„Manifesty Donny Haraway jsou jako kompost v bohaté půdě kritické reflexe, erudice a vtipu,“ prohlásila o díle americké bioložky, historičky vědy a transdisciplinární teoretičky její britská kolegyně Marilyn Strathern. Haraway se do povědomí akademické i kulturní veřejnosti dostala v osmdesátých letech minulého století a od té doby se v něm drží – její texty jsou stále nejen relevantní, ale i novátorské. Z francouzské tradice l’ecriture femi­nine si vypůjčila nelineárnost, performativitu a specifický, autobiograficky laděný styl, který využívá při popisu nových pojetí těla: nejprve kyborga, později blízkého druhu.

Světlo z trhliny

Do Manifestu kyborgů (1985, česky 2002) se Haraway dle vlastních slov pustila s cílem dát svému tehdejšímu životu vědkyně (feministický) smysl – ale jinak, než to dělalo takzvané Hnutí Bohyně (Goddess Movement), odmítající technologie a vzývající návrat k přírodě. Taková politika podle Haraway není dostatečně progresivní. Chybí jí subverze. Přišla proto s „kybernetickým organismem“, který vznikl v šedesátých letech v souvislosti se studenou válkou, vesmírným závodem a imperialistickými fantaziemi o technohumanismu, jež se otiskly do politických a výzkumných projektů. Haraway tyto dobové tendence nepřijala, ale ani je bezmyšlenkovitě nezavrhla. V Manifestu kyborgů si je místo toho s ironií přivlastňuje způsobem, na nějž technovědečtí autoři nikdy nepomysleli, a dělá si s nimi, co sama chce.

„Využití světla, které pronikne trhlinou, je konstruktivní subverzí,“ shodli se v knize Subversion! (Subverze!, 2017) mediální teoretik Alfie Bown s politickým filosofem Srećkem Horvatem. A jak víme z písně Leonarda Cohena, „ve všem je nějaká trhlina / jen tak se dovnitř dostane světlo“. Haraway takovou trhlinu (dnes by ji Legacy Russell označil*a jako ­glitch) v technovědeckém diskursu našla, a ovlivnila tak vývoj feministického myšlení na dalších minimálně dvacet let.

Částečně i díky ní se na přelomu tisíciletí objevil posthumanistický feminismus, který zdůrazňuje omezení, ale i možnosti, jimiž feministické politické subjekty disponují v kontextu sexistického, rasistického, ekologického a neoliberálně­-kapitalistického útlaku. A to navzdory tomu, že sama Haraway se k posthumanismu ani k posthumanistickému feminismu, jak jej definuje třeba Rosi Braidotti, sama nehlásí. Místo toho se obrací ke koexistenci vzájemně blízkých druhů, jíž se věnuje s ohledem na jejich historický vývoj, zvláště pak na kolonialismus. Podle Braidotti spojuje Haraway feministický diskurs tělesné materiality s jazykem vědy a technologie a vyzývá nás k zamyšlení nad tím, jaké (nové) druhy těl se v současnosti konstruují – jaký genderový řád nám vzniká přímo před očima. Do centra debaty o nových technologiích přitom klade otázku mocenských vztahů (včetně těch genderových) a rezistence vůči nim. Tato varovná linie je výrazná především v Manifestu kyborgů.

Bílá a čistokrevná

Důvod popularity Manifestu kyborgů je patrný: ve své době představoval radikálně intersekcionální alternativu k esencialistickému feminismu i chytře provokativní odpověď na soudobý diktát technovědy. O necelé dvě dekády později Haraway svůj přístup reviduje a v textu The Companion Species Manifesto (Manifest druhové blízkosti, 2003) se ptá, který ze dvou kolektivních spolusubjektů – kyborg, nebo blízký druh – lépe vypovídá o životaschopných politikách a ontologiích současných žitých světů. Na svou otázku odpovídá zaměřením na mimo­-lidské a více­-než­-lidské tvory a druhy obecně, kterým se věnuje od počátku nového tisíciletí. Manifest kyborgů byl dílem ironie; Manifest druhové blízkosti ne. Přestože ironie a satira sehrály v minulých kulturních epochách klíčovou roli, současná mnohonásobná krize si nežádá cynismus, ale vize a akce.

„Dlouho jsem nosila šarlatový nápis ‚Kyborgové za pozemské přežití!‘, nyní se identifikuji se sloganem, který mohl vzejít jedině z oblasti psích sportů, trénujících psy v poslušnosti, kde i malé chňapnutí může vyústit v rozsudek smrti: ‚Run fast, bite hard‘,“ píše Haraway v Manifestu druhové blízkosti. V něm nás mimo jiné vyzývá, abychom brali vážně lidsko­-psí vztahy. Když mluví o soužití, koevoluci a mezidruhové socialitě, jako příklad po­­užívá sebe a svou fenu: „Jednu z nás – produkt pestré genetické směsi – označují za ‚čistokrevnou‘. Druhá, jež vznikla z podobné směsice, je nazývána ‚bílou‘. Každé z těchto označení vytváří jiný diskurs rasy a obě neseme jeho důsledky ve svém těle (…) Obě jsme samice zbavené možnosti reprodukce, jedna věkem, druhá chirurgickým zákrokem.“

Infekce zvaná láska

Haraway podle vlastních slov ráda podniká „vědecké výpady do mnoha jen částečně prozkoumaných oblastí“. Něco podobného známe i od belgické filosofky vědy Vinciane Despret, která s Haraway sdílí zájem o mezidruhovou socialitu. Teoretik*čka Timothy Morton zase na Haraway navazuje obratem od primátu karteziánského subjektu k objektově­-orientované ontologii.

„Všichni jsme si v základu druhově blízcí. Vzájemně se utváříme ve své tělesnosti. Jeden druhému, ve své specifické odlišnosti, na svých tělech ukazujeme nestydatou vývojovou infekci zvanou láska,“ píše Haraway, podle níž nejsou kyborgové ani blízké druhy pouhými metaforami, ale nástroji pro utváření radikální politiky zakořeněné v mezidruhovém spojenectví a usilující o kolektivní přežití.

Svět je podle Haraway spolubytím s lidskými i mimolidskými či více­-než­-lidskými druhy, a proto je třeba uvědomit si provázanost toho, co jsme si navykli vnímat jako oddělené. Způsobem, jakým její manifesty ilustrují nové formy vztahů, jdou o krok dále za kritiku – umožňují nám představit si a zabydlet způsoby bytí, které odolávají logice pozdního kapitalismu a kultivují prostor sdílené zranitelnosti, vzájemné odpovědnosti a péče. Nutno ale dodat, že taková vize není nízkoprahová – čtení Donny Haraway je bolestivé, a to i pro člověka z akademického nebo uměleckého prostředí. Manifest druhové blízkosti je nicméně o něco přívětivější než Manifest kyborgů. Další motivace u kyborgů nezůstávat.

Autorka je socioložka.