Přiznám se k takové drobné odchylce: když se řekne Halič, jako první asociace mi nenaskočí Bruno Schulz, ale Andrzej Stasiuk. Několikrát jsem to zkoušel otočit, vracel se ke Skořicovým krámům, ale nakonec to byl vždycky Stasiuk, jehož jsem považoval za mistra balancujícího mezi realisticky laděným popisem a imaginativním sněním. Jeho cesty po východních regionech Polska pokaždé začínají u osobního prožitku a postupně na sebe vrství geografické a historické reálie s příběhy lidí, kteří žijí tam kdesi na úplném dně nekonečných rovin. Nejlepší části jeho díla nacházím pokaždé tam, kde do tohoto realistického obrazu začnou pronikat podivné prvky, jemně vychýlené příběhy o těžko popsatelném zlu, jež se jako jakýsi stěží zřetelný hyperobjekt vznáší nad krajinou. Nejde tu jen o nějaké pomyslné příšeří, daleko víc mě ve Stasiukových textech fascinuje podivná historie míst a události vyrůstající z let všeobecného utrpení statisíců lidí.

Stasiukovo psaní pro mě bylo vždy nenahraditelnou zprávou o existenci země zplundrované technologiemi, vládci a inženýry. Ti se společnými silami pokusili – a vlastně docela úspěšně – zlikvidovat stopy po kultuře, která se ve své pluralitě odlišovala ode všeho, co bylo kdy v této části Evropy k vidění. Ztráta tohoto světa je jakýmsi ohromným chyběním, dodnes pociťovaným a prožívaným tak, jako by šlo o nějaký specifický typ Atlantidy. Co zbylo, nelze jednoduše uchopit – a snad proto také mohl vzniknout Stasiukův zvláštní způsob vyprávění o dějinách v současnosti.

A teď z opačného konce: mezi několika svazky v oddílu Halič mi dlouho stál román Radka Raka Báje o hadím srdci (2019, česky 2023). Rak patří k jiné literární generaci (narodil se téměř třicet let po Stasiukovi) a jeho nejznámější próza, mimochodem oceněná polskou cenou Nike, patří k úplně jinému žánru. I on napsal text, který se odehrává v místech, jež dnes takzvaně rekonstruujeme, anebo si na ně spíš vzpomínáme jako na nějaký společný, současnosti dost vzdálený sen. Děj románu vystavěl kolem důležité historické události: vzpoury haličských rolníků z poloviny 19. století. Ta se prohnala zemí jako bouře a stála u zrodu nových politických poměrů v regionu. Rak vypráví ze zvláštní perspektivy: zamění těla vůdce povstání a šlechtice, proti kterému vzbouřenci vyrazili, a co je důležité, celé jejich tažení vylíčí jako přehlídku fantastických událostí odehrávajících se mimo hranice, jež dělí zapadlé vesnice od světa velké politiky. Země, v níž se příběh odehrává, je vlastně zjevením paranormální reality.

Žánr toho textu je zvláštně podvojný; fantastické události vyvažují figury z úvodů ke kapitolám knihy, které evokují vyprávění o bájné zemi. Celý tento spletitý tvar nakonec zapadá do obrazů východní krajiny bez začátku a konce. Západní část je sevřená obručím kolejnic, tedy rozumem, technikou a novými pořádky, kdežto východ je zemí svobody a dialektů polštiny, rusínštiny, němčiny a jidiš. A v těchto souřadnicích se pak odehrává jakýsi prototyp boje mezi zotročenými rolníky a šlechtou, která drží starý svět silou drába a kázáním kněze. Rozhodně se ale nejedná o sociální román starého střihu nebo o příběh emancipace; třídní boj je tu součástí rozsáhlejší dynamiky, spolu s lidmi o své místo bojují i nejrůznější živly a divé bytosti. Anebo jinak: strašidla ze světa, ve kterém už nikdo nemůže mít žádná privilegia a ani si nemůže dovolit omezovat prostor ostatních. V jistém smyslu by se dalo říct, že jde o podařenou posthumanistickou prózu.

Není nepodstatné, že jak Stasiuk, tak i Rak své vyprávění geograficky rámují právě územím Haliče. Jsou totiž krajiny, které je těžké zbavit nadvlády každodenních poměrů; a naopak, jindy se jakékoli pokusy o „věrnou“ historickou kresbu mění pod tlakem podivných událostí. Halič bezpochyby patří k těm druhým. A jak jde čas, autorské generace se chápou téhož fenoménu z úplně odlišných pozic. U Stasiuka je zřejmá snaha zůstat v dnešku, nevzdat se přítomnosti, a přitom poodhalit něco z tajemství krajiny a její temné minulosti. Rak si stojí za tím, že podstatné a skryté lze vyjádřit v divoké obraznosti fantastiky. Ale oba tvůrčí principy spojuje skutečnost, že ať už je to krajina postkomunistické země, anebo fikce provrstvená bájemi, historickými reáliemi a uměleckými vizemi, obojí má tendenci překypovat do našich vlastních životů a vytrhávat nás z tísně existence.

V posledku jsou Rak i Stasiuk, byť svými poetikami naprosto odlišní autoři, schopni vás tak dlouho omamovat ingrediencemi nalezenými někde hluboko v kolektivních představách o zemi, jejíž tajemství zůstalo skryto pod nánosy desetiletí, že se vám nakonec dost možná něco přihodí. Například začnete nacházet zvláštní věci. Běžné věty, vytržené z rozmluvy kolemjdoucích, vyvolají sérii obrazů, na které byste asi jinak nepomysleli. A kdoví co ještě dalšího.

Autor je literární kritik a nakladatel.