Na konci listopadu loňského roku se na veřejnost dostal seznam berlínských projektů a kulturních zařízení, jimž mělo hrozit, že od Nového roku přijdou o zdroje z městského rozpočtu. Pozoruhodné je, že ačkoli v hlavním městě Německa na kulturu připadají 2,1 procenta rozpočtu, podíl krácení peněz pro kulturu dělá třináct procent z celkových škrtů pro rok 2025. Škrty souvisí s masivní úpravou dvouletého rozpočtu, který byl schválen vládnoucí koalicí CDU a SPD už na konci roku 2023. Starosta Kai Wegner (CDU) v rozhovoru pro týdeník Die Zeit prohlásil, že třeba taková prodavačka v supermarketu nechodí často do opery, takže není důvod, proč by ze svých daní měla operu financovat. Podpásový výrok ilustruje, jak se současné vedení města snaží svou politiku pro horní jedno procento kamuflovat laciným populismem.

V prosinci schválený rozpočet Hamburku pro období 2025–2026 naproti tomu ukazuje, že neúměrně brutální zásahy do financování kultury nejsou nezbytně nutné – prostředky na kulturní aktivity se zde dokonce o jedenáct procent navýšily. Dobře to vystihl hamburský radní pro kulturu Carsten Brosda, jenž se nechal slyšet, že pokud opravdu prodavačky do opery chodí málo, měli by se lidé zodpovědní za kulturní politiku zamyslet nad tím, jak operu podpořit, aby prodavačkám nabídla něco zajímavého. Faktem navíc je, že berlínská operní scéna ve skutečnosti o dotace nepřišla.

Fronta na sympozium

Poslední listopadový víkend proběhlo v berlínském prostoru Spore Iniciative sympo­zium Cancelled Culture, zaměřené na zhoršující se situaci německého kulturního prostředí. Dlouho připravovaná akce, jež reflektovala i rozmáhající se cenzuru a nemožnost vyjadřovat se kriticky k politice Státu Izrael, dostala díky čerstvě zveřejněným informacím o krácení berlínského rozpočtu novou dimenzi naléhavosti. Obrovský zájem o akci – spousta lidí se vůbec nedostala dovnitř – potvrdil, že tolik prostoru se tématu dostává velmi zřídka.

Spore Iniciative je soukromá instituce, která se zaměřuje na klimatickou spravedlnost, ekologickou regeneraci a vzdělávání. Sídlí na živé Hermannstraße ve čtvrti Neukölln, kousek od zastávky S­-Bahnu a bývalého letiště Tempelhof, bezprostředně vedle parku, který byl donedávna ještě hřbitovem. Elegantní dům s fasádou z červených cihel­-zvonivek a červeného betonu, který navrhlo berlínské studio AFF Architekten, se veřejnosti otevřel v dubnu 2023. Za nadací stojí Schöpflin Foundation, nezisková organizace podnikatelské rodiny, která zbohatla prodejem textilu a zásilkovými katalogy, ale také investicemi a klasicky kapitalistickým podnikáním. V německém prostředí je zaměření soukromé nadace na environmentální spravedlnost a dialog s indigenními společenstvími dost netypické.

Stát proti solidaritě

Vlastně je vůbec neobvyklé, aby nezisková organizace tohoto typu byla kompletně financována ze soukromých peněz. Německý stát v uplynulých dekádách podporoval celé spektrum iniciativ včetně těch, které byly velmi kritické k jeho vlastním institucím. V rychle se vyostřující situaci posledních patnácti měsíců se ovšem nezávislost na státu ukazuje být velmi užitečná, a Spore se tak rychle etablovala jako jedno z mála míst, kde je možné otevřeně diskutovat o tématech tabuizovaných většinovými médii i státním aparátem. Ačkoli vztah Izraele a Palestiny opravdu není primárním tématem této organizace, ukazuje se, že myslí otevřený kritický dialog a poskytování prostoru marginalizovaným skupinám vážně.

Mezi pozvanými hosty dvoudenního sympozia, kterého se mohl bezplatně účastnit každý, byla třeba Deborah Feldman, autorka úspěšné knihy a seriálu Unorthodox, syrsko­-palestinsko­-švédský autor a básník Ghayath Almadhoun, polská teoretička Ewa Majewska nebo britsko­-izraelský architekt Eyal Weizman z organizace Forensic Architecture (viz A2 č. 1/2025), jejíž agenda využívá prostředky a metody z oblasti umělecké tvorby i investigativního žurnalismu. Přednáškový sál byl nabitý a obsazeny byly i všechny židle, gauče a koberce ve foyer, kde se diskuse promítaly.

Hudebník Nicolas Jaar podal zprávu o difamaci své osoby poté, co v říjnovém příspěvku na instagramu zasadil do širších souvislostí historii násilí na Palestincích. Vedení mnichovské Akademie výtvarných umění ukončilo jeho měsíční workshop, který v tu dobu probíhal na půdě školy, a liberální noviny Süddeutsche Zeitung o tom informovaly článkem, který podsouval, že hudebník podporuje hnutí Hamás. Jaar v úvodu debaty s umělkyní Candice Breitz a novinářem Hannem Hauen­­steinem zdůraznil, že jakkoli je důležité mluvit o potlačování solidarity s Palestinou v německém prostředí, téma by nemělo odvádět pozornost od hlavního problému – dění v Gaze.

Tísnivá předzvěst

Jednou z vystupujících byla také autorka, novinářka a kurátorka Emily Dische­-Becker, která je výraznou osobností levicové scény pluralitního, progresivního Berlína. Pochází z berlínské židovské rodiny, žila v Bejrútu, píše pro nejrůznější média a je součástí Forensic Architecture. Dobrý obrázek o jejím myšlení lze získat z obsáhlého rozhovoru, který vyšel 19. prosince 2024 v anglicko­-německém bilingvním online magazínu The Diasporist. Tazatelka Julia Bosson v interview připomněla skutečnost, že ke krácení rozpočtů v kultuře dochází v momentě, kdy krajní pravice stupňuje „kulturní válku“ a úspěšně ovládá témata celospolečenského diskursu: omezení financování politicky angažovaného sektoru je nepřiměřené, jedná se o disciplinární zákrok a působí jako tísnivá předzvěst. Dische­-Becker, která se rolí státních institucí v případech rasistického a antisemitského násilí v dnešním Německu zabývá dlouhodobě, v tom vidí jasnou politickou motivaci:

„Když zrušíte financování sektoru, který je známý pro svůj internacionalismus a hlasitou opozici vůči německé státní politice identity ve vztahu ke Státu Izrael, umlčíte kritické hlasy, aniž byste je museli přímo cenzurovat. (…) V minulých dvou dekádách bylo možné ve světě umění kritizovat kapitalismus s penězi od miliardářů či kritizovat německý stát, a přitom čerpat prostředky ze státního rozpočtu. Odvážím se tvrdit, že to byla historicky vzato aberace a že se tahle možnost nyní uzavřela. (…) Zásadní otázka zní, jak se chovat, pokud akceptujeme, že už se nepohybujeme v paradigmatu liberální demokracie. (…) Ve chvíli, kdy vám přežití na kulturní scéně nezajistí ani to, že držíte jazyk za zuby, se konsenzus mlčení rozpadá, což může vést i k tomu, že začínají vznikat příležitosti pro nové typy organizování a solidarity.“ Podobný realismus vůči stávajícím podmínkám i pohled dopředu také pěkně shrnuje post z instagramu Spore Iniciative, v němž je uplynulý rok bilancován jakožto „rok ve znamení ztráty, zármutku a popírání, ale také rok posílené solidarity, rozvíjených dialogů a vzájemného učení. Je třeba nadále pěstovat solidaritu.“

Autorka je umělkyně.