O vystavování literatury mohu mluvit jako spoluautor expozice Rozečtený svět, kterou jsme s kolegy připravili v Muzeu literatury – Památníku národního písemnictví, a jako její průvodce. Návštěvníků přišly za uplynulé dva roky desítky tisíc. Byly to různé věkové skupiny, spolky, zájmové a profesní organizace, ale ze všeho nejvíc, možná devadesát procent všech příchozích, třídy prvního a druhého stupně, pak nejrůzněji zaměřené střední školy, gymnázia, obchodní akademie, odborná učiliště a také praktické školy. Obracím se na ně jako ten, kdo jim má usnadnit orientaci, nasměrovat je, nabídnout jim výklad. A právě provázení návštěvníků a návštěvnic přineslo velké překvapení.

Porozumění je obtížné

Ihned se ukázalo, že zájemcům o prohlídku pár slov na úvod nestačí, že je nutné podat výklad ucelený, a především vysvětlit, jak jsme každou z místností při navrhování expozice koncipovali. Zkrátka co jsme chtěli říct. Nutno přiznat, že jsme něco takového nečekali, mysleli jsme, že budeme srozumitelnější a přístupnější. Ale nebyli. A tak jsme začali provádět a vysvětlovat.

Po dvou letech bylo zřejmé, že přijetí bez doprovodného výkladu nechává návštěvníky v příliš velké nejistotě. Příchozí sice většinou nebyli expozicí přímo pobouřeni, i když takoví se samozřejmě objevili také, ale z jejich slov vyplynulo, že porozumění je obtížné, někdy až nemožné. Zpočátku jsme si to vysvětlovali tím, že se dosud v českém kulturním prostoru nic podobného nevyzkoušelo, a že tak na diváky vznikají velké nároky, jak si s viděným poradit. Jednotlivé části expozice jsou totiž doplňovány a rozvíjeny různými uměleckými intervencemi natolik, že její naučný význam jako by se vytrácel. Lidé dostávají emoce místo předpokládaných údajů, obrazy a zvuky místo textů. Vlastně získávají svědectví o inspirativnosti literárních textů a literárního života, přímo a bez přípravy do něj vstupují, ale data o osobnostech, vlivech či vztazích se jim servírují méně (a rozhodně méně srozumitelně), než očekávají.

Do jaké míry však mají být návštěvníci a návštěvnice opravdu detailně informováni?Nepotřebují spíš povzbuzení k osobnímu a osobitému čtení? Tedy především pochopit, že beletrie nabízí praktické nástroje, které člověku umožňují orientovat se ve světě? A že v rámci určité literární tradice, nezbytné k zajištění alespoň minimální srozumitelnosti, jde při čtení vždy o intimní zážitek a intimní interpretaci? Mnozí návštěvníci tuto „odvahu“ kurátorů pochopí a vnímají ji kladně, a to i chvíli potom, co tu a tam hrozí písemnou stížností na „patřičná místa“.

Jak zobrazit literární síť

Pro srozumitelnost se pokusím vysvětlit, jak jsme při vzniku expozice uvažovali. Ne vždy se úvahy vydaly stejným směrem, ale potřebu stanovit každé kapitole či tématu určitý „problémový rámec“ jsme řešili pokaždé. Kupříkladu, když se rodila expozice věnovaná Kritickému měsíčníku, snažili jsme se zvolit téma, otázku, kontrast, cokoliv, co slibovalo dynamiku, na níž se dá prezentace vystavět. Pro osmou místnost expozice Rozečtený svět bylo tedy zadáno téma Kritický měsíčník, a také název V síti. Chtěli jsme naznačit způsob existence literárního společenství, ukázat síťové spojení, částečně organizaci bez centra, která ale situaci měsíčníku úplně neodpovídala, protože ve středu dění po celou dobu stál romanista a univerzitní profesor Václav Černý. Sbírali jsme materiál, dokumenty a přemýšleli, jak téma prezentovat – kterou stěžejní myšlenku vyložit, nebo spíše zobrazit v prostoru. Věděli jsme toho dost, materiálu bylo nepřeberně, měli jsme články, vzpomínky, fotografie a dopisy, ale nevěděli jsme, jak celek uspořádat, aby problematika dorozumívání a spolupráce, drama, jež literární kritika může vyvolat, byla zřejmá. Troufám si říct, že tradiční přístupy k vystavování by podobnou otázku neřešily – vyskládaly by se dokumenty, sem tam přidal komentář. Psala by se totiž kniha. Spoléhalo by se na soustředěné čtení samotných archiválií.

Architekti Jakub Červenka a Václav Šuba ale přišli s nápadem elektrické sítě. Tím jsme měli téměř hotovo a všechny možné asociace, jež se s návrhem pojily, se daly při realizaci místnosti použít. Síť tedy měla naznačovat spolupráci, elektrická síť ve formě nástěnné kabeláže energii proudící mezi jednotlivými osobnostmi reprezentovanými nástěnnými displeji. Navíc na Strahově, kde Památník národního písemnictví sedmdesát let sídlil, byla v pracovnách instalována elektřina právě tímto starým způsobem. Přes omítku se táhlo řečiště drátů, všude byly upevněné krabice a otočné vypínače. A tak jsme tuto estetiku zachovali pro Kritický měsíčník. I starší zaměstnanci byli tak nějak rádi. Vše se zdálo být jasné, zavládlo uspokojení. Ale stalo se přesně to, co popisuje v jednom článku učitelka Eva Marková: „Právě doručování informací od kurátorů směrem k návštěvníkům pro mě bylo nejslabší částí všech expozic.“

Podobně napsala univerzitní profesorka Iva Málková – sice o jiné místnosti, ale obě poznámky lze vztáhnout k celku: „Vstupním, a velkoplošným entrée jsem byla při prvotní srážce zaskočená a zmatená zůstávám.“ Ano, měli jsme dobrý nápad. Ale jasné to bylo jenom nám, kurátorům, pak několika návštěvníkům, nikoliv většině osamělých zájemců ani mnoha učitelům, jak se mnohokrát potvrdilo. A ani další místnosti expozice si nevedly o moc lépe. Veškerému kontextu, kontrastnímu řazení místností vedle sebe i dlouho promýšlenému volení témat návštěvníci jen obtížně rozumějí. Ale chybu nelze hledat na jejich straně, a tak jsme začali vysvětlovat.

Emancipační gesto

Zdá se, že to chce jenom čas! Příchozí čekali knížky, rukopisy, předměty – alespoň tak to říkají. A dostali je – sice v menším množství, ale naučili se je hledat, a to podle svého. Dokázali se zorientovat. Doufám, že když Muzeum literatury vytrvá, přiláká a současně si vychová otevřené publikum, kterému se podaří ukázat, že literatura nespočívá pouze v nějakém zbytečném snění a že nemá jen funkci čistě osobního svědectví. Časem snad vykročíme dál a budeme umět ukázat, co se při čtení odehrává, jak vypadá čtenářův pohyb v tomto „mezisvětě“ – snění, vzpomínání, přemýšlení, obraznost, soustředění. Možná, že se literatura a spisovatelství musí obhájit, a má­-li to tak být, je nezbytné začít od základů. Vysvětlovat, že psaní knih i jejich čtení je zcela praktická věc, sloužící lidskému superorganismu.

Připouštím ale, že v našem počínání hrála roli ještě jiná skutečnost. Památník národního písemnictví byl podle mého vždy příliš spojený s Ústavem pro českou literaturu. Má to svůj historický důvod, stejně jako jeho provázání s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Ale pokud by dál kráčel touto vyšlapanou, už jednou definovanou cestou, nikdy by nenašel svou originalitu. I to může na některé příchozí působit jako příliš rychlé, dravé a třeba i drzé gesto. Může se zdát, že „emancipační“ snaha Muzea literatury upoutat pozornost méně specializovaného publika, aniž by ovšem slevilo z poctivosti a odbornosti, a své sbírky už nenabízet pouze ke čtení probíhá příliš netrpělivě.

Jsem přesvědčený, že se Muzeum vydalo správným směrem. Myslím, že je to pro všechny přínosné, Díky provádění a komentování se vlastně vytvořily mezi Muzeum a školami mnohem osobnější vazby. To by se jinak nestalo.

Autor je komparatista a literární kritik.