Knihy Zůstat u nesnází. Utváření příbuzenství ve chthulucénu (Staying with the ­Trouble: Making Kin in the Chthulucene, 2016) Donny J. Haraway a Autobiografie chobotnice a jiné anticipační příběhy (Autobiographie d’un poulpe: et autres récits d’anticipa­tion, 2019) Vinciane Despret otevírají prostor, v němž se filosofie, umění, věda a fikce prolínají do nového způsobu vyprávění o životě na Zemi. Obě autorky zpochybňují lidskou výlučnost a místo ní navrhují myšlení založené na vztahovosti, spolužití a citlivosti vůči jiným druhům. Jejich texty názorně ukazují, že jako bytosti, které spoluutvářejí svět, musíme začít vyprávět příběhy, jež nejsou pouze lidské.

Knihu Zůstat u nesnází vydalo nakladatelství Utopia Libri letos na jaře, Autobiografii chobotnice o rok dříve. S každým novým titulem se potvrzuje, že současnou teorii má smysl překládat do češtiny a že je Utopia Libri v tomto ohledu na českém trhu nenahraditelné. Společně s tranzitem, ArtMapou, Neklidem, Broken Books a online publikační platformou ostravské městské galerie pro současné umění PLATO, nazvanou Octopus Press, doplňuje současný transdisciplinární kánon a zásadním způsobem proměňuje jeho vnímání a přijímání v Česku.

Nepředvídatelné hojení

Upřímně nerozumím rozhořčení z kvazivědeckosti, které popisuje část akademické obce při čtení obou textů. Takový postřeh není příliš objevný, Haraway své psaní sama nazývá „spekulativní fabulací“, „spekulativním feminismem“, „science fiction“, „splétáním forem“ nebo prostě jen „SF“. Ani jedna ze zmiňovaných knihse neprezentuje coby ryze vědecký text. Pokud jsou tak někde označovány, jedná se o chybu zprostředkování. Kdybychom ovšem lépe pečovali o metodologický anarchismus, klidně bychom je tak označovat mohli. Vždyť i díky němu se vědecké poznání vždy posouvalo a udržovalo si svěžest, zajímavost a relevanci. Fakt, že k výzkumu tinnitu ve skutečnosti nikdy nepřispěli pavouci, jak to popsala Despret, mi nevadí o nic více než míra odtrženosti hegemonních (západních) vědeckých konceptů časovosti od žité reality miliard tvorů, kterým čas plyne jinak. Vlastně mě to druhé irituje daleko více.

Skutečnost, že psaní Haraway připomíná spíše splétání provázků než laboratorní praxi, není podle jejích vlastních slov „nevinné univerzální gesto, ale riskantní teze v nepolevující historické vztahové nepředvídatelnosti“. Ta je ve světle klimatické krize a širší polykrize nově základní vlastností světa, v němž je každé poznání limitované právě předvídatelností. A je toho tolik, co ani nejexaktnější postupy předpovědět nedokázaly. Nakonec exaktnost sama je západním moderně koloniálním konstruktem, který má na svědomí mnoho násilí (nikoliv jen to epistemologické). Ve světle takového násilí působí harawayovsko­-despretovské splétání provázků a spekulativní fabulování spíše jako hojení.

Takový přístup může vzbuzovat obavy, že půjde o náročné čtení, v podání obou autorek je ale vysloveně nízkoprahové. Autobiografii chobotnice jsem předčítala nahlas své neakademicky založené mámě po cestě z dovolené a čtení jsme si užily obě. Jak Haraway, tak Despret přibližují složité a vzdálené myšlenky žité realitě – ne vždy přímo lidské, ale něčí ano. Haraway navíc v Zůstat u nesnází hojně opakuje své záměry i základní teze, které tak čtenářstvu jen těžko uniknou. Ke smysluplnému vstřebání obou knih člověk nepotřebuje disponovat určitým věděním nebo předporozuměním, ale spíše citlivostí a otevřeností.

Za hranice genderů a žánrů

Přestože si překlad Jana Škroba s textem Donny J. Haraway důstojně poradil a maskulina povětšinou vybalancoval femininy, trochu mne zklamal výsledek práce s rodovými binaritami. Když už si s jazykem hrajeme, proč nezahrát kumpánstvo? Vzpomínám také na výstavu Anny Daučíkové v ostravské městské galerii PLATO: její název obsahoval slovní hříčku s „pří­-buzností“, což považuji za trefný způsob, jak s konceptem „kinshipu“ v češtině pracovat. Pomlčkou se zpochybňuje biologické příbuzenství a zdůraznění „buznosti“ češtinu roztomile kvíří. A přesně to dělají i texty Haraway, „zkompostované ze všech dostupných genderů a žánrů“.

Despret a Haraway a jejich ne­-lidské aktér­stvo se společně objevily také na filmovém plátně. Film režisérky Diany Toucedo s názvem Camille & Ulysse (2021) je inspirován povídkou Příběhy Kamilx ze sbírky Zůstat u nesnází a Autobiografií chobotnice. Snímek vznikl ve spolupráci CCCB v Barceloně a Centre Pompidou v Paříži pro výstavu nazvanou Science Friction (2021), kterou kurátorovala umělkyně a vědkyně Maria Ptqk. Toucedo, známá svým poetickým filmem Trinta lumes (2017), ve filmu sleduje Haraway a Despret při společném vyprávění příběhu, v němž se prolíná spekulativní fikce a esej, vědění a intuice. Do projektu přizvala 3D umělkyni Mariju Avramović a umělce Sama Twidalea, kteří pro film vytvořili digitální symbiotické bytosti, jež se pohybují mezi virtuálními a materiálními světy a zkoumají alternativní reality mimo antropocentrickou perspektivu. Výstava Science Friction propojila umění, vědu a filosofii za účelem společného hledání nových způsobů života na planetě. Film Camille & Ulysse byl během výstavy pravidelně promítán a její zahájení doprovodila společná debata Haraway a Despret.

Kompostové společenství

V doslovu k českému vydání Autobiografie chobotnice se připomíná, že Haraway a Despret se poprvé setkaly v roce 2013 na kolokviu Spekulativní gesta ve francouzském Cerisy. Právě tam byly položeny základy myšlenky „kompostových společenství“, z níž později vzešly Příběhy Kamilxi Autobiografie chobotnice. Obě autorky v textech překračují hranice mezi vědou a literaturou, využívají fikci k představování jiných forem citlivosti a poznání, a to zejména takových, které přesahují antropocentrický pohled na svět.

Důležitá je přitom návaznost na tradici autorek a autorů, kteří se pokoušeli zvířata v literatuře zbavit role lidských metafor a učinit z nich samostatné bytosti. V tomto smyslu představují Haraway a Despret posun od alegorických zvířat u Ezopa či Orwella k sympoietickým společenstvím, v nichž se věda, imaginace a etika prolínají. Jejich texty naznačují, že právě schopnost fabulovat může být nástrojem, jímž se lidstvo učí znovu být součástí světa, nikoli nad ním vládnout. Dochází tak k zásadní proměně perspektivy: člověk se znovu stává jedním z mnoha živočichů, nikoli samostatnou výjimkou.

Haraway i Despret nás vedou k tomu, abychom se přestali dívat na svět z nadřazené pozice a začali jej vnímat jako spletitou síť vztahů, do níž jsme sami zapleteni. Řečeno slovy Neviditelného výboru (viz Našim přátelům, 2018; A2 č. 25/2018), vše, co nás obklopuje, námi zároveň prochází a proplétá se s námi. Knihy Despret a Haraway propojuje odvaha přemýšlet jinak – neoddělovat vědu od emocí ani člověka od zbytku života. Ukazují, že filosofie může být aktem péče a radikální představivosti a že nové způsoby myšlení by měly vzcházet z aktivního naslouchání tomu, co není lidské, ale přesto s námi společně dýchá, cítí a proměňuje se.

Autorka je socioložka a kulturní teoretička.