Projektů na oživení veřejného prostoru existuje mnoho. Jaká byla vaše motivace?

Velmi osobní – asi před sedmi lety jsem zjistila, že mě můj tehdejší přítel podvádí, a nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat. Vždy jsem hodně psala, a tak jsem se rozhodla psát poezii, ručně a anonymně, a lepit ji na sloupy. Bylo to čistě terapeutické sdílení bolesti, aniž bych o ní s někým konkrétním mluvila. Když jsem viděla, že si to náhodní lidé čtou, hrozně mi to pomáhalo. Pak jsem se odstěhovala do Stockholmu a začala studovat na umělecké škole obor The Art of Impact, kombinující psychologii, sociologii a filmovou režii. Při natáčení magisterského filmu mě pak napadlo tu aktivitu oživit, protože tenkrát, když jsem v Praze vylepovala básně, se objevil někdo, kdo na ně reagoval – lepil své texty vedle. Dodnes nevím, kdo to byl, ale došlo mi, že ve veřejném prostoru můžu komunikovat s neznámými lidmi, a sdílet tak anonymně věci, u kterých by to jinak bylo těžké. Díky penězům ze švédského státního filmového institutu jsem si mohla najmout dvě produkční z FAMU a umístily jsme po Praze čtvercové nálepky s poezií a možností reagovat skrze QR kód. Idea filmu byla, že se ozve pár lidí, já vyberu toho nejzajímavějšího a budu zkoumat, jak daleko mě k sobě pustí, aniž bychom se osobně potkali. Chtěla jsem ukázat, že veřejný prostor má velmi důležitou hodnotu – všichni ho společně sdílíme, i když se neznáme. QR kódy odkazovaly do mého mailu, a když jsem se druhý den probudila, měla jsem v něm asi sto čtyřicet odpovědí.

Jak jste s tolika reakcemi naložila? A jak se projekt vyvíjel dál?

Původní myšlenka filmu se ukázala jako ne­­reálná. Jak bych z takového množství měla vybrat jednoho zajímavého člověka? Zkonzultovala jsem to se svými vyučujícími a ti mi dovolili zůstat u textového formátu. Utvrdili mě v tom, že to nebude film, ale interdisciplinární projekt. Ve vylepování básní, vzkazů a textů od té doby pokračujeme formou samolepek, plakátů nebo instalací. QR kódy odkazují na web s různými osobními otázkami nebo dotazy týkajícími se života ve městě a lidé na ně můžou anonymně psát nebo nahrávat fotky a videa. Dnes jsme asi dvacetičlenný kolektiv, který se snaží fungovat co nejhorizontálněji. Z výpovědí, které nám došly, jsme vydali čtyřdílnou publikaci. Začali jsme také dělat trvalé umělecké instalace ve veřejném prostoru a chystáme i další formáty.

Od roku 2021 vám lidé poslali přes pětadvacet tisíc nejrůznějších reakcí, což je velmi vysoké číslo na to, že se Češi rádi prezentují jako nekomunikativní a k veřejnému prostoru lhostejní. S jakými motivacemi se na vás lidé obracejí?

Myslím, že už nás považují za safe space. Pro lidi je obecně těžké něco sdílet. Každá třetí výpověď, která nám přijde, obsahuje něco ve stylu „Jsem sám, nikdo mi nerozumí“. Co to asi vypovídá o téhle společnosti? My jsme za ta léta dokázali, že nám lidé můžou věřit a svěřovat se nám, a jsem vděčná, že nás už za tímto účelem vyloženě vyhledávají. Mnozí nám odpovídají pravidelně. Dodnes každému, kdo se ozve a nechá kontakt, odpovídáme. Máme i terapeuta, a když se nám zdá, že něco už asi není v pořádku, tak ho s daným člověkem propojíme.

Data se snažíme statisticky zpracovávat, ale jednu věc neděláme, ačkoli na nás někteří tlačí, ať s ní začneme: neptáme se na věk, pohlaví a nic podobného, protože by to narušilo vzájemnou důvěru a proces sdílení. Díky pluginu víme, odkud nám lidé výpovědi zasílají – a nejsou jen z Prahy, ale třeba i z Brna a dalších měst. Rádi bychom projekt rozšířili i do zahraničí, teď jednáme o spolupráci s Bruselem a Stockholmem, odkud asi získáme zase úplně jiná data. Záleží také na tom, kolik seženeme peněz, bez nich bychom to už asi dál nezvládli. Ale podstatné pro nás je i to, odkud příspěvky pocházejí. Mnohokrát za mnou přišli lidé z bank a dalších problematických institucí a nabízeli peníze, ale vždy jsem je odmítla. Naším největší příjmem jsou teď evropské granty – žádné peníze sice nejsou úplně čisté, ale tyhle mi přijdou nejčistší. Snad se mi podaří lidi z týmu konečně zaměstnat, protože teď fungujeme na dobrovolnické bázi. Co největší nezávislost v jakémkoli smyslu je pro mě absolutní základ, bez toho bych to nedělala.

S čím se vám lidé nejčastěji svěřují? Existují témata, která se ve výpovědích opakují?

Nepřekvapivě to jsou aktuální trendy ve společnosti. Projekt začal krátce po koroně, vlítla do toho jedna válka, teď další, to se tam hodně opakuje. Zásadně z toho ale vystupuje téma duševního zdraví, které se i já osobně hodně snažím otevírat. Sama jsem si prošla totálním vyhořením a doteď jsem se z toho úplně nevzpamatovala. Kromě toho vidím, že třeba v porovnání se Skandinávií se u nás o problematice duševního zdraví mluví velmi málo. Opakovaně se objevují také témata osamělosti a fyzického zdraví, sebelásky nebo spíš sebepřijetí. A ačkoli se snažíme působit co možná nejvíc v offline světě, máme také sociální sítě, takže děláme například i online terapeutické intervence, abychom byli lidem schopni pomáhat všemi dostupnými způsoby.

Tak velký archiv dat může být cenným materiálem i ze sociologického hlediska či z pohledu orálních a paměťových studií. Pracujete na takovém využití?

Ta analytická část je hrozně náročná, a pokud se nám podaří získat peníze, použijeme je právě na to, protože máme unikátní data a rozhodně je nezpracováváme tak, jak bychom mohli. Zároveň ale netuším, kam přesně náš projekt povede – žije si tak trochu vlastním životem podle toho, co lidé potřebují nebo jak to v týmu vyhodnotíme. Posunuli jsme se od publikací k instalacím ve veřejném prostoru, teď začínáme experimentovat s audiem. Zatím jsme ale využili odhadem tak půl procenta došlých výpovědí.

Především se ale snažím ve veřejném prostoru prezentovat témata, která mi přijdou důležitá: LGBTQ+, klimatickou změnu nebo feminismus. Snažím se je ale uchopit i z jiné perspektivy, než je ta moje. Například na instalaci s LGBTQ+ tematikou na Fügnerově náměstí jsme spolupracovali s mým bratrancem, queer aktivistou Kryštofem Stupkou. On navrhoval velkolepou duhovou stylizaci se třpytkami a podobně, ale to je přesně způsob, jakým to nechci dělat. Protože pak přijde nějaký Franta Novák a řekne si: „Zase nějaká zasraná duha, už jsem na to alergickej!“ Lepší je využívat minimalističtější, civilnější prostředky. Nepotřebujeme se uvnitř komunity podobně smýšlejících lidí utvrzovat v tom, že LGBTQ+ je super, a všechny ostatní posílat někam… Chci naopak lidi co nejvíce spojovat.

V Jinonicích jste instalovali murál, jehož hlavním tématem je feminismus a který se dotýká i znásilnění. Dílo vyvolalo odpor části veřejnosti. Jak kauza pokračuje?

My se snažíme vyvolávat diskusi, je super, že se ozývají lidé s jinými názory. Tato instalace ale byla do týdne úplně zničená, což bylo poprvé, co se nám něco takového stalo v takové míře, a to nepovažuji za formu diskuse. Uspořádali jsme na Praze 5 debatu, které se kromě starostky, odborníků z Člověka v tísni, Amnesty International a Konsentu zúčastnila i maminka, jejíž dceru znásilnili v jednom z těch podchodů, a pozvali jsme na ni i odpůrce díla. Petice proti němu má sto dva podpisů, v Jinonicích přitom žije čtyřicet tisíc lidí. Je to v podstatě jen pár jednotlivců, konkrétně jedna rodina. Diskutovali jsme asi čtyři hodiny, ale nikam to nevedlo. Instalace je dál konstantně ničena.

Před měsícem jsme tedy udělali návratovou akci, zase byla diskuse, lidé se mohli vyjádřit a bylo skvělé, že někteří si přišli povídat, i když jsme se neshodli. Ale celkově to dospělo do slepého bodu – jako bychom mluvili do zdi. Proti lidem, kteří instalaci ničí, chceme postupovat soudně. Kdybychom nepořádali všechny ty diskuse, tak by to možná od nás nebylo fér, ale my jsme udělali už úplně všechno, co se dalo. Stojíme teď tak trochu na rozcestí, protože nám Praha umožnila to místo spravovat další dva roky. Mohli bychom se ho vzdát, což je ale naprosto proti mým hodnotám a přesvědčení. Pokud si ho chceme ponechat, musíme se rozhodnout, zda chceme jako doteď bojovat další dva roky a každý týden nechat zeď opravovat, nebo podáme trestní oznámení. Je to nepříjemné, ale kdybychom se rozhodli místo opustit a zrealizovat něco někde jinde, podkopeme tím všechny naše ideje a tři roky práce.

Annamarie Čermáková (nar. 1994) studovala obor dokumentární režie na Stockholm University of the Arts ve Švédsku, kde dlouhodobě žije. Ve své tvorbě klade důraz na sociální přesah s přihlédnutím k aktuálnímu dění ve společnosti. PRAHO! project založila na podzim roku 2021.