Jubilejní padesátá sezóna HaDivadla se nese ve znamení „obzorů“. V její první premiéře, pseudodokumentární hře Pera Olova Enquista Noc tribádek v režii Ivana Buraje, trpí švédský dramatik August Strindberg obavami z finanční a vztahové nejistoty. Nemá na nájem a rozpadlo se mu manželství. Postava Strindberga se v Burajově režijním pojetí a oslnivém podání Ivany Uhlířové stává modelem současného muže, jenž za kouřovou clonou maskulinních hesel propadá zoufalství a nechává za sebou pouze stíny: iluzorních představ o sobě samém a vyčerpaných partnerek, které vysával jako upír.

Chyba v „mantrixu“

Nocí tribádek švédský dramatik Enquist v roce 1975 debutoval a od té doby byla hra přeložena do třiceti jazyků. Podobně jako v pozdějším románu Kapten Nemos bibliotek (Knihovna kapitána Nema, 1991), v němž se bezejmenný dětský vypravěč zpovídá ze svého stesku po otci, tu autor řeší mimo jiné i absenci kladných mužských vzorů. Režisér Ivan Buraj ve svém pojetí akcentuje otázky týkající se maskulinity, misogynie a manosféry.

Inscenace se soustředí na dvojici mužů – tím druhým je herec Viggo Schiwe ztělesněný Radimem Chybou –, kteří se oba projevují jako „manchild“ – dětinští chlapci s velkými egy. Zatímco Strindberg touží po znovupřijetí u své exmanželky Siri, Schiwe se pokouší naplnit své herecké a režijní ambice. A když začne režírovat místo Strindberga, objevuje se první „glitch“ – nepředpokládaná chyba, díky níž si dramatik uvědomí, že se svět nemusí otáčet jenom kolem něj.

Buraj pracuje s fragmenty z knihy Glitch feminismus (2021, česky 2023) americké autorky Legacy Russell. V textu se mimo jiné píše: „glitch je oslavován jako nástroj odmítání, strategie nekonání“. A právě tento fenomén reprezentuje milenka Strindbergovy exmanželky Marie Karolína Davidová (v podání Sary Venclovské), která relaxuje s pivkem v ruce a s milým úsměvem přijímá Strindbergovo „vyhlášení války“. To ona je ztělesněním Burajova výroku, že „si často potřebujeme toho druhého zošklivit, abychom nelitovali [že jsme jej ztratili]“. Marie na sebe bere hněv, který by Strindberg rád adresoval Siri, ale stále ji natolik miluje (pokud je to vůbec láska), že toho není schopen.

Vnitřní žena

Postava pijanky Marie Karolíny Davidové ne­zastupuje jenom glitch, „chybu v systému“, záměrný projev lidské nedokonalosti. Můžeme ji vnímat také v psychoanalytickém smyslu – jako výraz nevědomí jednotlivce (Strindberga) či celé patriarchální společnosti. Toto pojetí by odpovídalo obecně přijímanému konsenzu, v němž jsou ženství a ženskost, spojované s projevy iracionality a emocionality, vytlačovány na okraj. Buraj s tímto stereotypem vědomě pracuje. Postava Davidové symbolizuje „sebevědomé“ nevědomí. A zatímco Siri (Magdalena Kuntová) se téměř vysmívá jeho vnitřní, nenáviděné ženě, která je maličká a bojácná, jak zaznívá v jedné její replice, postava její milenky zosobňuje vše, co bylo potlačeno, ale znovu se vší silou dere na povrch. Strindberg se na ni zlobí, vzteká se a nenávidí ji, ona je přitom až blahosklonně klidná a s úsměvy přechází nejen jeho malicherné urážky. Dramatik představuje dětinský patriarchát, ublížené ego malých chlapců, kteří se cítí ohroženi tím, že společně s ženami ztrácejí i jejich bezplatnou péči.

„Opona je plátno, na nějž se promítají obrazy,“ stojí v Enquistově předloze. Tato věta vysvětluje i Burajův režijní klíč, který se zhmotňuje také v jevištní výpravě Jana Kristka a Paulíny Závacké, jejíž součástí je i model krasové jeskyně z dílny sochařky Eriky Velické, odkazující k platónské jeskyni. Ve scénické poznámce k prvnímu dějství čteme: „[Vztahy k ženám] jsou z konce devatenáctého století, těžké, nikoliv však nabubřelé. Rozezní se, když začnou zhasínat světla v sále, a bouří dál.“ Pusťme si Burajovu Noc tribádek k tělu jako nevypočitatelnou a pudovou Marii Karolínu Davidovou. Nechme glitch na chvíli rozsvícený – třeba v jeho světle uvidíme, že se žen nemusíme bát.

Autor je teatrolog.

Per Olov Enquist, Legacy Russell, Carla Lonzi: Noc tribádek. Režie a úprava Ivan Buraj, dramaturgie Milo Juráni, scénografie Jan Kristek a Paulína Závacká, hudba Tomáš Urik, hrají Ivana Uhlířová, Magdalena Kuntová, Sara Venclovská, Radim Chyba a Jáchym Sůra. HaDivadlo, Brno. Premiéra 16. 12. 2024.