina českých filmařů. Jde o mezinárodní koprodukce ústící ve vysoce kontrolovaný a vytříbený tvar. Film je složený z pečlivě promyšlených záběrů, jež často nesou hlubší významy nebo nás esteticky stimulují svou kompozicí či dynamikou. V některých případech je oprávněné se ptát, do jaké míry jsou scény, v nichž kamera zásadně vystupuje jako neviditelný prvek, inscenované (například příjezd policie na pláž, kde se jedna z protagonistek neoprávněně koupe). Ve výsledku to ale neruší, protože snímek Je to ve hvězdách se nesnaží proniknout k podstatě skutečnosti, ale spíš k podstatě iluzí.

Autor je spolupracovník redakce.

Je to ve hvězdách. Itálie, Slovensko, Česko, Rakousko, Chorvatsko 2024, 99 minut. Režie Peter Kerekes, scénář Erika Barbiani, Peter Kerekes, kamera Martin Kollár, střih Marek Šulík. Premiéra v ČR 7. 11. 2024.