Jak ulovit malou štiku (Pienen hauen pyydystys, 2019) finského spisovatele Juhaniho Karily je oddechový román, který kombinuje detektivku, fantastiku i satiru. Hlavní hrdinka Elina musí každý rok ulovit štiku, která se v době slunovratu skrývá v bahnité tůni ve východním Laponsku, jinak ji stihne kletba. To, co se zpočátku může jevit jako fantasy založené na zápolení se zlými duchy a přízraky v zapadlé vesnici daleko od civilizace, je v jádru tragickým milostným příběhem dvou mladých lidí – zamlklé Eliny a zarputilého a výbušného Jousii, kteří jsou si souzeni, a přesto se ve svých životech míjejí.

Démonky a ubožníci

Laponsko je v románu vykresleno jako hrůzostrašný les, oblast, která si žije svým životem, vymykajícím se rozumovému chápání. Je jasně odděleno od zbytku světa – nikoli zrcadlem nebo skříní, ale obyčejným hraničním přechodem – a představuje místo, kde čas běží pomaleji než jinde a kde lidé žijí zcela přirozeně vedle obyvatel jiných světů. Vyprávění je z velké části katalogem různých zavedených i netradičních nadpřirozených bytostí a přízraků, které se jeden za druhým objevují v každé kapitole. Překladatelka si musela poradit s pojmy finskolaponské lidové slovesnosti, obohacené o nová prazvláštní stvoření. Narážíme zde proto na raracha, skřeta, démonku nebo plivníka, ale i slatimorky, bludimona (näkki), rumbajze (meteli) či ubožníky. Někteří z nich mají ve vývoji příběhu podstatnou roli a aktivně do dění zasahují, jiní jsou zařazeni spíše jako dekorace a rekvizita „strašidelného hradu“ nebo pro předvídatelné komické gagy.

Elinina snaha ulovit štiku z tůně je variací na pohádku o kohoutkovi a slepičce. Pro splnění jednoho „questu“ musí na své osamocené cestě překonat další nesnáze; aby získala pomoc od jedné osoby, musí pro ni od jiné sehnat úplatek. Takže ve své zasmušilé odevzdanosti hledá sosák pruhonožky, peče rebarborový koláč, vesluje na Podsvětní ostrov, hraje karty. To vše, aby se dostala k malé štice, aniž by čtenář tušil, proč o ni tolik stojí.

Ve vyprávění se stále mluví o cejchu, kletbě či varování a záměrně není do dvou třetin knihy zmíněno, o co se konkrétně jedná, z jakého důvodu Elina všechny ty nelehké a zdánlivě ztřeštěné situace podstupuje, co ji potkalo v minulosti a proč o tom nic nevědí ani další obyvatelé vesnice, do které se rok co rok v létě vrací. Tento poměrně banální narativní postup je kombinován s tím, že střídavě sledujeme Elinu v jejím marném úsilí a policistku Janatuinenovou, která se snaží proniknout do podivného světa fiktivní Mokvarily a je nucena radikálně přehodnotit svůj vyšetřovatelsky racionální pohled na skutečnost.

Kolektivní sentiment

Skrze tyto dvě postavy se nám Laponsko ukazuje jako známé (pro Elinu) i cizí (pro policistku). Jakmile se však setkají, záhada se zcela otevřeně odkrývá a příběh se překlápí do kýčovitě pospolitého hledání řešení a záchrany prokleté Eliny celým společenstvím městečka. Heterogenní skupina složená z čaroděje, policistky, raracha a stromového přízraku působí jako parodie na Pána prstenů – to patrně nebylo záměrem, jakkoli je vyprávěcí styl úvodní a závěrečné kapitoly románu ironicky poťouchlý. Juhani Karila se leckdy nechává unášet na vlně roztěkané inspirace, nebojí se přimíchat do napínavého vyprávění jako zvláštní intermezzo kulturně­-historické putování démonické duše ve stylu Davida Mitchella, absurdní charmsovské epizody s vybuchujícími zvířaty či melancholické líčení bizarních obyvatel domů s dvorky zavalenými harampádím, jako by šlo o finské Twin Peaks.

Nosným tématem dovedně spleteného vyprávění, v němž se všechny rozehrané příběhové linie účelně propojí, nakonec nejsou tajemné síly vládnoucí laponskému močálu, ale Elinino sebemrskačství: hrdinka je přesvědčena, že za všechno může ona, trest si zaslouží, vše musí potichu strpět a nesmí se svým soužením nikoho obtěžovat. Za zábavně fantaskním světem tajuplných severských přízraků se skrývá poněkud sentimentální vyprávění o soudržnosti kolektivu, ceně přátelství i laskavosti a poselství, že se člověk nemá bát požádat o pomoc ty, kteří za to nebudou chtít jeho duši. Katalog strašidel tedy slouží jen pro ozvláštnění prostředí a ke zkomplikování zápletky (neboť rarachové a démoni jednají na základě jiných pohnutek než lidé), a Laponsko tak ve výsledku působí jako exotizovaný skanzen, aniž by to příběh nutně potřeboval.

Autorka je komparatistka.

Juhani Karila: Jak ulovit malou štiku. Přeložila Ema C. Stašová. Host, Brno 2024, 296 stran.