Kjóto, Ósaka, Nara, Idu, Numazu, Kamakura, Tokio. Pouhých patnáct dní cesty. Můj druhý, studijní výlet do Japonska představoval menší šok z jiné kultury než moje první návštěva země. Hlavním cílem bylo mně neznámé Kjóto s velkou porcí ikonických zahrad, klášterů, svatých hor, architektury, dílen, tradičních divadelních forem a muzeí, ale také jsem měl chuť vrátit se na známá místa v Tokiu. Bylo to jako cesta proti času, do nějž realita míst a prožitků vskakovala rovnýma nohama.

Kamenné lišky a divočák

Obavy z intenzivních velkoměst se v Japonsku vždy rychle rozplynou, stejně tak i představy o společnosti pohlcené technologií. Samozřejmě, že metro je v dopravní špičce přelidněné, místa jako Šindžuku nebo Šibuja v Tokiu pulsují a jsou osvětlená olbřímími reklamními obrazovkami a panely, ale jedná se spíše o malá ohniska, nikoli standard. Mnohé věci jsou surové a ošoupané, ač vždy čisté. Leckde se platí jen hotově. Služby, hlavně restaurace, ale třeba i stánky s jídlem na trzích, mají vysokou úroveň. I to nejskromnější bistro nabízející pár pokrmů strčí do kapsy většinu českých hospod, a nejen z hlediska gastronomie. Platí, co se domluvilo, nikdo vás neokrádá. Jen se skoro nedomluvíte anglicky. Najdete tu rušné oblasti, v nichž se kumulují místní i cizinci, ale taky místa, kde vládne ticho. Města nejsou hlučná, nikdo nemluví nahlas, v dopravních prostředcích se zásadně šeptá a netelefonuje, vchází se do nich v organizovaném dvojstupu. Na ulicích nejsou koše, ale přesto je všude pořádek – nepovalují se tu láhve, vajgly, igelitky ani jiný nahodilý odpad. Odpadky si proto po většinu času nosíte v tašce a pak je soukáte do košů ve večerkách.

Japonská společnost ctí kázeň a oddanost každého jednotlivce fungujícímu organismu ostrovního světa. Důchodci dohlížejí na dopravu, v obchodech a knihkupectvích prodávají stařenky, jež vám sotva zabalí zboží, ale jsou plné vděku a uctivosti. Všichni jsou stejně ochotní, ať už jste v zapadákově, který vypadá jak americké předměstí, či v luxusní čtvrti Ginza v Tokiu. Nikde ve tvářích lidí nevidíte známky toho, že je otravuje dělat činnosti, jakými by v Evropě mnozí pohrdali. Je to jejich úkol. Jsou tvrdí, užiteční, za slušností a pokorou cítíte hradbu disciplíny a podřízení. Je zvykem se vyjadřovat oklikou či náznakem. Málokdy slyšíte jednoznačné ne, neboť to je považováno za hrubost.

V restauracích často obsluhují babičky – šmajdavé shrbené ženy, roztržité a brebentící si cosi pro sebe během cesty od stolu k pultu. Ty se pro nás staly známkou dobrých míst. Třebaže je zjevné, že jim nerozumíte, klidně si s vámi patnáct minut povídají. Bez ostychu jim můžete odpovídat česky. Cení si toho, když si všimnete detailů v interiéru a něco jim pochválíte nebo se zasmějete vystaveným fotkám a plyšákům na poličce. Nakonec vás doprovodí k východu, kde se ukloníte na rozloučenou.

Všude panuje klid. Po večerech je ve městech značné přítmí, leckde i pohlcující tma. Světla jsou záměrně slabá, pouze trochu změkčují šero – Tanizakiho Chvála stínů v praxi. Příšeří přináší mírnost, ale také se v něm dějí zvláštní věci. Například když zčistajasna přiletí orel mořský a vytrhne slečně z ruky zbytek svačiny, aniž se jí třeba jen letmo dotkne. Nebo když se modlíte v šintoistických svatyních bez zbytečných ceremonií a najednou pocítíte šimravou sílu. Na svatyni Fušimi Inari, která se tyčí nad Kjótem, vede cesta podél stovek soch mytologických liščích bytostí kicune, ověšených rituálními bryndáčky a červenými pletenými čepicemi. Když jsme tudy kráčeli kolem zapálených luceren a svic, prošel kolem nás jakoby nic bílý divočák. Bílý divočák na kopci plném kamenných lišek! A ačkoli na svatou horu vede jen jedna cesta vzhůru a druhá dolů (s menšími odbočkami), stejně jsme se – já a tři moji přátelé – zcela nepochopitelně sobě navzájem ztratili.

Nejdrsnější čtvrť v Japonsku

Ósacká čtvrť Nišinari je prý nejdivočejší a nejtvrdší místo v celém Japonsku. S chutí tam vyrážíme, pověst tvrdého podsvětí je lákavá. Velká část čtvrti je však poklidná, mile všední. Před domky jsou malé upravené zahrádky nebo aspoň keříky a květiny. Vlídná a čistá zákoutí, jaká jsou v Japonsku k vidění všude. Dlouho si říkáme, že ta divoká čtvrť vůbec není taková, jak nám ji známý popisoval. A vtom se poblíž viaduktu vynoří bar, kde za bílého dne úplně zlití Japonci zpívají karaoke. Pozorujeme je oknem, jeden vybíhá ven a táhne nás dovnitř. Cpou nám alkohol, cigarety, kafe. Nemůžeme se domluvit. Nejsou schopni pochopit, že dvojice potetovaných Evropanů se z pití kořalky vymlouvá tím, že jdou na tradiční loutkové divadlo bunraku. Nakonec v zahulené hospodě (na ulicích se totiž kouřit nesmí, zde to už nikomu nevadí) pijeme kafe a hodinu s nimi zpíváme Michaela Jacksona a sentimentální písně. Kokoro nonstop. Píšeme si přes překladač a pak se smějeme, nevíme čemu. Při loučení nás postarší barmanka objímá jako staré přátele a dává nám na cestu balení křupek s řasou.

Připadáme si jak ve snu, ale cítíme bod zlomu. Podcházíme viadukt a ocitáme se v démonickém světě. Spodní patro Japonska. Všichni včetně dětí kouří, na ulici hraje trans kapela pleskavě primitivní punk, dva metry od nás si to chlapi rozdávají pěstmi. Všudypřítomný smrad, fekálie, šourající se vyloučené existence. Okraj světa, a přece blízko centru. Působí to tu jako v jihoamerických slumech. V popelnicích hoří ohně, opilci s holými a špinavými zadky spí ve zdevastovaném parku. Temná a děsuplná tržnice. A za ní skvělé second handy, hadry občas visí jen tak na věšácích na ulici.

V Japonsku je většina věcí velmi laciných, není problém si odtud přivézt dvacet kilo knih, oblečení, čaje, desek, sošek, keramiky nebo látek jen za pár tisíc korun. Dá se tu levně jíst i bydlet. Nišinari je zóna, kde si vše zánovní koupíte za pár desítek korun. My se ale radši neustále rozhlížíme, zda se kolem nás něco neděje, neradi bychom, aby na nás někdo naběhnul. Působíme vyzývavě a ani kérky nás tu zřejmě nemůžou ochránit, přestože potetované lidi Japonci obvykle považují za agresivní. Nakoupíme, a ač nás láká ještě to tam trochu prozkoumat, jsme nakonec rádi, že můžeme z této špinavé a násilné čtvrti vypadnout. Tokijské ulice červených luceren jsou proti tomu bezpečným místem, kam chodí jíst i rodiny s dětmi. Ale stačí přejít ulici, a jsme zase zpátky v tom známém, upraveném světě. A můžeme vyrazit na čtyřhodinové tradiční loutkové představení.

Brány a svatyně

Počátek cesty. Z Tokia šinkansenem do Kjóta, vlak na sekundu přesný. Řítíte se tmou rychlostí, kterou nevidíte a ani necítíte. Pak už pěšky tmavým Kjótem do papundeklového hostelu. Skromné, ale postačující podmínky. Je konec října, ale venku je teplo. Další ráno výlet na kraj města, jehož centrum je spíše současné, ale zůstávají v něm pozůstatky starších čtvrtí a hlavně vzácných památek. To v monumentálním Tokiu téměř nevidíte; ač je příjemné a zajímavé, starých staveb je v něm pomálu a i ty zbývající požírají developeři. Kolem centra se na úpatích hor vine půlprstenec klášterů, zahrad, svatyň, parků a řek, nad nimi jsou svahy tak strmé a pokryté tak hustými lesy, že k probádání nelákají.

První cesta rovnou k pokladu z největších. Klášter Saihódži neboli Kokedera s nejlíbeznější mechovou zahradou, jakou si lze představit. Vstup do klášterních zahrad je ovšem podmíněn účastí na náboženských praktikách. Každý z návštěvníků, kteří se předem objednali, musí usednout v hale a pečlivě kaligraficky přepsat sútru v japonštině. Nikdo vás ale nekontroluje, zda to opravdu děláte, prostě vám věří. Sútru máte odnést k oltáři, případně si ji nechat. Práce je to zdlouhavá, ale má svůj smysl. S každým opsaným znakem jste klidnější a soustředěnější. Pak teprve můžete vstoupit do zahrady. Kdyby se podobná praxe zavedla i u dalších turisticky atraktivních sakrálních míst všude na světě, zájem o ně by rychle opadl, protože jen málokdo by měl trpělivost tohle podstoupit.

V klášteře můžete obdivovat kompozici pečlivě udržovaných vzdouvajících se mechových hald, bochánků a zákrutů. K samotné zahradě, již od zbytku klášterního komplexu odděluje zeď, vede prostá cesta. Zeď však plní spíše symbolickou než ochrannou funkci – to samé ostatně platí pro mnoho bran, dveří či zídek v Kjótu. Zdi i brány jsou podstatné. Kupříkladu masivní dřevěná brána Sanmon na cestě ke klášteru Nanzendži na opačné straně města není napojena na žádnou zeď – je to prostě stavba stojící na mocných kůlech, jíž se prochází z jednoho světa do druhého, odděluje město od oblasti svatyň. Zavřít ji ale nelze.

Spěchat je zločin

V Kokedeře dojdete po rovné cestě pouze ke vstupu do zahrady. Pak stezka ještě kousek lemuje zeď, ale dál už se podle zenových principů vine, zaobluje a klikatí. Mění se i její povrch. Chvíli kráčíte po malých kamenech, pak po velkých, ty vystřídá štěrk, posléze přejdete na udusanou, ale ohraničenou cestu a leckde vaše kroky vedou po samostatných kamenných blocích v oceánu mechu. Jsou tu i místa, kam běžný návštěvník vstoupit nesmí – na kamenné lávky klenoucí se přes tůně a jezírko ve tvaru srdce či kolem pramenů a malých ručajů. Nesmí se ani na loďku, která tu zbyla jako symbolická připomínka dob šógunátu. Kolem ostrůvku Nekonečného štěstí, Želvího ostrova a Ostrova jeřábů na ní mohl plout jen samotný šógun. Rafinovanost cesty pramení i z postupného a důvtipného vyjevování představy celku zahrady, která se rozprostírá na poměrně malém území, ale je tak bohatá, že se jako celek prakticky pojmout nedá. Pohled i tempo chůze jsou režírovány, vnímání celé plochy cíleně brání porosty, zídky a kopečky. Mnohá místa nás přirozeně ponoukají k zastavení a díky tomu odhalujeme nečekané kompozice stromů, keřů, sto dvaceti druhů mechových porostů a jezírek.

Stále je cosi v zákrytu. Vrstvy zahrady se postupně vylupují a zase mizí. Zahrada by se dala obejít za pouhých deset minut, ale my jsme se jí nechali opájet přes hodinu a nejraději bychom ji obešli ještě jednou. Spěch je zde roven zločinu. Ještě jsme si mohli oddechnout u zavřeného čajového domku. Je to nenápadná, avšak okouzlující stavba: žádný výstavní objekt, ale strohá, drobná budova z nerovných větví, nedbale upraveným povrchem a kruhovým oknem. Výhled do mocné a sevřené scenerie zahrady je odtud dechberoucí, obzvlášť na podzim, kdy se vše začíná probarvovat. V klášterním komplexu je navíc skrytá kamenná zahrada, určená ke kontemplaci, ale jen v některých dnech a pouze pro zasvěcené. Tyto skryté zahrady jsou součástí mnoha kjótských klášterů, těžko se však o nich dozvědět více. Vstoupit do nich nelze. Idea výtečná – něco není pro všechny, což je správné. Představa suché, kamenné zahrady navíc probouzí fantazii a snění.

Řemeslo a noise

Nemá smysl se detailněji rozepisovat o všem spatřeném. O dřevěných buddhistických soškách, na nichž se podepsal zub času i červotoč. O klášterních oknech ve tvaru srdce s výhledem do divočiny. Nebo o lese, ba spíše pralese pří úpatí svaté hory u města Nara, jehož gigantické stromy, vodopády, jezera a modlitební místa naší skupince, tvořené dramaturgem, scénografem, mistrem čajové keramiky a grafickou designérkou, poskytly klidné útočiště před ruchem hlavních ulic zaplavených turisty. Za zmínku stojí Muzeum lidových řemesel hnutí Mingei v Tokiu, které ukázalo, že starý typ expozic – bez interaktivních prvků a zpřístupňujících informací – má stále své opodstatnění. Předměty hovoří vlastní silou: v Národním muzeu třeba mnohametrové svitky s výjevy květin, více než tisíc let staré kaligrafie, vytvořené s opojnou precizností a elegancí či stejně staré samurajské meče.

Dalo by se psát o chutích – ryb, chobotnic, teplého saké, matchových zmrzlin a sladkých bochánků. O bloudění po Tokiu s přítelem keramikem, jež bylo vyplněno hovorem o bohu, životních otřesech a stálicích a trvalo až do tmy – podle principů dérive, tedy cílené zahálky. O koupání v lázních ve společnosti členů Jakuzy, o nákupech alb erotických dřevořezů zvaných šunga či upírsko­-pornografických mang kreslíře Suehira Marua. O blešácích, čajových miskách, figurkách, oblečení, plavání v teplém oceánu, spaní v tmavém a studeném tradičním domě. O tom, jak jsem běžel do undergroundového klubu a obchodu s deskami Ftarri v Tokiu, abych si v přecpané sklepní místnosti v malém činžáku nechal urazit hlavu masou rukodělného noisu. Hluk a rychlost jsem ten večer nutně potřeboval jako jiný stupeň meditace a pročištění.

Půvab sám o sobě představuje tradiční, ale modernismem nasáklý dům hrnčíře Kandžiróa Kawaie v blízkosti centra Kjóta, který trochu připomíná architekturu Dušana Jurkoviče. Ctí ovšem principy japonského bydlení. Zastřešená lávka vás krásnou zahradou dovede k dílně a obří stupňovité peci. V domě je starý nábytek, všude je rozmístěna keramika a výrobky dalších řemeslníků z hnutí Mingei. Inventářem je i kočka, která nerušeně spí stočená na kruhové židli uprostřed přijímací haly. I tento tvor kopíruje tvar nábytku. V takovém domě by chtěl žít každý. Nabízí místa k meditaci, setkávání i práci. Klidná zahrada působí jako střed malého univerza, ale během naší návštěvy tak strašně lilo, že nebylo možné do ní vstoupit. Dvě hodiny minuly jak nic.

V zajetí různých časů

Další zastavení v Kjótu: zenový klášter Nanzendži. Kráčíte po dřevěných lávkách, procházíte chrámovými místnostmi, pijete matchu, ale hlavně jste stále překvapováni výhledy do suchých zenových zahrad. Z pečlivě uhrabaného štěrku připomínajícího zvlněné moře trčí kameny jako skály v rozbouřených vodách. Také nahlížíte do malých komponovaných scenerií, v nichž na kamenech obalených mechovou peřinou rostou stromky. Klášter nabízí i výhled do lesa, který na svahu za teritoriem svatyně tvoří neproniknutelné pozadí a představuje živelný kontrast k opečovávaným výtvorům lidského umění a řemeslné práce. Hlavní sál kláštera je pustý, bez zbytečných artefaktů, je v něm pouze oltář se svícemi a lesklá masivní podlaha. Zde jsme se s kamarádem scénografem zasnili, že takto by mohla vypadat DAMU budoucnosti. Místa pro kontemplaci doplněná prázdnými sály vyhrazenými na práci. Hlavní divadelní sál by měl mít oltář a svíce jako své konstanty, nic víc. Strohé divadlo bez technologie – jako v divadle nó, které nepoužívalo žádné dekorace vyjma pinie namalované na zadní stěně.

V tradičním japonském divadle stojí řemeslo nad psychologií postav, která bývá jen naznačena. Vždy je v něm zdůrazněno, že jde o divadlo, a ne iluzi. Výkony jsou přesné, s naprostou soustředěností naplňují formu, příběh sám je mnohdy úryvkem většího celku. Nemusí mít onu sevřenou logiku okcidentálních her. Je to rituál, divadlo, tanec, kontemplace, opera… Stará, trvalá modernita. V Ósace jsem na loutkovém představení bunraku sledoval narátory­-zpěváky, jak si vždy nejprve uctivě přiloží k hlavě ručně psané libreto a až pak se stávají hybateli děje, doprovázejíce mistrné vodiče loutek. Jejich nasazení, modulace a změny hlasu za zvuků šamizenu byly větším zážitkem než scénická akce předvádějící dávný příběh. S takovou silou a pokorou se člověk téměř nesetká. Zatímco kabuki i bunraku jsou velkolepá podívaná, nó je esencí kontemplace a pomalosti a umožňuje propad do jiného času. Je lhostejné, že divadlo sídlí v podzemí mrakodrapu. Mnozí Japonci zde usnou a ani my jsme se, vyčerpaní po dni v Kamakuře a jízdě do Tokia, dřímotě neubránili. Nó nabízí prožitek různých časů – tak jako celé Japonsko. Můžete být pomalí, jen kdybyste nebyli poháněni touhou vše vidět, koupit, zažít.

Pobyt jsme zakončili třídenním bloumáním po Tokiu, jeho muzeích, divadlech, předměstích, hřbitovech a obchodech. Nadešla podzimní tma a stará usedlá města vystřídal urbánní shon. Ale i v této megapoli se dá přibrzdit, dát si s přítelem pivo na lavičce u Císařského paláce nebo se jít naposledy vypotit do tradičních lázní onsenu a smýt ze sebe tíhu dní, přesycení prožitky, šoky i sebou samým. To poslední tak lehce nejde. Když jsem pak vyšel do temné ulice, s myšlenkami na blížící se zimu jsem v duchu pronesl goethovské: „Mehr licht!“ neboli „Jori óku no hikari!“ A pak už jen stesk z odjezdu, z loučení, vlastně i to, čemu se v Japonsku říká „mono no aware“ – dojetí z pomíjivosti věcí.

Autor je pedagog DAMU a dramaturg.