Na příkladu nových sbírek Anny Řezníčkové a Jakuba Vaňka (který knihu vydal pod jménem vanjek, navíc přeškrtnutým, nicméně v medailonu uvádí i své občanské jméno) a také novely Jonáše Zbořila lze pozorovat obrat k něčemu, co bychom mohli nazvat „lo­-fi realismus“. Subjekt lo­-fi lyriky odmítá oscilovat kolem kontrastů cizelovaného a autentického, spontánního a surového, městského a venkovského nebo čistoty a špíny. Autorstvo lo­-fi realismu míří k záměrné nedokonalosti. Lo­-fi přitom neznamená nízkou kvalitu. Lo­-fi estetika upozorňuje na nedostatečnost nosiče, glitch, formu na hraně možností. Je to jazykový artefakt ve špatném rozlišení – do popředí se dostávají rozpixelované obrazy a použité věci. Stavebním kamenem lo­-fi básní není čistý krystal, který roste podle jasných pravidel a v přírodě je vzácný, ale spíš sedimentární hornina, slovní spraš, skládka reprezentace a zobrazení se zdánlivě nahodilou kompozicí.

Milovat odpad

Sbírce „pomezní entity“ jménem vanjek, na­zvané Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody, předcházela bibliofilie Hřebíčky (2023), kterou autor vytiskl na novinové papíry, sešil hrubým provázkem a stloukl rezavými hřebíčky. Programově pracuje s opomíjeným materiálem, kterého se lze dotknout. „Nechci mluvit o svém, lidském těle. / Budu mluvit o těle zdánlivé nahodilosti, / které nám podává svou tichou ruku / na cestě od myšlenky k lhostejnosti,“ píše vanjek. Zaznívá v tom myšlení ancestrality, které v eseji Metafyzika, fideismus, spekulace (2006, česky v A2 č. 1/2013) definuje francouzský filosof Quentin Meillassoux: „Myšlení ancestrality je myšlením světa bez myšlení, světa bez darování světa.“ Nepředstavují vanjekovy verše ve své pasivní snaze nechat autorství zarůst ruderálním plevelem právě ancestralitu v poezii? Básník hledá myšlení, které není dáno, ale je náhodné. Pronásleduje věci, které se schovávají, sleduje tlumené, měkké fenomény. Ukazuje nám, jak vnímat jinak, nebo lépe, jak vnímat jinak s cizími. „Žena se dvěma sirotky / prosí o peníze na cestu, / ale nikam jet nemůže.“ Báseň zachycuje protichůdné, nesmyslné, nemyslitelné. Ve sbírce mizí autorství, umírají příbuzní, truchlí městská fauna – básnictvo přitom zůstává s problémy, neodvrací od nich oči. Nearanžuje mrtvé objekty, aby jako v zátiší tvořily alegorii. V každé poloze by stejně vytvářely stejně vhodný průřez realitou.

Básně jsou fragmenty, často se jedná jen o monostichy nebo dvouverší, obecně jde o krátké formy do deseti veršů, o momentky zachycující spontánní situace i nahodilé prostory. Všechny ty nahrubo stlučené, pokydané a vytroušené věci jdou v osamělém masopustním průvodu pod maskou vanjek. Slova špatně přiléhají, už neznačí, jenom naznačují. Pro vanjeka jsou slova skoro přežitek, nikdy úplně nepadnou, něco je tu špatně. „Kachna mi naznačila, / že mi nemůže podat ruku. // Než jsem jí porozuměl, / ocitl jsem se mezi lidmi.“

Taková estetika má blízko k feministické DIY kultuře nebo estetice wabi­-sabi. Nezůstává u artefaktů ani programových tezí, naopak pomocí záměrné nedokonalosti, apropriace deautorizačních postupů i prvků lidové tvorby vytváří lo­-fi poetiku. Podle filosofa Nicolase de Warrena se z odpadků stali nemyslitelní duchové, z tichomořské odpadkové skvrny slepá skvrna myšlení. Odpad je ze své podstaty nechtěný, použitý, vykloubený. „Miluj svůj odpad / jako sebe samého,“ vyzývá vanjek. „Než slunce zavře oči, věnuj se svým blízkým a jdi spát.“ Básnictvo zde chodí, zpívá a truchlí, obnovuje mizící události, osoby i druhy a nesnaží se pochopit nové, vynořující se věci a lidi. Milovat svůj odpad, milovat i to hnusné, špinavé a nepotřebné, co z nás opadává, znamená milovat bezvýhradně, otevřít se věci, přiznat jí hodnotu.

Odradek­-odpadek

Jako „holotropní“ popisuje Daniela Hodrová sakrální prostor, ve kterém se stírají hranice mezi vnějším a vnitřním a dochází k přeměnám ducha v hmotu a naopak. Ve Floře Jonáše Zbořila najde mladý pár holotropní věc pod mostem s kostelní akustikou, kde se ozývá děsivá litanie motorů kamionů. Věc, kterou pojmenují Flora, připomíná Kafkova Odradka, křížence živé bytosti s věcí. Tentokrát ovšem nevyvolává starost, ale něhu. Postavy Zbořilovy novely už periferie a nejasnost neděsí, ani nepropadají Kafkovu hravému šílenství. Nemůžou si to dovolit, mají závazky. To je ten pravý horor Flory. Jejich bezvýhradná láska ke světu je zavazuje, jsou za svého malého odradka­-otesánka­-odpadka zodpovědní. Objevují, že vše, co existuje, a tedy žije, je propleteno, dotýká se nás a závisí na nás.

Vypravěč Flory věnuje věcem zvláštní pozornost. Mokrý papír v křoví, beton, staré gatě, nazouváky, popínavé rostliny, břízy u silnice… Z katastrálních plánů se rychle stanou cáry papíru, kopec je hrb z vyhozených věcí. Flořino tělo je přirovnáno k dětské skládance z papíru nebe­-peklo­-ráj. Věci přirozené přilínají k těm umělým, ke špinavému oblečení. Ve Stepi, jak říká vypravěč neoruderální vyloučené zóně, srůstají toxické odpady s tělem krajiny v něco nového. „V co? Nevíme. Můžem nevědět,“ říká jedna z postav. Step pohlcuje ovocné stromy i harampádí. Spojuje mrtvé děti s televizí v novou formu života.

Antropocénní new weird science fiction není ve světové literatuře nic nového, ale Zbořil nepotřebuje velké příběhy. Obrací se s láskou k vyhozeným, opuštěným věcem. Krátké kapitoly, které připomínají spíš youtubový edit než filmový střih, výseky zachycené při scrollování, poetika odpadu – to vše se blíží lo­-fi estetice. Celkově pak kniha působí jako found foot­age horor natočený ve stop­-motion.

Rozložit se

Prostředí ve sbírce Anny Řezníčkové Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk nemá ke Stepi daleko. V cyklu Megaslimák říká básnířka Sad bažině plné kopřiv a náletových stromů. V domě po babičce nalézá v žumpě kosti koně. Řezníčková netruchlí pro mrtvé, ale neignoruje je. (Myslím na sociální poučku, že když nemáš peníze pro bezdomovce, aspoň ho neignoruj.) Imaginace a pozornost je občas jediné, co máme, a tak mrtvá matka stále píše na WhatsApp. Slova tu nejsou vzácnými útržky jako u vanjeka ani podivnými trsy kabelů a trávy jako u Zbořila. Básně Řezníčkové tvoří žmolkované obrazy; pozorovatelské oko lyrického subjektu si danou událost nejprve vyfotí na starou nokii, pošle z Číny na smartphone a pak si ji přibližuje na prasklé obrazovce, dokud se útvary úplně nepromění. Tělo sbírky je plné záděrek, nožiček, slizu i pokroucených byrokratických záznamů. V pokusu o milostnou báseň autorka píše: „Rozložit se na ty nejprimitivnější útvary / jako Theo van Doesburg krávu / na obrysy pak rovnoměrně rozprostřít do prostoru / tak aby nedošlo k nedorozumění // to co jsem řekla vedle toho jak jsem to myslela / pod to jak mi buší srdce.“

Rozdělení na živou a neživou přírodu přestalo dávat smysl. Stejně tak představa dokonalosti. Antropocén v sobě nese protichůdné uvědomění: člověk se podílí na podobě planety a ta se stává jeho médiem. Odradky na ní můžou nejen umřít, ale také pro ně můžeme truchlit (jako vanjek), rozkládat je a zase skládat (jako Anna Řezníčková), všímat si jich, a dokonce je milovat (jako Jonáš Zbořil). Nová poetika lo­-fi literatury se snaží sloučit odkryté vrstvy současné vědy s novým uvažováním o formě díla. Autorstvo lo­-fi literatury to sice hrozně mrzí, ale i tak je, jak píše vanjek, „při setkání druhů rozesmál pohled na hroutící se stavbu“.

Autor je básník.

Anna Řezníčková: Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk. Fra, Praha 2024, 96 stran.

vanjek: Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody. Větrné mlýny, Brno 2024, 48 stran.

Jonáš Zbořil: Flora. Paseka, Praha 2024, 168 stran.