Návštěva muzea nám nabízí prožitek ze své podstaty bezprostřední a přímý. Jakmile však tato autentická zkušenost skončí, musíme se spolehnout na to, co nám z ní zůstalo v paměti. Paměť není krabice určená k naplnění fakty a událostmi, kterou můžeme vyprázdnit, až bude plná. Je to spíše nádoba s mnoha otvory, jimiž informace a vjemy proudí dovnitř a ven. Něco zůstává, něco ne. Paměť je dynamický a vysoce selektivní proces, protože kapacita mozku je obrovská, ale naše paměťové schopnosti nikoli.

Mentální diskomfort

Paměť vlastně nikdy přesně nezachytí vše, co do ní v danou chvíli proniklo. Vždy to, čemu říkáme skutečnost, mnoha způsoby posouvá, vyhlazuje, zveličuje, nebo naopak potlačuje a vytěsňuje nepohodlné prvky i celé segmenty. Navíc si pojmy a události většinou ukládáme v podobě obrazové či verbální i neverbální reprezentace. Jakmile se osoba nebo událost stává předmětem reprezentace, ocitá se v moci jiného: skrze jazykové a obrazové kódy a mechanismy se promění v subjekt vyprávění, které může být produkováno a reprodukováno v masovém měřítku, až nakonec dochází k jeho objektivizaci ve společenských vědách, v mé­­­­diích, v politice nebo v muzeu. Podle Viléma Flus­sera „dějiny začínají s vynálezem písma: nikoliv proto, že písmo zachycuje procesy, ale protože proměňuje scény v procesy: vytváří historické vědomí“. Přírodně strukturovaný čas se mění v čas historický, technicky produkovaný, měřený a organizovaný, plně upotřebitelný v muzejním prostoru, kde může mimo jiné uspokojovat poptávku po orientačních bodech a smyslu.

V psychologii se setkáváme s teorií kognitivní disonance, publikovanou v roce 1957 Leonem Festingerem. Kognitivní disonance je mentální diskomfort, kdy se setkáme se dvěma nebo více odlišnými názory, představami nebo hodnotami. V každodenním životě vždy hledáme psychologický soulad mezi svým osobním očekáváním a realitou světa. S podobnou situací se potýká i paměť. Realita je příliš složitá na to, aby se do našeho vědomí dostala celá, takže jsme nuceni ji zjednodušovat na sled dojmů a obrazů a zároveň neustále dodáváme vlastní kontext. Snažíme se tedy najít rovnováhu mezi novými a starými informacemi, přičemž zcela pomíjíme fakt, že vypověditelnost světa je iluze, do níž se člověk musí uchýlit, aby byl schopen fungovat jako sociální bytost.

Kolektivní halucinace dějin

Každý technicky produkovaný zápis otevírá pole smyslu a generuje společenství uživatelů, protože je nadán trvalostí v čase i prostoru. Produkuje tak paměť, s níž lze zacházet podle pravidel technického přenosu informací. Technika je tedy nosič paměti: dokáže v reálném čase skladovat mnohem více informací než člověk, a pokud má vhodné zadání, vždy ví, co s nimi má dělat. Produkce a přenos informací se stávají jedním z hlavních průmyslových odvětví, což znamená, že generují bohatství a moc. Po staletích mytologií a ideologií tak přišla doba technokratické správy, v níž technologie podobně jako dříve náboženství pronikají do všech oblastí veřejného i soukromého života. Až dnes můžeme pozorovat nechtěné důsledky tohoto pohybu. Kolektivní halucinace dějin byla dlouho díky mocenskému a náboženskému tlaku víceméně homogenní a konsenzuální, v novém tisíciletí je však rozbita na často protichůdné tábory a názorové skupiny.

Dynamika národních dějin je u konce s de­­chem, národ sestoupil z piedestalu a humanitní vědy jej podrobují nemilosrdnému zkoumání. Badatelskou prací v archivech vychází najevo pravda o jeho historii a nebývá příliš lichotivá. Denacionalizace potom nápadně připomíná denacifikaci i dekomunizaci: k sebezpytování a sebelítosti se často přidává sebenenávist. Celkem logicky se jako reakce na tento dějinný masochismus objevuje ideový protipohyb v podobě populistických a dezinformačních postojů a uskupení, jež lze chápat i jako projev snahy o navrácení dřívější hrdosti a velikosti.

Pokud minulost nevzniká samovolně, ale jako kulturní a společenský konstrukt, probíhá skrze něj boj o podobu a interpretaci kolektivní identity. Sdílení společných hodnot se vždy propisuje do recepce kulturních fenoménů a významných postav, včetně literárních, jejichž zařazení do kánonu národní, případně evropské kultury se ovšem dynamicky mění v čase. Neustále tak probíhá propojení přítomnosti s minulostí, která je formalizovaná a stabilizovaná psanými, obrazovými či zvukovými záznamy, a její udržování v kolektivní paměti často mívá ceremoniál­ní až sakrální ráz. Tím se vytváří a udržuje vědomí kontinuity a sdíleného smyslu, posilované skrze zavedené rituály při oslavách výročí a připomínání kodifikované minulosti. Současně se legitimizuje autorita příslušných institucí a státního aparátu. Shora vytvářený společenský konsenzus představuje vlhký sen většiny politických stran, které potřebují silné příběhy pro svou voličskou základnu. Protože v demokratických systémech všechny proudy a vrstvy ve společnosti přece jen nevyznávají stejné hodnoty (zejména v důsledku rostoucí sociální nerovnosti), vytvářejí si alternativní historii a neoficiální nebo přímo antisystémové narativy, které se změnou politického režimu mohou projevit i v paměťových institucích.

Privilegovaná místa paměti

Velkou roli hrají rovněž masově dostupné digitální technologie a sociální sítě, jež vysloveně ponoukají k multiplikaci a fragmentarizaci kolektivní paměti. Nové technologie – jako tolikrát v minulosti – otevřely nový prostor, v němž se ihned začaly vršit interpretace a komentáře, nové pohledy na minulost a v důsledku toho pochopitelně i na přítomnost a budoucnost. Opět se ukazuje, že vše souvisí se vším a nic není zapomenuto, žádná bitva není definitivně rozhodnuta a se všemi možnostmi je třeba počítat. Bobtnání informací a jejich výkladů nicméně může dojít k meznímu bodu, po jehož překonání se mění celé paradigma. To, co se dnes děje s kolektivní pamětí, je bezprecedentní a má to vliv v politické, sociální i kulturní oblasti. Paměťové instituce mohou v této dynamické situaci sehrát zásadní roli. Jejich úkolem by v blízké budoucnosti mělo být zajištění platformy pro komunikaci různých hlasů ze stále širšího spektra názorů, včetně těch alternativních, a jejich přizvání do diskuse.

Muzea a archivy jsou privilegovaná místa, v nichž se kolektivní paměť setkává se subjektivní pamětí poznamenanou individuální zkušeností, výchovou, vzděláním a obecněji kulturní kompetencí. Neurovědci prohlašují, že v lidské paměti se mnohem hlouběji než objektivní pravda faktů (která ovšem často bývá souborem polopravd, lží a iluzí) otiskuje subjektivní pravda emocí a asociací, které vytvářejí pružnější formu pro křehké lidské konstrukce, tvořené prožitými událostmi, vzpomínkami, kognitivními sedimenty i zakořeněnými zásadami. „Čím více asociací si vytvoříte, tím pevnější jsou jejich vazby a tím silnější je paměť,“ napsal psycholog Daniel Schacter v knize Searching for Memory: The Brain, the Mind And the Past (Hledání paměti. Mozek, mysl a minulost, 2008). Přitom ovšem upozorňuje, že tyto asociace s minulostí právě vytvářejí povahu paměti jako konstruktu, neustále ji modelují a deformují.

Současná muzejní expozice proto musí nabízet silné okamžité vjemy, dojmy a emoce, které lze vyvolat skrze obrazy, barvy, zvuky, hlasy, texty, ale také málo známé nebo překvapivé informace podané výrazným a neotřelým způsobem. Asociace a analogie navíc často vycházejí z podvědomí a vytvářejí s novými informacemi jakýsi amalgám, komplexnější než holá fakta a někdy i obsáhlejší než původní událost. Potenciál této kombinace faktické a emocionální roviny si již dlouho uvědomují média, PR, marketing a reklamní průmysl, jak ukázal v polovině padesátých let Roland Barthes ve svém zásadním díle Mytologie (1957, česky 2004).

Afektivní obrat

Emocionální rovina hraje dvojí roli – nejprve v okamžiku získání informace, poté ve chvíli její aktualizace, tedy jejího vyvolání v paměti. Pokud byl na začátku silný dojem, silná emoce, může být o dva týdny později, kdy už podobná emocionální situace nenastane, výrazně oslabena. Informace se udržují čerstvé a v původním tvaru po velmi omezenou dobu, pak se z nich stává změť či směs, z níž lze vypreparovat jen útržky toho, co se skutečně odehrálo. Ale co přetrvá a může být časem i posíleno, je původní emoce s informací spojená. Každá intelektuální, smyslová i fyzická participace upevňuje zážitek a posiluje emoční paměť. Akt vnímání je vždy otevřený a neukončený, nikdy nejsme zcela uzavření do nějaké situace. Naše percepční rámce sice ohraničuje kulturní kompetence, výchova, náboženské či politické přesvědčení a další limitní faktory, to ale neznamená, že nejsme schopni své hranice překračovat prostřednictvím imaginace, excitace, hypnotismu nebo extáze. Naše bezprostřední, předpojmová zkušenost je navíc inherentně synestetická, všechny smysly se v ní prolínají.

Maurice Merleau­-Ponty tvrdí, že synestetické vnímání odsouváme do pozadí a často si ho nejsme vůbec vědomi, protože jsme příliš fixováni na plochý obraz světa. Naladit se v muzeu na smyslové vnímání v souladu s rozumovým uvažováním může být cesta k hlubšímu pochopení přijímaných skutečnosti. Záleží na míře naší pozornosti, kterou je třeba vybudit ideálně už před vstupem do muzejního prostoru. Vytvořit očekávání není jednoduché, zklamat očekávání je naopak snadné. Návštěva muzea je vnímána jako volnočasová aktivita a smyslový a estetický účinek při ní hraje určující roli. Silný zážitek z jednoho muzea může vést k návštěvě dalších, naopak neinvenčnost a nuda samozřejmě odrazují. Emoce vyvolávají jiný způsob přemýšlení o světě než striktně racionální přístup, dostávají se více pod kůži, mohou být i surovější, mají bezprostřední vliv na náladu a současně delší paměťový otisk. V muzejní praxi probíhá zhruba od začátku tisíciletí afektivní obrat, který jako kurátorská, teoretická a analytická perspektiva mění pohled na nové role, jež mohou muzea hrát v emocionálně stále náročnějších časech. „Pokud jazykový obrat představuje naše uznání, že jazyk pomáhá tvořit realitu, pak afektivní obrat naznačuje, že emoce mají podobně zásadní roli v lidské zkušenosti,“ tvrdí David Lemmings a Ann Brooks v knize Emotions And Social Change (Emoce a společenská změna, 2014).

Autorita versus pluralita

Emocionální kurátorství nechává působit samotné objekty, obrazy a texty za podpory hudby, rytmů, zvuků, barev, instalací, multimédií a živého umění. Zpomalení návštěvy je žádoucí. Každý kurátor sní o tom, že návštěvník stráví v expozici celou otevírací dobu, a ještě se vrací. U nás nejsou nové požadavky na muzejní praxi tak vyhrocené jako v zemích, kde mají přece jen víc másla na hlavě. Přesto se nabízejí oblasti, které lze nově pojmout. Vyrovnání se s naší relativně nedávnou minulostí a jejími bolavými ranami má silný interpretační a emocionální potenciál, aniž musíme sklouzávat do senzacechtivosti a přílišné polarizace. V muzejní praxi bychom měli podporovat fantazijní a imaginativní přístup, jenž nemusí být v rozporu s logickou a efektivní formou expozice. Ta by neměla být pouhým souborem předmětů a fragmentů, jež ztratily svůj původní kontext. Moderní muzeum představuje území vyhrazené pro kurátorskou svobodu, otevírá prostor pro návštěvníkovu představivost, ale může to být rovněž místo, kde se formují nové kulturní normy. A samozřejmě je to také prostor, kde může dojít k nedorozumění, k nesouladu mezi záměrem tvůrců expozice a očekáváním návštěvníků.

To souvisí s fabulací významu a smyslu v muzeích v posledních dvou stoletích. Graham Black v knize Museums And the Chal­lenge of Change: Old Institutions in a New World (Muzea a výzva ke změně. Staré instituce v novém světě, 2021) píše, že „muzea mají závazek nejen shromažďovat, uchovávat a dokumentovat hmotné doklady minulosti, ale také je invenčně zpřístupňovat veřejnosti. Už při výběru toho, co sbírat, určují, co je a co není historie. Způsobem, jakým tyto hmotné doklady vystavují a interpretují, potom konstruují a předávají významy.“ V současné muzejní politice ovšem stále existuje konflikt mezi vytvářením významů podporujících autorizovanou kolektivní paměť, často spojenou s mýtem pokroku a národní identity, a ambicí působit jako místa plurality a inkluze, která dávají hlas marginálním, utlačovaným, umlčovaným nebo zapomenutým.

V podstatě se jedná o různé podoby paměti a jejich vzájemnou konfrontaci: soukromá čili individuální paměť versus kolektivní a politická paměť; zavedená a oficiální paměť versus marginální a potlačovaná paměť. Paměťové instituce pracují sice zejména s hmotnými předměty, ale také s nehmotnými představami, reprezentacemi, významy, přesvědčeními, interpretacemi a někdy i pocity a spekulacemi. Každá doba skrze své instituce vysvětluje a zprostředkovává to, co se stalo, a takto zpracovaný příběh vydává za minulost, kterou si přivlastňuje. V naší (zdánlivě) postideo­logické době jde také o zachování politické a ideologické neutrality a zároveň o snahu vyhnout se redukci na čistě ekonomické či zábavní aspekty.

Kritická muzea a traumafilie

Polský historik umění a kurátor Piotr Piot­rowski zavedl dva nové termíny, skrze něž vysvětluje, jak východoevropské země zacházejí s traumatem komunismu ve své nedávné minulosti jak v historii, tak v umění. Traumafilie zpracovává traumatickou minulost, zatímco traumafobie ji potlačuje. Pokud muzeum zaujme traumafobní přístup, ztrácí možnost být politické a rezignuje na kritický přístup k současnosti. Na druhou stranu traumafilní instituce se negativním stránkám minulosti někdy věnují nadměrně a hrozí jim riziko jednostrannosti. Piotrowského myšlenka kritického muzea je příkladem traumafilního přístupu, který zohledňuje všechny aktéry dějinných událostí v mnoha souvislostech a bez ohledu na národní identity, a může tedy kriticky chápat dějiny nejen v postkomunistických zemích, ale v řadě dalších zemí s koloniálním a postkoloniálním dědictvím. V těchto zemích nicméně žádné kritické muzeum týkající se koloniální minulosti neexistuje, snad kromě Cité natio­nale de l’histoire de l’immigration v Paříži, které před několika lety zahájilo důležité debaty týkající se koloniální problematiky v celé její šíři.

Nedostatek kritických muzeí je zřejmý, jde ovšem o logický důsledek muzejní politiky v posledních dvou stoletích, kdy byly paměťové instituce většinou určeny k legitimizaci „oficiální“ minulosti, zaměřené na aktivity elit – panovníků, politiků, vůdců a také intelektuálů – a k začlenění tohoto elitářského vyprávění do kolektivní paměti. V současné době, kdy se i oficiální instituce stávají přece jen přístupnější vůči různým perspektivám, nabývá na významu rozvoj kritického a multipolárního přístupu. Například v kontextu posledních dvou staletí literatury v českých zemích tak můžeme odhalit koexistenci české, německé a židovské kulturní paměti a souběžnost oficiální, zavedené a známé kulturní produkce s více či méně okrajovou, skrytou, exilovou nebo i částečně zapomenutou literární tvorbou.

Paměťové instituce stojí nepochybně teprve na začátku procesu zapojování různých pamětí a perspektiv do své činnosti, ale tento přístup bude zřejmě klíčovou otázkou blízké budoucnosti. Lze jej samozřejmě podpořit multimediálními a interaktivními technologie­mi, schopnými působit nejen na mozek, ale také na tělo a všechny jeho smysly. Emoce patří k mocným nástrojům kritického myšlení, nicméně jedná se o dvousečnou zbraň a jejich využití v muzejní praxi znamená vedle efektivního (a proč ne i efektního) zvýraznění předávaných informací vždy také specifické mediální poselství se vší ambivalentností, která k tomu patří.

Autor je spisovatel a překladatel.