Jamie xx je miláček publika. Málokdo ze současných elektronických muzikantů se těší takové adoraci a tak nadšenému – nebo nekritickému – přijetí jako frontman indie skupiny The xx. Sólová diskografie letos šestatřicetiletého Jamieho Smitha přitom až do konce září čítala jen remixové album písní Gila Scott­-Herona We’re New Here (2011) a autorský dlouhohrající debut In Colour (2015), na kterém britský producent ustálil charakteristicky zvonivý sound svých raných singlů – úsporný až minimalistický styl čerpající z housu, ale také z UK garage nebo dancehal­lu. Jamie xx rozvíjí snový pop The xx, respektive k němu vytváří jakousi paralelní větev, ve které kytarovou melancholii převléká do tanečního hávu. Delikátní, zasněná a nekonfliktní – tak by se dala popsat jeho tvorba, respektive její vlastnosti, kterým vděčí za univerzální úspěch u mainstreamového publika.

Průlet dějinami

Skutečnost, že je Jamie xx vyhledávaným head­­linerem velkých letních festivalů, má svůj důvod. Trochu zjednodušeně by se dalo říct, že tvoří taneční hudbu vhodnou pro lidi, kteří ji jinak příliš neposlouchají. S tím ostatně souzní kritika, podle které si z klubového undergroundu bere víc, než do něj – navzdory svému úspěchu – vrací. Hudebník si je těchto výhrad nejspíš vědom a při práci na novém albu In Waves, která začala během covidové karantény, si je vzal k srdci. Asi by nás nemělo příliš překvapit, že výsledek zní jako poučený, ale přece jen poněkud povrchní průlet dějinami taneční hudby.

Snaha evangelizovat široké publikum je znát hned od prvních tónů desky. Úvodní skladba Wanna začíná samplem kultovního tracku RipGroove od dua Double 99 z roku 1997. Úryvek speedgarageového hitu se však záhy neškodně rozplyne v typicky „xxovském“ náladovém oparu, a jeho zasazení na samotný začátek alba tak vyznívá poněkud samo­účelně. Klubovou karmu si ale britský producent vzápětí zase vylepší, když tentýž sampl umístí i na konec skladby, kde poslouží jako odrazový můstek k patrně nejsilnějšímu tracku Treat Each Other Right. Kombinovat vlastní melodické postupy s dřevním breakbeatem a samply soulových klasik umí Jamie xx znamenitě.

S následující skladbou Waited All Night, na­­hranou s kolegy z The xx u mikrofonu, se v pomyslné učebnici ostrovních rytmů posuneme o deset let dopředu – k subžánru UK garage. Přeskakující burialovský beat se k emotivnímu zpěvu Romy Madley Croft a Olivera Sima hodí skvěle, track ale skončí dřív, než se v posluchačově hlavě stihne zabydlet představa o možném raveovém comebacku indie tria.

Zbytečné proklamace

A tak to jde na In Waves pořád dokola. Album jako by se točilo v kruhu: návaly povědomé taneční euforie vždy po chvíli utlumí přílišná uhlazenost a strojenost, která i těm nejvíc „club­-friendly“ bangerům poněkud přistřihuje křídla. Pianový house s masivní dechovou sekcí v Baddy on the Floor sice neurazí, ale ani nenadchne a totéž se dá vlastně říct o většině skladeb desky. Track All You Children místy připomene taneční momenty The Knife, ale zbytečně se utápí v přílišné doslovnosti titulního sdělení o potřebě pospolitosti na parketu.

Podobný sentiment je vlastní i dalším trackům, v čele s pulsující housovou skladbou Life, v níž hostuje queer ikona Robyn, nebo závěrečnou Falling Together, kde jinak příjemný trance ve stylu britské formace LFO z počátku devadesátých let opět sráží heslovité deklamování. Taneční kultura historicky rostla z pocitů sounáležitosti a z komunitního ducha marginalizovaných menšin, takto didaktické provedení však jejímu odkazu poněkud ubírá na autentičnosti. Nejpřirozeněji zní Jamie xx na nové desce tam, kde od podobných proklamací upouští a drží se vlastního stylu – jako v hypnoticky houpavém a lehkým šumem zastřeném tracku Daffodil, který připomene devět let starou prvotinu.

Škoda, že se na desce neobjevily tracky po­dobného ražení, jako je dubový singl It’s So Good, který Jamie xx vydal zkraje letošního roku, nebo dva roky stará dancehallová jízda Kill Dem, která rovněž nezapřela karibské vlivy. Oba tracky se zdály být příslibem producentovy nové, přímočaře taneční reinkarnace. Na albu In Waves však podobně intenzivním momentům otupil ostří.

Ukázkový produkt

Letos uběhlo třicet let od nechvalně proslulého nařízení britské vlády, kterým v roce 1994 omezila volné shromažďování osob za zvuků repetitivní elektronické hudby pod širým nebem, čímž ukončila „druhé léto lásky“. Obchodu s raveovou nostalgií se dnes daří a nejvýrazněji je to slyšet právě u velkých producentských jmen, která ráda odkazují k undergroundu, ale zároveň vytrvale plní festivalové lineupy i playlisty Spotify. Skipující rytmy UK garage tak dnes využívá i kanadský hudebník Caribou a anglický producent Fred Again zase na své letošní desce Ten Days recykluje jungle, přičemž vyprázdněnost formy maskuje domnělou hloubkou příběhů vyprávěných prostřednictvím terénních nahrávek i samplů výpovědí.

S novou nahrávkou Jamieho xx mají oba zmínění společné to, že přes tušení velkých emocí v pozadí je jejich snažení vlastně neškodné. Působí jako profesionálně vyčištěná hudba pro lidi z reklamních agentur, jako produkt se skvěle uchopeným zadáním a ukázkovou realizací. Jamie xx na In Waves vypracoval domácí úkol z historie dance music bezchybně – jeho uhlazená hudba nemá jedinou trhlinu. Jenže právě trhlinami se často do hudby dostávají skutečné, syrové emoce. Zde pověstné barthesovské punctum absentuje.

Taneční hudba s obroušenými hranami sice stěží někoho doopravdy uhrane, o to snáze si však najde své odbytiště. Jako zvuková kulisa korporátních večírků nebo soundtrack k reklamním spotům na parfémy lehce prošumí ušima, skutečný průvan ale rozhodně nezpůsobí.

Autor je publicista.

Jamie xx: In Waves. Young 2024.