Vystavování literatury klade před muzea nejednu výzvu – a zvláště to platí u autorů a autorek, kteří se už dávno stali součástí školních osnov a na první pohled se může zdát, že nám dnes nemají co říct. Možnosti využití nových médií a dalších inovací při vystavování literatury se dají dobře ukázat na příkladu aktualizací expozic v Muzeu Fráni Šrámka v Sobotce (realizováno v roce 2012) a v rodném domku Vítězslava Hálka v Odoleně Vodě (v přípravě od roku 2023), na kterých jsem se osobně podílela. Zároveň zmíním i překážky, na které jsme naráželi.

Dědictví dobrovolnické práce

Otázek, nad kterými je nutné se při přípravě muzea literatury pro 21. století zamyslet, vyvstává celá řada: Podle jakého klíče vybrat díla? Jak vystavit knihy, které se (v kontrastu k mnohovrstevnatému, komplexnímu čtenářskému zážitku) ve vitrínách stanou „mrtvými“ exponáty, jež si nelze pořádně prohlédnout? Chceme návštěvníky a návštěvnice vybídnout k četbě, nebo se je pokusíme přenést do doby, kdy autoři a autorky tvořili? Zaměříme se na život literátů (méně často literátek)? Využijeme přitom koncept „známý neznámý“?

Největší výzvou při „redesignu“ dlouhodobých monografických výstav je podrobit život a dílo dané osobnosti kritickému přístupu a zachovat si otevřenost k interpretaci a experimentování. Expozice se často nacházejí mimo současná politická a kulturní centra, takže jejich neopomenutelným aspektem je nacionální rozměr spojený s potřebou připomenout někdejší význam slavného rodáka pro tuzemskou kulturu. Vzpomínáním na slavnou minulost se nicméně snadno odvádí pozornost od problémů, kterým literatura a obecně kultura v regionech v současnosti čelí.

Obě zmíněné expozice, jimž jsem se věnovala, spojuje řada podobností: rozsahem se jedná o spíše malé výstavní prostory v menších obcích a ani jeden z nich není zcela autentický. Šrámkovo muzeum vzniklo v podstatě přesunutím básníkova nábytku z jeho pražského bytu, a přestože spisovatel budovu dnešního muzea nikdy nenavštívil, nebránilo to vytvoření expozice osvědčeného typu „právě jsem vstal od psaní“. Podobně Hálek v domku, kde se nachází expozice, strávil jen první čtyři roky svého života, načež se rodina několikrát stěhovala, až se nakonec ze spisovatele stal Pražan. U obou projektů jsem si stanovila podobné cíle: „odploštit“ autory, obohatit expozice (které byly chudé a monotónní) o nové formáty, rozšířit okruh témat, ukázat autory jako lidi a zatraktivnit expozice pro dospívající.

Muzea Fráni Šrámka i Vítězslava Hálka vznikla za účelem oslavného, nekritického uchování odkazu těchto autorů, ať už z popudu spisovatelovy partnerky (Šrámek), nebo spolku obdivovatelů (Hálek), a představují dědictví převážně dobrovolnické práce angažovaných jednotlivců. Na první pohled se tyto okolnosti mohou zdát nepodstatné, v praxi však při snaze o inovativní přístup ve vystavování vnášejí do celého procesu výrazné problémy. Důležitou otázkou se například stává, jak proměny a inovace komunikovat se zaměstnanci muzeí, aby neměli pocit, že se jedná o kritiku jejich práce.

Šrámek podle Toy Box

Nová média nejsou jen obrazovky s multimediálním obsahem nebo sociální sítě. Zajímavější než konkrétní aplikace a řešení mohou být myšlenky a kreativní postupy, které při jejich využívání do muzeí pronikají: principy jako otevřenost, interpretace, participace, modularita, remixování nebo transformace z média do média. Zásadní roli hrají agilní přístupy, jako jsou hry, prvky role­-playingu, větvení příběhů a různorodá vyústění. Nová média mají participativní charakter, což je další důležitý aspekt, který jsem se do obou projektů snažila včlenit – poskytnout veřejnosti prostor pro vlastní tvorbu a aktivní přístup.

Expozice ve Šrámkově muzeu pracuje se třemi rovinami. První z nich se soustředí na autora a představuje jeho životní příběh a vztahy. Druhou vrstvou je příjemce díla, a to nejen jako čtenář, ale i jako divák a posluchač. Na to nasedají různé multimediál­ní interpretace díla, které můžeme číst, slyšet v podobě audia nebo se na ně dívat díky sérii fotografií, které nově vznikly v rámci participace (dospívající si četli básně a nafotili k nim interpretační fotografie). Třetí rovinou je pak práce literárního vědce, který svými příspěvky zasazuje dílo do širších rámců literární vědy.

Spojovacím prvkem všech rovin výstavy se staly autorské kresby streetartové umělkyně Toy Box, která kromě komiksového životopisu vytvořila i titulní obrázky k panelům o literárních směrech a Šrámkův portrét v mladých letech. Ten se nakonec stal leitmotivem celé výstavy, připomínajícím, že Šrámek nebyl vždy jen zasloužilým postarším umělcem. V instalaci jsme pracovali s červenou, černou a bílou barvou, odkazující na Šrámkovo anarchistické a buřičské období.

Součástí projektu byly také tvůrčí literární a filmové workshopy a literární a filmová soutěž pro základní a střední školy. Sešlo se šest krátkých filmů na téma „Života bído, přec tě mám rád“ a 59 povídek, úvah, básní nebo komiksů na téma „Vzdor“ (díla posuzovala porota složená ze současných autorů a autorek, jako jsou Marek Šindelka nebo Michaela Keroušová).

Hrát si na Hálka

V Hálkově domku jsme v kontextu participace zkoumali možnosti využití her v novomediálních, interaktivních formách. V první fázi jsem úzce spolupracovala s Romanem Strakou, který se o domek jako dobrovolník stará, a společně jsme hledali spojnice mezi Hálkovým životem, dobou, ve které žil, a jeho dílem. Vznikla tak sada nových témat, která v expozici dosud nebyla pokryta – kromě jiného jsme vytvořili návrh herní expozice pro menší děti a hru pro dospívající s názvem „Hledání vlastní cesty“. Inspirací se staly interaktivní dobrodružné a fantasy knihy (neboli gamebooky), populární na konci minulého století. Principem těchto knih je, že se čtenářstvo rozhoduje, jak bude děj pokračovat, a v knihách se tedy pracuje s různými možnými vyústěními. Naše hra se odráží od okamžiku, kdy se mladý Hálek odmítá věnovat studiu na kněze, jak chce jeho rodina, a rozhoduje se pro gymnázium, literární dráhu a odchod do Prahy. My sice zpětně víme, jak se jeho příběh odvíjel, ale člověk v životě nepostupuje podle jasně daného scénáře – a právě tento zážitek jsme chtěli hráčům a hráčkám zprostředkovat.

Navrhli jsme herní plochu sestávající z klíčových uzlů – momentů, kdy Hálek dělá nějaké životní rozhodnutí. Například si volí školu, řeší nedostatek peněz nebo přemýšlí, jak se zachovat, když se zamiluje nebo když dojde k revoluci v roce 1848. Jak hráči postupují vpřed, musí zaujmout postoj k různým možnostem a domluvit se, jak dál. Při hraní trénují argumentaci, empatii a hledají možná pro a proti. Hálkův život pak může mít několik konců, včetně možnosti, že se nestane spisovatelem. Jednotlivá rozhodnutí jsou představena v kontextu historického období, čímž se návštěvníci dozvídají informace o 19. století.

Vystavování literatury může mít mnoho podob. Ze zkušeností z příprav muzeální prezentace literárního díla Fráni Šrámka i Vítězslava Hálka je přitom patrné, že i na malém prostoru je možné experimentovat s různými formáty. Dnes bych možná některé věci udělala jinak – což beru jako poučení, že výstavy a exponáty mohou být modulární a proměnlivé. Tím, že výslednou podobu expozice nebudeme brát přehnaně vážně, možná odkazu literátů posloužíme nejlépe. Jen tak se z nich mohou v očích návštěvníků a návštěvnic stát živí lidé z masa a kostí.

Autorka je vysokoškolská pedagožka.