Sudety jsou pojem, který má v naší kulturní paměti jednoznačně negativní konotace, a snad žádný Čech vůči němu nedokáže za­­ujmout neutrální stanovisko. Krajina nejprve opakovaně kolonizovaná německy mluvícími přistěhovalci, následně krajina průmyslová a kypící životem, po válce krajina zpustošená, vylidněná, opuštěná a posléze vytěžená. Zásluhou nejrůznějších rozvojových programů jsou sice tyto převážně pohraniční kraje oživovány a stávají se turisticky přitažlivými, otisk minulosti je v nich však nesmazatelný a málokdo z „vnitrozemí“ by zde chtěl žít.

Kam až sahají Sudety

Na rozdíl od sousedního Polska, kde znamenají Sudety bez jakéhokoliv hodnotícího znaménka jasně vymezený geomorfologický hornatý region na česko­-polské hranici s nejvyšší horou Sněžkou, v české kultuře je takto jednoduše definovat nelze. Ostatně jak píší olomoučtí germanisté Ingeborg Fialová­-Fürstová a Jörg Krapmann v Plavu č. 8/2017: „Slovo Sudety v českém prostředí stále ještě není – a patrně nikdy nebude – čistým bezpříznakovým historickogeografickým či kulturněgeografickým pojmem, při jehož užití by se okamžitě neotvíraly hlubiny asociací, historických reminiscencí a resentimentů – a s nimi staré rány. Stejně příznakové jsou odvozeniny a složeniny sudetský či pak i sudeťácký, Sudeťák a sudetoněmecký.“

Nad geomorfologickou soustavou tak v českém kontextu jasně vítězí aspekt historický. Když v říjnu 1918 vzniklo Československo, reagovali čeští Němci vyhlášením Německého Rakouska, které mělo zahrnovat čtyři sudetské provincie: Německé Čechy se sídlem v Liberci, Sudetsko se sídlem v Opavě, Šumavskou župu se sídlem v Českém Krumlově a Německou jižní Moravu se sídlem ve Znojmě. Rozsahem největší byla první oblast, zasahující celý dnešní Karlovarský kraj, většinu kraje Ústeckého a Libereckého, druhá oblast zase pronikala hluboko do vnitrozemí a končila nedaleko Olomouce. Jelikož jednoznačné určení jazykové hranice bylo takřka nemožné, nelze dodnes – německé požadavky po první světové válce byly bezpochyby extrémní – jednoznačně prohlásit, kde vlastně Sudety na českém území ležely a není­-li to ve výsledku pojem skrz naskrz politický.

Opatrné začátky

Abych mohl následující úvahu o tematizaci sudetské problematiky v české literatuře konkrétně ukotvit, budu vycházet právě z tohoto rozdělení na čtyři geografické oblasti, jakkoliv je účelové. V souvislosti s česko­-německým turbulentním soužitím je bez jakékoliv pochybnosti nejvíce připomínána severočeská oblast, výrazněji méně severomoravská a jihočeská oblast, naopak v případě jihomoravské oblasti je existence německého prvku nejvíce oslabena.

Poválečný odsun Němců, uskutečněný dle principu kolektivní viny, který je sice eticky nepřípustný, avšak v kontextu zjitřené doby pochopitelný, byl po nástupu komunistů k moci tabuizován, respektive vytěsněn z narativu československých dějin. Proto jeho tematizace v literatuře dlouho absentovala. První, komu se podařilo toto tabu prolomit, byl Jaroslav Durych v novele Boží duha, vydané knižně v roce 1969, avšak datované již o čtrnáct roků dříve. Do vysídleného pohraničí se vrací starší muž, který se ve zdánlivě opuštěném domě setkává s mladou Němkou, jež se sem potají vrátila. Oba bezejmenní aktéři pak vedou v domě rozhovory soustředěné k osudu ženy, které ublížili jak Češi, tak Němci. V závěru dojde k jejich intimnímu sblížení a oba si slibují nový společný počátek i s ohledem na opakované připomínky určitého mužova politického vlivu. Stojí za zmínku, že román přeložil do němčiny a opatřil brilantním doslovem Jan Patočka, jenž považoval oba protagonisty především za kajícníky, stejně jako autora prózy, který si uvědomoval „nesmírnou zátěž viny“.

Durychově poetice není vzdálena trojice prvních prozaických děl o dvě generace mladšího spisovatele Vladimíra Körnera: Střepiny v trávě (1964), Slepé rameno (1965) a Adelheid (1967). Volný cyklus próz dějově zasazených do prostředí horských osad a samot na česko­-moravsko­-slezském pomezí v době podzimu 1945 doplňují romány Zánik samoty Berhof (1973) a Zrození horského pramene (1979). Všem těmto prózám je společný baladický děj a pochmurná atmosféra doby, kdy nic „není dokonáno“ a „všechno jen pokračuje“, protože v tomto kraji nelze najít lásku ani smíření. Zatímco v prózách z šedesátých let je v centru pozornosti typický körnerovský hrdina, tedy člověk vykořeněný a osamělý, který se marně pokouší nalézt spřízněnou duši, v následujících částech cyklu se vypravěč upíná k postavám mladším až dětským, skýtajícím jistou možnost naděje do budoucna.

Trojice zakladatelských děl

Během normalizačního dvacetiletí se s výjimkou spíše trpěných Körnerových knih o Sudetech nepsalo. Pokud byly prózy do pohraničí umisťovány, pak byl vyzdvižen zcela jiný aspekt tohoto kraje, převážně industriální prostředí a jistá „odlidštěnost“ jdoucí až za hranici normálnosti (Vladimír Páral, severočeská škola). Možnost navrátit se k problémům česko­-německé koexistence a k důsledkům z toho plynoucím tak přišla, stejně jako v případě jiných tabuizovaných témat, až po listopadu 1989. Klíčovou roli přitom sehrála rodová sága kdyňského rodáka Zdeňka Šmída Cejch (1992), jejímž prostřednictvím autor položil základy do budoucna oblíbeného kronikářského vyprávění o soužití Čechů a Němců. V jeho případě se jednalo o rodinu Schmelzerů žijící v západočeském pohraničí a dobu od 18. století přes dvě světové války, odsun Němců až po poválečnou agonii. Na rozdíl od Durychovy a Körnerovy koncentrovanosti do jediného historického okamžiku Šmíd protáhl dějinnou linii do minulosti i do budoucnosti.

Také v případě próz Václava Vokolka a básní Radka Fridricha se jedná o autorskou osobní zkušenost se sudetskou krajinou (navíc jde u obou o Děčínsko) a určitou její procítěnost. Novelistický diptych Pátým pádem napsal sice Vokolek již v sedmdesátých letech, ale publikován byl teprve v roce 1996. Přestože jsou obě novely smyšlené, poměrně přesně a s neobyčejnou citlivostí vystihují poválečné poměry v pohraničí. V popředí přitom není devastace krajiny, ale duší lidí, kterým je osudově dáno se se Sudety „stýkat a potýkat“. Fridrichova poezie je již od prvotiny V zahradě Bredovských (1999) pevně usazena v krajině Sudet, v místě znovu a znovu hledaném. Básník jako by se rozpomínal na sudetské Němce, kteří zde žili, snaží se hledat jejich stopy a budovat svou vlastní historii. Tato sebeidentifikace básnického subjektu s pamětí kraje vrcholí v trilogii sbírek Řeč mrtvejch (2001), Erzherz (2002) a Nebožky (2011).

Sudetská kulturní konjunktura

Po roce 2000, tedy po utichnutí zhola zbytečných diskusí o případném odvolání Benešových dekretů, se Sudety staly neobyčejně atraktivním tématem umělecké literatury, filmu i komiksu. Stačí vzpomenout komiks Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka Alois Nebel (2004–2006), podle nějž natočil Tomáš Luňák s použitím rotoskopie stejnojmenný film (2011), prózu Veroniky Bendové Vytěženej kraj (2019), povídky Pavla Brycze, romány Jakuby Katalpy, seriál HBO Pustina (2016), rozsáhlou prózu Alice Horáčkové Rozpůlený dům (2022) nebo komiks Filipa Reifa Sudetenlove (2023). Tento výčet je pouhou špičkou ledovce, a je tedy poměrně složité v takové záplavě titulů rozeznat, které dílo bylo psáno s bytostnou potřebou vyjádřit svůj intimní vztah k sudetské krajině, případně se navrátit k vlastním kořenům, a které naopak vypočítavě sahá po lákavém tématu. Zápletky, postavy a interakce mezi nimi jsou totiž mnohdy vytvořeny podle několika schémat či kadlubů, a jsou tudíž snadno předvídatelné a zaměnitelné, stejně jako jsou až do omrzení využívány některé emblematické objekty (zámek Jezeří pnoucí se nad zpustošenou hnědouhelnou pánví) nebo události (přesun mosteckého kostela Nanebevzetí Panny Marie v roce 1975). Ty jsou sice zmiňovány rovněž v próze Veroniky Bendové, avšak jinak se tato specifická „road movie“ o dvou mladých lidech, hledajících exteriéry pro televizní seriál, od většiny „sudetské produkce“ odlišuje. Věčně po­­učující Hugo totiž Irenu seznamuje především s lágrovou historií Krušných hor, jak nacistickou, tak převážně tou komunistickou. Ona titulní vytěženost severočeské krajiny se tak netýká pouze nerostných surovin, ale rovněž zplundrování osudů lidí, kteří se zde ocitli za trest, ať už jako vězni, nebo nucení přistěhovalci. S tímto vědomím už rozumíme tomu, proč po půlstoleté cézuře, během níž byla z kořenů vyrvána příroda, kultura i paměť tohoto regionu, není možné navázat na jeho předchozí přirozený vývoj.

Dokonalou ukázkou konjunkturálního vy­­užití sudetské tematiky je povídková antologie Sudety. Ztracený ráj, jež vyšla loni v Hostu. Poměrně trefný název jistě není náhodný, ostatně sousloví „ztracený ráj“ použil rovněž Patočka v doslovu k Durychově próze a stejně se nazývá také první kapitola Körnerova Slepého ramene. Antologie se vyznačuje rozporem mezi vskutku skvostnou grafickou úpravou a fádním obsahem. Kniha byla za použití vysokogramážního papíru vytištěna modrým písmem, přičemž stejnou barvou jsou vyvedeny přiléhavé ilustrace Jaromíra 99. Ostatně právě od tohoto jesenického výtvarníka a hudebníka vzešla prvotní myšlenka projektu, jak čtenáře informuje redaktor souboru Jakub Šilhavík. Na obálce navíc pozorný čtenář objeví čtyři výlisky tvarově odpovídající území oněch „neposlušných“ provincií.

Na většině z desítky povídek je příliš znát, že autoři pouze plnili zadání a Sudety v nich hrají jen roli kulisy (tím ovšem není myšlena samotná krajina, která je například v textech Michala Vrby a Jany Hajdové zachycena velmi poutavě). Nejde přitom o ne­-uvěřitelnost (snad jen próza Jakuby Katalpy je přitažená za vlasy) či problematičnost povídek, které jsou založeny na běžných námětech jako láska a nenávist, ale o to, že jejich zápletka by se mohla odehrát víceméně kdekoliv. To nejlépe ukazuje, že sudetské téma už je v literatuře dostatečně „provařené“ a není zde co objevovat.

Nedosti na tom; v případě titulů, jako je román Annetchen, dívka ze Sudet (2025) Jitky Blažkové nebo trilogie Sudetský dům (2022–2024) Štěpána Javůrka, který příliš nerozlišuje mezi literaturou a komerční turistikou, už se jedná vyloženě o parazitování. Sudety v názvu, podtitulu či anotaci se bohužel staly vyprázdněnou reklamní nálepkou, podobně jako je tomu u modrobíle pruhovaného mundúru osvětimských vězňů na obálkách knih s tématem šoa.

Žánrovky… a co dál?

O tom, že Sudety je možné literárně zobrazit jinak než ve víceméně realistickém kódu, svědčí dva tituly z poslední doby. Leoš Kyša, který jako František Kotleta chrlí jednu akční fantasy za druhou, vydal pod svým občanským jménem román Sudetenland (2023). Jeho děj, zasazený do doby po sametové revoluci minulého století v autorově rodném Bruntálsku, je založen na alternativním předpokladu, že odsun Němců byl zásluhou včasného zásahu poválečného ministerského předsedy Zdeňka Fierlingera realizován jen z jedné třetiny. Na pozadí raných devadesátých let jsou líčeny vyhrocené národnostní problémy mezi Čechy a neodsunutými Němci, jež s koncem komunistické totality oživila možnost svobodně se vyjadřovat. Přestože porevoluční realitu zobrazuje Kyša s určitou bravurou, románu neprospívá překombinovaná detektivní zápletka.

Petr Wolf opatřil svůj román Error in calculo (2025) podtitulem „sudetské landscape postapo“, což je poměrně přesná charakteristika, ovšem s tím, že ono „sudetské“ zde hraje tu nejmenší roli. Próza naopak svědčí o autorově důkladné znalosti pomezí Jizerských hor a Krkonoš, kde se většina příběhu odehrává a kde je krajina devastována podivným vetřelcem. Škoda, že se děj románu zvrhne v marný boj s fyzickými i netělesnými příšerami, aniž by se čtenář dozvěděl, co se onou titulní „chybou ve výpočtu“ vlastně myslí.

Tyto dva (zatím) ojedinělé texty dokládají, že se sudetská tematika už přežila a próza nemá čtenářům v tomto ohledu co nabídnout, nechce­-li ohýbat dějiny nebo vytvářet nevěrohodné postkatastrofické vize. Jistěže ve středním a nižším literárním patře bude toto téma vykazovat jistou setrvačnost a bude se těžit z někdejší „slávy“, avšak pro uměleckou literaturu je podle mého názoru tento námět „mrtvý“.

Autor je literární historik a kritik.